|
Byl úplným sirotkem tento devítiletý hošík,
kterého jeho strýc potěšil ponejprv tím za jeho
života, že vzal ho s sebou na jakousi slavnost,
která se konala v zahradě.
Malý Frantík se díval na pestrý rej. Byl zcela
spokojen a ve své spokojenosti vesele díval se
kolem sebe na spoustu lidí, promenujících se pod
stromy, na nichž svítily pestře malované
lampióny.
Naslouchal hudbě, sedě se svým strýcem u stolu,
a polykal hltavě cukroví, které mu tento koupil.
Frantíkův strýc byl také dojat. Neúčinkoval na
něho ten pestrý rej a povyk obecenstva na této
slavnosti, ani nedojala ho hudba, hudba ryčná,
která mimovolně stahovala všem svaly nohou ke
skoku, nikoliv, byl dojat pivem, které vypil, a
to bylo také příčinou, že Frantíkovi koupil
cukroví.
Seděl tak pod stromy, popíjeje jednu sklenici za
druhou. Čím více pil, tím se měl Frantík lépe.
„Jest přece synem jeho vlastního bratra, a
nebožtík byl hodný člověk. Jak jest to strašné,
když takové dítě ztratí otce i matku. Ale
Frantík má strýce, jeho. Ten mu nedá zahynout, a
že ho někdy bije, Františku, odpusť, ale uvaž,
že je to jen k tvému dobrému. Však i tvého
strýce z mládí otec brával přes koleno a švihal
přes kalhoty a ne metličkou jako tebe, rákoskou,
hochu! Nu, ale všechno se ti vynahradí,
Františku.“
Přerušil na chvíli tento tlumený hovor, neboť
blížila se ke stolu prodavačka cukroví.
„Jen si, Františku, vyber,“ vybízel hocha,
„tohle čokoládové a tohle mandlové, nu jen si
vezmi, ať se máš dobře. Tak! A teď ještě kousek
toho s krémem, vyber si sám pěkný kousek a jez,
hochu, vždyť jsi dnes s vlastním strýcem na
slavnosti.“
Jeho pohnutí stoupalo každou vypitou sklenicí.
„Ba, hochu,“ mluvil, když prodavačka cukroví
odešla, „pamatuj si, že takového strýce máš jen
jednoho. A proto mne netrap. Nikdy, rozumíš? Pak
bys mne utrápil a já bych umřel. Ba, slavnosti
takové, jako tahle, nebývaly za mých mladých
let. Věř mně, že ne. No, na mou duši, Františku,
dívej se mně do očí, tak, věř mně, že nebyly
jindá, ba nebyly, ale kdepak. Počkej, zde jde s
hračkami, už jsi, hochu, veliký, já ti koupím
radši stavebnice. Nechceš stavebnice? Nu, víš,
budeš si stavět, ale to ti povídám, Františku,
musíš být hodný a poslušný.“
Frantík stal se majitelem dřevěné stavebnice, a
strýc mluvil dál: „Teď se hezky napij, pivo ti
neuškodí, to jsi divný patron, nu, jsi ještě
mladý. Vida! Kdo by to byl řekl, že tvůj strýc
tě bude musit živit, ale nic si z toho nedělej,
dej mně pusu, hochu, však jsme byli s nebožtíkem
rodní bratři. Baže jsme byli. Copak nám to
nesou?“
Tuto poslední větu pravil ke dvěma hezounkým
slečnám v národním kroji, které přišly ke stolu
s nějakými lístky.
„To jsou losy tomboly, pořádané k dobročinnému
účelu,“ vykládala jedna, „jsou tři hlavní výhry,
první výhra je šperk, a sice náušnice zlaté,
druhá výhra jsou hodinky pro pány, a třetí
hlavní výhra záclony do tří pokojů, ostatní jsou
různé předměty. Každý los musí vyhrát. V šest
hodin jest slosování. Kupte zde pro synáčka ...“
„Jsem jeho strýcem,“ hrdě prohlásil tento,
„udělal jsem mu radost a vzal ho s sebou, nemá
už otce ani matky. Copak stojí jeden? Jen třicet
krejcarů? Tak dva!“
„Tu máš, Františku,“ dával mu losy, „ať taky
jednou sázíš.“
„Vidíš,“ vykládal rozradostnělému hochovi,
„vidíš, jakého máš strýce, ten se o tebe stará,
a až jednou budeš pánem (budeš mít hůlku a
cylindr), tak ať nezapomeneš na svého strýčka.
