Dobrý pan Špirk

Pokud se týče Turků, nemiloval je, ani jich nenáviděl. Pan Špirk snažil se žít s veškerým světem v naprosté shodě a jistě by mu bývalo jedno, sedí-li naproti němu denně večer v hostinci pan Lepšík, či nějaký turecký velkovezír se svou družinou místo pana Hartla, pana Mühsama a pana Barvitiuse.

Tito pánové snažili se tlustého pana Špirka již přečasto uvést v úžas, v rozechvění, vypravujíce mu o hrozných katastrofách, vraždách, podvodech, ale pan Špirk zůstával však klidným, poněvadž jeho dobrá duše odpouštěla, až na tu činži, všechny zločiny, které kdo kdekoliv spáchal.

Při této povaze, která se vystříhala jakéhokoliv rozčilení, dával pan Špirk všude najevo, že chce žít s celým světem v naprosté shodě a harmonii.

Byla-li řeč o vraždě, říkal: „Zabili ho, pročpak by ho nezabili, byl to jeho osud, a proti osudu těžko, velice těžko bojovat. - Okradli ho, proč by ho neokradli, byl to jeho osud, proti osudu velice těžko bojovat!“

A stejně přijal také, jako člověk, který nechce si nikoho rozhněvat, zprávu o vypuknutí italsko-turecké války: „Můj bože, ať se perou, když jim to dělá radost. Osud je osud, a proti osudu těžko bojovat.“ Vypil spokojeně svých pět piv a šel domů, nikterak nepřemítaje, kdo vyhraje.

Druhého dne zasedl jako obyčejně mezi pana Lepšíka, Hartla, Mühsama a Barvitiuse. Pánové byli nějak příliš vážní.

„Tak už je to tady, pane domácí,“ řekl pan Lepšík. „Co je tady?“ otázal se s obvyklým dobráckým úsměvem pan Špirk. „Mobilisace.“

Pan Špirk mávl rukou, což mělo znamenat, aby mu vlezli na záda i s celou mobilisací.

