I
Od té doby, kdy Němci vtáhli do Pekingu a
hospodařili tam svým pověstným způsobem, i
klidná země čínská Se-čuen, ačkoli hodně daleko
od působiště nositelů německé kultury, přece
nebyla ušetřena jejího blahodárného vlivu.
Skoro v každém městě krásné země se-čuenské
docházelo denně k pranicím, neboť na školách,
které zřídili mandaríni, přísahající na německou
kulturu, učilo se přírodopisu v tom smyslu, že
bambus je užitečnou rostlinou jen proto,
poněvadž lze jím vytloukati domy nepřátel
kultury velkoněmecké a spolu kreslit modřiny a
jizvy na těle těch, kdož ve své pravé čínské
zabedněnosti nechápou dobrodiní, které copatým
synům říše středu ráčili přinésti pan hrabě
Waldersse.
Kultura v zemi se-čuenské utěšeně se vzmáhala.
Potkal-lis Číňana, jemuž scházelo jedno oko,
nebo měl-li vyraženy všechny zuby, mohl jsi být
jist, že byl to jen přirozený důsledek výchovy
velkoněmecké.
Ještě před padesáti lety snášeli se obyvatelé
se-čuenští s celým světem, potkal-li soused
souseda, pozdravil jej uctivým: „Hvězda štěstí
provázej vás“ a šel svou cestou. Od té doby
však, kdy známo bylo řízné vystupování vojů
maršálových v hlavním městě veleříše copatých
synů, pokládala by jistá část lidí v Se-čuenu za
hotovou urážku důstojnosti lidské, kdyby někdo
zdravil svého bývalého souseda oním vodnatým:
„Hvězda štěstí“ a tak dále. Naopak za projev
osobní statečnosti a za jediný prostředek k
docíleni imponujícího zjevu považováno pouze
vykřiknouti z plna hrdla „Heil“ nebo „Wacker“ a
udeřiti souseda co možno tlustým bambusem.
Sečuenské děti hrály si dříve s draky, kaménky,
dřívky a podobnými hračkami, které svým
mírumilovným rázem budily nyní všeobecné
opovržení přátel kultury velkoněmecké. I
připadla nějaká důmyslná hlava na to, aby již
útlým duším vštěpovány byly vznešené zásady
velkoněmecké a tak jistá část obyvatelů
se-čuenských pořídila si zvláštní sdružení
mládeže, zvané Kna-ben-hor-ty, jejichžto malí
členové dovedli nejen obratně zacházeti s
bambusem, ale i s nástroji daleko
nebezpečnějšími.
Výsledek toho byl, že chov slepic v celém kraji
byl vážně ohrožen a že pobité trupy různých
užitečných domácích zvířat dávaly tušiti, jak
velkolepě budou jednou stateční mladí obráncové
řáditi v řadách nepřátel a snad i přátel.
Ještě před několika lety mohl jsi klidně
procházeti se ulicemi se-čuenských měst a
spatřil jsi jen klidně visící copy, nyní však
šlehají copy dříve klidných Číňanů jako hadi a
běda ti, jestliže jen jediným pohledem dáš
najevo, že nesouhlasíš s velkolepými myšlenkami,
které víří v těch copatých hlavách.
A což teprve v shromážděních veřejných! Několik
mandarínů se-čuenských bylo tak pevně
přesvědčeno, že určeni jsou k tomu, aby aspoň
nad čtyřmi sty miliony copatých krajanů vládli,
že byli odhodláni ukřičeti každého, kdo by jen z
daleka pronesl pochybnost o správnosti tohoto
geniálního názoru...
A jelikož Čína má bohatou literaturu, našli se i
učení mandaríni, kteří tuto novou národní ctnost
čínskou okřtili vědecky: „Furor teutonicus“ a
prohlásili, že jen ona je základem vší výchovy,
státovědy, náboženství, politiky a tak dále ve
všech širých krajích říše středu.
Veškeré řeči těchto hlasatelů nového směru
začínaly jen ku chvále „furoru teutonského“ a
končívaly zpravidla neurčitým chrápáním v pozici
málo úhledné, zaviněné přílišným požitkem nápojů
opojných, jimiž bylo potřebí uměle osvěžovati
onu ctnost, by nepovadla.
II
Ale k nemalému zármutku těchto všech výtečníků
našlo se velké množství Číňanů, kteří vážně
pochybovali o tam, že v nový kurs přinese
žádoucí slávu, velikost a rozkvět říše středu.
Obchod vázl, nouze a nespokojenost rostla a lid
reptal.
