Gott strafe England!

Je velmi smutné, jestli někdo sám o sobě musí tvrdit něco pěkného. Němci například o sobě tvrdí, že jsou národ Goethův. A tento národ Goethův vymyslil si na počátku války celou řadu hesel dětsky naivních. Nejčistší krása naivnosti leží v jich heslu „Gott strafe England!“
První, který použil tohoto výkřiku, byl hamburský kupec Feuselen, kterému Angličané zachytili na moři jeho deset žoků kávy.
Dovedu si zcela živě představit, jak tento počestný kupec, když mu sdělena byla zpráva o osudu jeho žoků kávy, vytáhl z úst svou dlouhou dýmku s hlavičkou Bismarcka a zvolal s evangelickou prostotou „Gott strafe England!“ a večer jak to opakoval v proslulé hamburské Spatenbierhalle, odkud se to rozšířilo po celém Německu.
Vynálezce onoho hesla byl fotografován v Die Woche a německý císař poslal mu tento telegram: „Milý pane Feuselene. Vykonal jste jako německý muž svou povinnost. Jmenuji vás komerčním radou s prominutím poplatků.“
Pak se toho chopily různé německé nakladatelské firmy. Vydány byly pohlednice s tím krásným nápisem, spolek říšskoněmeckých pastorů vydal modlitbičku, jejíž každá sloka končila: „Gott strafe England!“
Předsedkyně spolku německých žen v Lipsku a spolku pro ochranu kojenců přišla na nápad nosit na pravé ruce velkoněmeckou trikolóru s tím bolestným výkřikem, továrna na cigarety J. F. Schaffer v Hamburku vydala specialitu doutníků toho názvu, továrna na mýdlo v Berlíně SO-36 dala do oběhu Gott strafe Englandseife a firma Stollwerck Gott strafe englandčokoládu.
Místa pro toaletu dam i pánů byla popsána tím heslem, turnéři němečtí se usnesli, že se jinak nebudou pozdravovat na ulici, a civilní angličtí zajatci v koncentračním táboře v Německu museli jíst z kotlíků s tím nápisem.
A tak se to přeneslo do Rakouska. Ve Vídni vydali medaliónky s tím heslem, které světil vídeňský arcibiskup ve Votivním chrámě, a možná že jste viděli reprodukci obrazu vídeňského malíře Dakauera: Nebožtík císař František Josef klečí před oltářem, hledí divoce na kříž, jako by mu šlápli na kuří oko, a pod tím nápis „Gott strafe England!“
Výnosem dolnorakouské školní rady z konce roku 1914 rozkázáno, aby děti vítaly učitele při vstupu do třídy tím pozdravem, a časopis Volksbote von Böhmen vydal v elegantní úpravě tento nápis pro ozdobu veřejných místností a soukromých bytů.
V Praze se navzájem počali tak pozdravovat němečtí židé a přestali teprve tehdy, když v Panské ulici před Prager Tagblattem byli dva po tomto pozdravu kolemjdoucími chodci jako mimochodem ztýráni. A tento pozdrav dostal se nakonec i do c. k. rakouského vojska. U 91. pěšího pluku v Českých Budějovicích byl v tomto směru na výši doby hejtman Adamička, velitel školy jednoročních dobrovolníků. Byl to muž, kterého nadchla největší pitomost, což měl již v krvi, neboť byl bratrem známého pražského inspektora jízdní policejní stráže Adamičky, na kterého se střílelo z revolveru už roku 1897 při protiněmeckých výtržnostech.
Hejtman Adamička vyráběl tedy z ubohých jednoročních dobrovolníků, vyrvaných od učitelských kateder a od kancelářských stolů, rakouské důstojníky. S jednoročními dobrovolníky Čechy se mu to nijak nedařilo a v Českých Budějovicích stali se zásadně důstojníky jen Němci nebo ti, kteří si zapsali mateřskou řeč němčinu, nebo ten, který měl náhodou německé jméno. Někdy i to německé jméno se stalo osudným, jako kolegovi Böhmovi, který byl ryzí Němec z Krumlova a jednou na otázku hejtmana Adamičky, co je zač, odpověděl ulekaně: „Ich bin Böhm.“ „Also,“ řekl mu hejtman Adamička, „Sie gehen mit anderen Böhmen mit nächstem Marschbataillon in die Karpaten als Infanterist.“
Jednoho dne si mne dal zavolat. „Poslyšte,“ řekl, „shledal jsem, že místnost pro jednoroční dobrovolníky není náležitě vyzdobena
patriotickými nápisy. Slyšel jsem, že vy píšete. Dole v kanceláři vám vydají prkno a černou barvu. Vy napíšete hezkými písmenami ,Gott strafe England!’ K tomu si vymyslete patřičný verš. Můžete tam napsat, co chcete. Večer už to tam musí viset, abtreten!“
Dělat z rozkazu německé verše není věc lehká. Šel jsem do kanceláře a večer, když přišel hejtman Adamička, visel tam již tento nápis, vítaje diváky:
Zum Befehl auf der Wand
„Gott strafe England!“
Herr Gott ist mobilisiert
und mit seinem Namen
mit England ist Amen.
Dostal jsem za ty verše třicet dní smíšeného vězení, vyšetřovali mne dokonce pro urážku náboženství a nakonec mne poslali s tím příjemným „nejbližším maršbataliónem“ na pozici.

