|
Vršovice 28. IV. 1912
Milý příteli, občane Karle Pelante!
Věděl jsem zcela určitě, že zaleknete se mé
hrozby a onu opravu na základě § 19 tiskového
zákona mně otisknete. Nikdo zajisté nerad by byl
vláčen soudy a já bych nebyl býval rád, kdybych
byl nucen nastoupiti proti Vám cestu soudní,
abych vynutil si opravu na základe § 19,
kdybyste byl býval přání mé ignoroval, abych byl
rehabilitován, což by…
Všimněte si laskavě té dlouhé řady konjunktivů,
které dají se prodlužovat donekonečna jako
česko-německé vyrovnání a válka Itálie s
Tureckem. Takovýmto způsobem psané obdržel jsem
nedávno od berního úřadu vyzvání, abych
neopomenul přiznati, zdali mám skutečně tak
nízké příjmy, kdybych tak neučinil, že bych byl
pokutován, kdybych neměl na pokutu, že bych byl
zavřen.
Odepsal jsem bernímu úřadu: „Což by mne mrzelo.“
Velectěný příteli, redaktore! Otištěním mého
posledního dopisu způsobil jste mně nejen velkou
radost, ale i hroznou žalost. Neboť šiřitel
myšlének Všelidských pan dr. Alexandr Batěk na
otevřeném pohledním lístku svěřuje se mi, že
jeho švagr pan dr. Dittrich vůbec esperanto
nezná a ido že nepropaguje ani on, ani pan dr.
Dittrich. To jest velice smutné, když takovou
věc pan profesor Batěk veřejně píchne na svého
švagra. Jest to tím smutnější objev, abych tak
řekl odhalení, neboť pan profesor dr. Dittrich
jednou jednomu lesníku, když byl ještě v Jičíně,
se svěřil, že esperanto zná dokonale a jest to
tím hroznější, že tenkrát, když pan profesor dr.
Dittrich působil ještě v Jičíně, dr. Zamenhof,
tvůrce esperanta, ještě ani nevěděl, že dá své
nově vynalezené řeči jméno esperanto.
Jsem přesvědčen, že když uveřejníte toto
nápadnými písmeny ve Směru, že toto báječné
odhalení úplně zatlačí do pozadí aféru poslance
Vojny. Když již mluvím o této aféře, dovolíte
mně, abych prohlásil, že jsem již dávno bratru
Vojnovi nevěřil, neboť jednou jsem žádal na něm
v kavárně Demínce na Vinohradech jednu cigaretu
a on mi řekl, že žádnou nemá. A zatím měl dvě,
které vykouřil za mými zády na záchodě.
To jest mé celé prohlášení v aféře národně
sociálního poslance bratra Vojny. Mám mnoho
příčin, abych jako bývalý redaktor Českého slova
učinil ještě toto odhalení o bratru Vojnovi.
Když jel jednou z Vršovic, koupil si v
elektrické tramvaji malý lístek, který platí jen
do ulice Štěpánské, ale on přejel až ke kostelu
sv. Ignáce, úzkostlivě se ohlížeje, zdali nesedí
ve voze kontrolor. Když jsem ho jednou na tohle
upozornil, co tenkrát provedl, prosil mne, abych
to nikde neříkal. Konám tedy jen milou
povinnost, když Vám to svěřuji k volnému
použití. Vím, že to není ode mne příliš
šlechetné, ale prohlašuji, že s bratrem Vojnou
jsem se znepřátelil a proto ho tedy denuncuji,
aby na něho byly upozorněny i elektrické podniky
města Plzně, aby až přijede do Plzně Vám
natlouct za uveřejnění tohoto odhalení, nemohl
jeti na malý lístek jako na velký.
V celé této záležitosti bratra Vojny je něco
psychologicky zajímavého. Podrobil jsem jednoho
předáka strany národně sociální interviewu a
tázal jsem se ho, co soudí o této aféře bratra
Vojny a týž prohlásil, že jest to smutné, když
se jedná jen o takový nepatrný obnos. Ta ostuda
že právě leží v těch šestnácti korunách. To je
asi tak, jako když si člověk od svých známých
dluží po šestáku a nevrátí ho. Kdyby si vypůjčil
hned padesát korun a nevrátil je, tak se o něm
pořád ještě mluví jako o pořádném člověku, lidé
si ho váží, kdežto v prvém případě, kdyby byli
Němci, řekli by o něm „er ist ein Schuft!“
My Češi nemáme rozhodně štěstí. Když už u nás
vypukne nějaká aféra, jedná se vždy jen o pár
krejcarů. Jak jsou proti nám vyspělí Francouzi,
Němci, Angličané, Američané, Maďaři a Rusové.