Proto sjeli se mandaríni, by poradili se, jak
čeliti bídě a mizérii, která stále více
zachvacovala i nejkrásnější kraje říše. Ale na
všech těchto schůzích bylo jen oznamováno, že je
potřebí tolika a tolika milionů sapek (čínských
penízů) a že není ještě jisto, zdali se za ně
něco kloudného pořídí. Nyní však mandaríni,
přísahající na novou kulturu teutonskou, zařvali
v shromáždění mandarínů: „Jsme utiskováni!“
Výsledek těchto slov byl strašný. Předsedající
mandarín skácel se se židle a když mu někteří
rozumnější mandaríni domlouvali, aby se nebál,
vyjektal: „Ano, pánové, jste utiskování.“
Několik mandarínů řeklo, že je to blbost, vrchní
mandarín chtěl jim skoro dáti za pravdu, ale
včas vzpamatovav se, pravil pomalu: „Ale,
pánové, možná, že je to blbost, nemohu si však
pomoci. Pohleďte zde na některé svoje vynikající
časopisy, tuto pýchu národa čínského, čí jest
tato tvář zde zobrazena?“
„Tvoje tvář, milá jak vycházející slunce, ó náš
otče a matko!“ (to je totiž oficiální titul
mandarínů) odvětili ostatní tři nižší mandaríni.
„Klaníme se tvým licousům a copu tvému a
chystáme ti pocty, podobné jako tvému vznešenému
předchůdci.“
„Tak buďte zticha, drazí moji a nechte ony vážné
mandaríny, přívržence velkého němectví, ještě
trochu hlučeti. Je to bez odporu krásné a
prospěšné celé Číně.“
Mandaríni byli sice jako opařeni, ale nakonec se
s tím smířili, když vysokoblahorodý mandarín
řekl, že každý pravý Číňan líbá ruku, ať je mu
to milo čili nic.
III
Zdálo se opravdu, že nic nezastaví vítězný
postup nové ctnosti čínské, „furoru
teutonského“. Několik dní nato, když se všech
stran docházely zprávy, že bambus celé Číny
nestačí na modřiny a rány, jimiž vyznavači oné
vznešené myšlenky okrašlují zevnějšky svých
trpělivých bližních, konala se jiná schůze
mandarínů, do níž dostavili se oni hrdinové s
novým geniálním nápadem.
Bylo všeobecně známo, že celé kraje čínské jsou
ve stavu velice neutěšeném, bída a hlad byly
stálými hosty v národě, jehož valná většina
nevěděla, bude-li zítra míti k obědu hrstku
rýže. Avšak nesnášelo by se s vysokými záměry
teutonských mandarínů, by takovýmto
malichernostem věnovali pozornost a zvláště
nepřáli si rozhodně, by prostým Číňanům bylo
dovoleno vyslati svoje zástupce v poradu
mandarínskou, aby tam přednesli stesky národa.
Nešťastnou náhodou stalo se, že právě vbrzku měl
býti podán návrh podobný, jímž se všem Číňanům
povolovali zástupci.
Sotvaže nejvyšší mandarín otevřel ústa svá,
ozvala se z řad vyznavačů teutonství nejnovější
hromová hymna:
„Ex, ex, ex, bsekekekex!“
Nejvyšší mandarín koprněl nad těmito velebnými
zvuky. Byly silné i pro jeho uši. Odvážil se ku
skromné poznámce, že takovými zvuky neměla by
býti hanobena řeč čínská, ale slova jeho zanikla
ve všeobecné vřavě.
Když dozněly poslední tóny velebné té hymny,
zastrčil každý ze řvoucích a povykujících
mandarínů několik tisíc penízů do opasku jako
řádnou odměnu za zdařilou tuto schůzi a ubíral
se klidně k domácímu krbu.
IV
Kdyby se objevily v některých letopisech
evropských taková strašlivá bláznovství a
darebné podvádění a okrádání milionů pilných
pracovníků, kdyby, pravím, v konstitučním životě
některého státu objevilo se tolik drzých
provokatérů, jistě by jim žádný národ nedal ani
jediné sapeky a vysadil je bez milosti za dveře.
„Ale, polituj spravedlivé nebe! Národ Konfuciův
a Laotseův, národ mudrců nemá dosti odvahy
vysadit tyto ničemné, bláznivé křiklouny, zacpat
jim ústa a odkázat je k poctivé práci! Týž
národ, který rozdává štědrou rukou těmto
velkovýrobcům největších pitomostí a ostud,
hrdlí se o sapeku, má-li ji dáti na provedení
děl největších básníků a mudrců Číny!“
Takto trpce hořekoval čínský letopisec, z něhož
jsem vyňal tuto ryze čínskou historii o
„teutonském furoru“, zavlečeném do Číny. Od
nějaké doby však nemám z Číny žádných zpráv.
Možná však, že se už tam se svými mandaríny
vypořádali. |