„Potáhneme na Turka,“ ozval se pan Mühsam. „A na Taliány,“ doplnil pan Hartl. Pan Špirk se dobrácky smál.
„Vám je k smíchu,“ pravil pan Barvitius, „vy nemáte rodinu, a když vás tam zastřelí ...“
Pan Špirk se ještě více smál. „Vy blázni, copak myslíte, že já, takový starý pán, půjdu válčit? Víte přece, kolik mně je let a že jsem vůbec na vojně nebyl.“
„A to je právě to, co nás nejvíce překvapilo, pane domácí, vláda vydala prý nějaký výnos, ve kterém se jedná, aby v čas války, rozumíte, pane domácí, až do šedesáti let mohli ti, co nesloužili na vojně, rozumíte
mně snad dobře, pane domácí, mohli být případně odvedeni a posláni dolů. Záleží ovšem, jak kdo vypadá, ale my jsme všichni tlustí, pěkně živení, pane domácí, a my půjdem asi dolů.“
„Prý je takový seznam dobře živených lidí,“ ozval se pan Mühsam, „tajný seznam; inspektoři jdou prý po domech a zaznamenávají si všechny staré pány, kteří jsou k světu.“
„A prosím vás,“ pravil s nuceným úsměvem pan domácí Špirk, „co by tam dělali s takovými lidmi?“
„Co by tam s nimi dělali? Povídá se, pane domácí, že silnější budou snášet kamení, aby stavěli zeď proti Itálii a Turecku, přijde na to, kam ho pošlou proti nepříteli.“
„Vám je, pane domácí, hej,“ řekl pan Hartl, „vy nemáte tady nikoho, kdyby, nedej bůh, také vás vypátrali, osud je osud, pane domácí, vám je, jak říkám, hej, zastřelí vás, nezastřelí, vy si z toho nic neděláte, poněvadž pro vás nebudou brečet děti, jako tady po panu Barvitiusovi; nebo po panu Mühsamovi žena, děti, matka, všechno to živí a v padesáti letech najednou musí pryč do války.“
„To ještě není tak jistá věc, pane Hartle,“ řekl pan Mühsam, „že však můžu se dostat do seznamu k smrti odsouzených, to není vyloučeno.“
„Jak to k smrti odsouzených?“ tázal se pan Špirk, celý bledý, neboť jeho všelidské srdce třáslo se při těch hovorech jako huspenina nesená na stůl sluhou, který má na svědomí aspoň tři vraždy.
„Nic lehčího nad to, pane domácí, takového starého pána postaví do první řady, jestli umíte německy, tak víte, co to je ,kanonenfutr’, to znamená, pane Špirk, jít na smrt.“ Pan Mühsam utřel si oči.
„To se ví, že to budou věšet,“ pravil pan Hartl, „kdopak v těch letech jako vy, pane domácí, půjde rád na smrt. Neposlechne a oběsí ho na nejbližším stromě nebo na kůlu, už k tomu přichystaném, které vozí s sebou saniťáci pro všechny případy.“
„Ti chlapi ale si dovedou člověka prohlížet,“ řekl pan Barvitius.
„Tak u vás už byl taky?“ otázal se pan Mühsam.
„Hned ráno, pane Mühsame. Sotva jsem po snídaní, někdo zaklepá a přijde jeden pán, takový fešný, hezký člověk, přímého vojenského vystupování, a povídá: ,Mám tu čest s panem Barvitiusem? Jste zdravý, silný pán, jen kypíte zdravím, ale nevíte ani dne ani hodiny.’ Prohlídl si mne od paty k hlavě a naopak a já vím, co to znamená, já nešťastník budu nosit na hranici kamení, abychom se opevnili proti Turkům, a pak mne postaví na tu hradbu a bašibozukové budou nás sestřelovat, pane domácí. Vám tedy ještě nic nepřišlo.“
„Ne, pánové,“ pravil plačtivým hlasem pan Špirk, „a nešlo by to snad nějak obejít?“
„Nevím, ale ztěžka, každé obcházení je zemězrada a to víte, pane domácí, co to ve válce znamená.“
Tu noc nemohl dobrý pan Špirk usnout. Vždycky vstal s postele a šel k zrcadlu. Dívaje se do něho bručel, jako kdyby se modlil: „Pane Bože, já dobře vypadám, já dobře vypadám!“
Příštího dne přinesl mu listonoš nemilé překvapení.
Obdržel totiž nějakou modrou obálku, ve které stálo hektografováno na archu papíru s nápisem: „Ve vojenské záležitosti. Pan František Špirk, majitel domu, 51letý, svobodný, katolík, se vyzývá, aby do čtrnácti dnů dostavil se do Petrovaradína v jižních Uhrách, na srbských hranicích, do vojenského tábora, čistě umyt a ostříhán. V pádu nedostavení se bude s ním naloženo dle stanného práva.“
Když to dobrý pan Špirk přečetl, šel před zrcadlo, kde klesl na kolena volaje: „Pane bože, jakpak ne, vždyť já tak pěkně vypadám.“
Ještě to dopoledne odjel někam do Krkonoš, kde v lesích, vzdálen daleko lidských obydlí, vyhrabal si v mechu pelech a týden živil se jen kořínky. Za týden se spadl tak, že sotva doplížil se na stanici a jel do Prahy na hlavní komando.
Ve vratech kasáren zastavil v tom zbědovaném stavu nějakého zupáka, kterého oslovil:
„Prosím vás, je to možné, abych já v tomhle stavu, takový ubožák, táhl proti Turkovi na hranice, vždyť já ani pušku neudržím.
Dobrého pana Špirka vyšetřovali zprvu pro antimilitaristické rejdy, později byl žalován pro přestupek opilství, ačkoliv nepil ten den, stejně jako sedm předcházejících, nic jiného než čistou vodu.
Vysvětlilo se však všechno a dobrý pan Špirk sedává zas u „Zlatého klasu“ a říká k celé své společnosti: „To se vám ale povedlo, a já hned, jak jste to vypravovali, čul v tom nějakou čertovinu. To víte, že tak snadno nikomu nejdu na lep.“