Tam když někoho staví na pranýř, tak jde o
statisíce! Pak si nás mají v cizině vážit! My
umíme jenom dělat veliké komunální dluhy.
Již chápete zajisté, že chci mluvit o pražském
mladočeském starostovi dr. Grošovi, ačkoliv
uznávám, že on sám není vinen za ty dluhy. Pan
dr. Groš je svedený člověk. On za nic nemůže. To
je výchova. Člověk když přijde do špatné
společnosti, zkazí mu ta společnost i jeho
nejlepší zásady. Je mi upřímně líto tak nadaného
člověka, jako je pan dr. Groš, starosta
Královského hlavního města Prahy. Kam by to mohl
až dopracovat, kdyby se byl neocitl v takovém
ovzduší! Co mohlo z něho ještě být? Takhle se
stal jen primátorem Královského hlavního města
Prahy a na tom už asi zůstane. Už je potřetí
starostou a hluboce lituji, že se mu nepodařilo
sebe včas zachránit. Vždyť to nemusel přijímat.
Znal jsem podobný případ. Byla to velká
spořitelna a správní rada zvolila svého
dosavadního ředitele opět podruhé již ředitelem,
ale ten když viděl ze zkušenosti ze svého
dřívějšího ředitelování, že to tam praská, tak
volbu nepřijal. A ujel do Ameriky. Takhle však,
když pan dr. Groš ujede, jak se dá očekávat,
také do Ameriky, bude z toho nový skandál, neboť
tam pojede na volný lístek.
Jest to velice smutný zjev u nás, že lidé
stojící na nejvyšším stupni společenském mívají
různé ošklivé aféry. Proč to nestihne spíš
nějakého bezvýznamného člověka? Mluvil jsem
právě o tomhle s jedním mladočeským předákem a
ten řekl: „Milý příteli, to je kletba v naší
straně.“ A já také neznám stranu tak
pronásledovanou krutými osudy, jako je strana
mladočeská. A jsem přesvědčen, že kdybych něco
já provedl, že by mne to neštěstí potkalo právě
v té straně.
Ještě jedna politická strana žije asi v podobné
situaci jako nahý mezi trním nebo jako člověk,
který si sedl na ježka. Je to strana
křesťansko-sociální. Ten člověk, to je Myslivec
a ten ježek, to je tatíček páter Horský, a pan
Myslivec si nemůže ty bodliny vytáhnout, milý
redaktore, víte asi odkud a ten nahej v tom trní
je Švec Blanický z 20. věku. To trní, to jsou
rabíni a ti se spikli, aby toho nevinného
křesťanského mládence podřezali a jeho krve
užili k rituelním účelům, do macesů. Jak mne
svobodní zednáři informovali, ti oba pánové
zemrou na rituelní vraždu. Ale místo v cihelně,
jako toho hocha v Kyjevě, podřežou je v
blázinci.
Mohl bych k Vám ještě nyní promluvit, příteli
redaktore Pelante, o záhubě lodi Titanic. Ale to
jste snad četl v Právu lidu, že to krásně
vysvětlil žákyni páté třídy obecné školy v
Hostivicích kaplan Josef Ptáček. Ten pravil, že
se sázely dvě velké lodi, která dřív dojede do
Ameriky. Jedna z nich narazila na ledovec a
potopila se, protože se na ní nemodlili po celou
cestu. Až teprve, když se potápěli, ale pánbůh
je potrestal, už to nebylo nic platno a všichni
se utopili. Já mám též svůj názor. Ten ledovec
se modlil a tak se mu nic nestalo.
Ostatně znám ještě jeden případ, kam vede
vlažnost ve víře. Hrálo fotbalové mužstvo
Bubeneč proti Vršovicům. Levé křídlo
Bubenečských přihnalo míč ku brance Vršovic a
brankář Vršovic ten gól pustil a když viděl, že
míč proletěl brankou, vykřikl „Ježíšmarjá“.
Jeden z diváků se nezdržel spravedlivého
rozhořčení a řekl: „Tos měl, lumpe, dřív myslet
na pánaboha!“
Tyto řádky buďtež Vám, Karle Pelante, výstrahou,
neboť o Vás vím, že jste se dal jednou zavřít k
dvěma babičkám v noci v chudobinci u Bartoloměje
v Praze a že jste jim bral pánaboha.
V dokonalé úctě - Jaroslav Hašek, Vršovice,
Palackého 363.
|
