|
V tercii dostali jsme nového katechetu Antonína
Heřmana. Předcházející katecheta Müller příliš
se o naše duše nestaral a patrně nabyl
přesvědčení, že je vše marno.
Páter Heřman chtěl však ďáblu vyrvat naše
zpustlé duše a počal zkoušet liturgii a
katechismus s větší přísností. Když viděl, že
kromě dvou neb tří všichni klopýtáme o uznané
pravdy náboženské, zavedl se svolením ředitele
ve středu a v sobotu opakovací hodiny, v nichž
zjemňoval duši tercie obratnými frázemi.
Jmenoval nás přitom lotry a padouchy uprostřed
nejkrásnějších vět, které začínaly poeticky a v
nichž přirovnáváním snažil se vzbudit v nás
ušlechtilejší city.
Přišel do třídy a spustil: „Velebný a překrásný
je pohled na večerní jiskrné nebe, vy lotři.
Zářné slunce, ukládajíc jasnou tvář svou,
znavenou celodenní poutí, poslalo, Mahulo,
poslední světelný pozdrav v nachových
červáncích, které, Fišere, zprvu rudnou, později
blednou a konečně se ztrácejí z obzoru - jste to
ale padouchové! Obzor se úží, Mayere, šedavé
průhledné mlhy obetkávají hebkým závojem zemi...
venku nic nevykoukáš, Bošíku. A hle, tu na
tmícím se blankytném nebi vyskočí první hvězda,
ta se chvěje. Zimo, jiskrné očko její se
třese... už toho mám dost! Postav se, Zimo a
pomodli se třikrát otčenáš! Vtom se ukáže druhá
hvězda, třetí a za chvíli se leskne celé nebe.
Jak milý to obraz! Tiché večerní nebe, Vaňku, s
nesčetnými míhajícími se hvězdami a dole klidná
země, odpočívající po denní lopotě. Ale daleko
lepší pohled skýtá duchovní nebe, Bernášku. Tam
skví se slunce spravedlnosti, tam lesknou se
nesčetné hvězdy září nadzemskou, jsou to svatí a
světice boží. Tyto lesknou se bělostí neviny,
radostí mučednictví, moudrostí pokání, což platí
i pro tebe, Čeňku. Vězte, že dvěma křídly člověk
nad věci pozemské se povznáší, upřímností a
čistotou.“
Vtom školní místností ozval se trapný zvuk. Ať
věda lékařská definuje tyto zvuky jakkoli, nesl
se tento zvuk posvěcenou místností příliš
vyzývavě. Zvuk ten vpadl do duchovního cvičení,
do krásné exhorty páterovy jako dragouni do
klidné vesnice.
Dali jsme se všichni do smíchu, když ten zvuk
umřel pod lavicí. Z nadzemských výšin nevinnosti
duchovního života, z říše nadzemských divů a
svatých tajemství vytrhl nás všechny tento zvuk
svou upřímnou neomaleností.
Páter Heřman stál chvíli zaraženě a pak
sprásknuv ruce, vyrazil: „Kdo se tak mrzky
nezachoval?“
Bylo ticho. Páter Heřman vytáhl třídní knihu a
napsal velkými písmeny dovnitř: „Při náboženském
cvičení se třída nezachovala“, a pak spustil:
„Ničemové, kdyby z vás někdo uvnitř dobrý byl a
čistý, pak by bez překážky vše nahlížel a všemu
dobře porozuměl. Čisté srdce proniká i nebe a
peklo, ale srdce tohoto hovada kalhoty. Jaký
jest kdo uvnitř, takový jest i zevnitř. Stává-li
jaké radosti na světě tomto, jistě ji má člověk
čistého srdce.“
Ale tu opět mezi námi promluvilo srdce nějakého
nešlechetníka a opakoval se onen trapný zvuk,
tentokráte však byl protáhlejší, tázavý a
radostný, jako když čistá duše opustí tělesnou
schránku.
„Prasata,“ rozkřikl se páter Heřman, vytahuje
podruhé třídní knihu, „jste tam všichni
podruhé!“
Pak bylo zajímavé dívat se na jeho počínání.
Sepjal ruce, poklekl na katedře a dívaje se ke
stropu, volal roztouženě: „Pohleďte, ničemové,
okem ducha svého v ony propasti, kde hoří oheň
věčný a trápí navěky duše zavržených. (Kdo jsou
ti zavržení? To jste vy, terciáni!) Ó bídní,
pošetilí hříšníci, co odpovíte Bohu, znajícímu
všecky vaše nepravosti, když již teď hrozíte se
tváře člověka rozhněvaného, totiž mojí. Proč
nepamatujete na den soudný, kdež žádný nebude
moci od druhého býti vymlouván, aneb obhájen,
nýbrž kde jeden každý sám s sebou dosti velkou
tíži míti bude.“
Říká se: Všeho dobrého do třetice.
Ale tentokráte to ve svém nadšení provedl sám
páter Heřman. Mužně, jako slova patriarchy,
zaznělo to k nám od katedry a páter Heřman,
červený v obličeji, šel, vytáhl třídní knihu a
řekl: „Pro tentokrát vám to odpouštím,“ a
vymazal gumou obě poznámky.
Od té doby měli jsme ho rádi a celá tercie
počala prospívat v uznaných pravdách
křesťanských. |