* * *
Byl jsem již dlouho v Rusku, když setkal jsem se také s jedním od 91. pěšího pluku, který teprve nedávno přeběhl. Vypravoval mně, že se hejtman Adamička zbláznil a že ho přeložili k 75. pluku. Nosil špičku na cigarety s tím nápisem i knoflíky u manžet, měl to napsáno inkoustovou tužkou na podšívce čepice, jeho sluha ho musel pozdravovat „Gott strafe England!“, šikovatel začínal s tím raport, a dokonce si to dal natisknouti na druhou stranu svých vizitek. Není také žádným tajemstvím, že jedna slečna v Budějovicích, s kterou udržoval ideální známost, musela si to vyšít na své podvazky. Dal si také zhotoviti malou emailovanou tabulku s tím pěkným
heslem, kterou vozí s sebou a na pozici zavěšuje vždy ve své zemljance nad polní postelí.
Nyní u 75. pluku dává každému vojáku deset korun, když si to dá vytetovat na ruku. Nikdo ho neměl rád, u Černovic v 1916. roku po něm třikrát střelili. Stal se málomluvným a omezuje se jen na nadávky.
Jedině se baví se svým psem Murzou, kterého vozí s sebou. To je ten pes, jestli se pamatuji, kterému jsme druhý den při vstupu do jednoroční školy dobrovolníků uvázali na krk černožlutou stužku za obojek.

* * *
Devatenáctého června nastal pro celou řadu rakouských důstojníků od různých pluků u Zborova den, který výstižně smutně charakterizoval major Stuf fen weiser ve svém zápisníku: „Dies irae.“
Naše bomby a bodáky účinkovaly na ně jako déšť na žížaly. Vylézali také ze svých děr a poskytli jsme jim ještě naposled možnost, aby kráčeli v čele svých podřízených, v čele dlouhých zástupů zajatých Rakušanů, kterými plnily se rozblácené cesty od Cecové na Krásno.
A tak jsem se setkal po dvou letech opět s hejtmanem Adamičkou. Vlekl se smutně blátem cesty v čele velkého houfu zajatých rakouských uniforem. Neměl již ani na čepici zlaté jablíčko s Karlem I. Šel s hlavou sklopenou v čele toho průvodu lidí, které jsme bodáky museli vyhnat z ra-kouského otroctví. A celý průvod uzavíral jeho pes Murza. Šel také s chlupatou hlavou svěšenou k zemi, ale ne pod tíhou myšlének, ale proto, že mu ji k zemi táhla emailová tabulka s nápisem „Gott strafe England!“, kterou nesl v tlamě za průvodem a kterou jako věrný pes, znající zvyky své-ho pána, zachránil v té hrozné chvíli ze zemljanky.
Jest nyní na zoologách, aby rozluštili onu velkou záhadu, proč zvířata jeví tak velkou příchylnost k nápisu „Gott strafe England!“
Doplňuji to ještě tím, že onen pes, který se stal mou válečnou kořistí, když mu řeknu „Gott strafe England!“, počne zcela pravidelně vrtět radostně ohonem.

V poli 5. října 1917