Snad ho neodkopneš od dveří a od prahu, jako to
udělal jeden učedník svému mistrovi, když byl
mistrem a ten chudákem. Pak tě dám ze školy na
řemeslo, to se budeš mít dobře, budeš u mne,
hochu, važ si toho, budeš moudrý a rozumný v
pozdějších letech. Dej mně ještě jednu pusu!
Tak, Františku, vidím, že máš zlaté srdce.
Zazpívej mně, co jste posledně se učili ve škole
zpívat.“
„Letěla holubička?“
„Ano, Letěla holubička.“
Pěkná podívaná naskytla se lidem, kteří se kolem
stavěli. František zpíval „Letěla holubička,
letěla z vysoka“ svým dětským hláskem, a vedle
jeho strýc doprovázel ho basem, rozháněje se
rukou, napodobuje tak, jak v písni střelil ji do
boku střelec.
Rozveselený František zpíval a napodobil posuňky
svého strýce, rozháněje se malou ručkou.
Dozpívali, a strýc pohladil Frantíka po hlavě.
„Držel jsi se dobře, hochu. Ukaž, jaké máš číslo
losu. 125 a 213. Dáme si ještě jednu a pak
půjdeme se podívat na slosování. - Ba, to máš
radost. - Vidíš, koupím ti ještě cukroví, ať
vypravuješ všude, žes byl se strýcem na
slavnosti a že jsi se měl dobře!“
*
Přiblížila se doba slosování. Zástupem lidu
prodíral se strýc s Frantíkem, křiče: „Toť také
sirotek, ať vidí, jak sirotek tahá čísla.“
Frantík v té chvíli nevěděl, co se s ním děje.
Kolem to hlomozilo, křičelo, pískalo, všechen
slavnostní ruch soustředil se zde. Byli zde
lidé, kteří si losy nekoupili, ale ti hlomozili
stejně jako nedočkaví majitelé losů.
Mezi nejnedočkavější patřil Frantík. On doma
stále od tety a od strýce hubovaný, každý den
otloukaný, kterému při každém soustu chleba bylo
dáno najevo, že vlastně jest odkázán na jejich
dobrotu, byl dnes hoštěn strýcem, a dokonce byl
majitelem dvou losů. Hlava se mu točila, srdce
klepalo silně, mladá prsa dmula, žaludek mu cosi
svíralo. Okamžik k tahu! Hle, již taženy koule.
„První výhra,“ hlásil silný hlas od pódia,
„patří číslu 347.“
Šťastný člověk, majitel čísla 347, hnal se ke
stolu.
„Druhá výhra hlavní,“ vykřikl silně pán u pódia,
„náleží číslu 125!“
Frantík nevěděl, co se s ním děje. Bledý, ukázal
los svému strýci. Ano, tam stálo číslo 125.
Vrhli se kupředu. Jejich jest hlavní druhá
výhra. „Zde,“ křičeli oba, „zde, tady, tady.“
„A třetí hlavní výhra náleží,“ hlásal pán,
„číslu 213...“
František podíval se na druhý los, zbledl a
vykřikl svým tenkým hlasem: „Taky, taky, zde,
zde.“ Ano, tam stálo číslo 213.
František se na nic nepamatoval. Cítil jen, že
zástup ho tlačí k pódiu, on měl dva losy v ruce,
držel dobře ty papírky, tam uviděl hodinky na
stole, druhou hlavní výhru, jeho výhru!
Pak mu na pódiu u dlouhého stolu vzali papírky,
vousatý pán vyzdvihl Františka do výšky, a
ukazuje ho obecenstvu, křičel: „Ten vyhrál
druhou a třetí hlavní výhru.“
A obecenstvo dole s jeho strýcem v čele dívalo
se na jeho mladou tvář, z které v tom okamžiku
dívaly se oči idiota.
Zblbnul náhlým štěstím. Když ho pán postavil na
zem, hleděly ty oči stále vypouleně kolem sebe,
a když se Františka ptali, jak se jmenuje,
neodpovídal.
Jen jeho vypoulené oči dívaly se bezvýznamně z
jednoho pána výboru na druhého ...
*
A naučení z toho? Strýcové, pěstouni sirotků po
svých sourozencích, nechť jim o slavnostech
nekupují žádných losů. |
