Dobrodružství pana Karafiáta

 

 

Úředník pojišťovny pan Karafiát dostal k desáté hodině večer ní chuť na pivo. V tom by nebylo nic závadného, ani překážky by v tom nebylo. V takovém případě stačí, když jde člověk do hospody a tam se napije nebo opije, stačí také, máme-li málo peněz a mnoho práce doma, když si pro pivo pošleme. Je to jednoduchý prostředek. Také si pro pivo můžeme dojít, nebo dokonce musíme, jsme-li svobodni jako pan Karafiát, který při svých dvaačtyřiceti letech dosud vůbec se nezamiloval, čili mluveno řečí všech nevěst, o které se kdysi ucházel: „potily se mu neslušně nohy.“

Pan Karafiát nachází se tudíž krátce před desátou hodinou v této situaci: Má důležitou úřední práci doma, píše totiž pojistky na život a na smrt, má v jedné ruce džbánek na pivo a v duši, čili v určitých závinech mozku, pojem přesného plnění povinností a za třetí hledal klobouk, ale ten klobouk nemůže najít, nachází se tudíž před možností: Buď bude klobouk hledat a než ho najde, domovnice dům zavře... Poněvadž dělá kavalíra a nemá klíč od domu, bude ho to stát deset krejcarů, nebo vezme si na hlavu cylindr a s tím cylindrem na hlavě půjde si pro pivo, čímž ušetří deset krejcarů, které raději věnuje na zakoupení piva. Tak to bylo logicky jasné, že pan, Karafiát nemeškal, popadl cylindr a šel si naproti pro pivo.

Venku byl strašný vítr. Zuřila bóra ve vinohradských ulicích ve zmenšeném vydání, ale na Vinohrady toho bylo dost, když povážíme, že od dalmatského pobřeží jsou Vinohrady tolik a tolik set kilometrů vzdáleny.

Pan Karafiát dal si džbánek pod paži a mistrně držel si oběma rukama svůj pěkný cylindr. S tváří plnou hrdinství přešel Milešovskou ulici a vstoupil naproti svému bydlišti do výčepu.

„Pěknej cylindr, pěknej,“ povídal hostinský, „za kolik, vašnosti?“

„Kápnou tam litr, ale honem, je tam vítr a domovnice už bude zavírat!“

„Pěknej větříček, pěknej,“ povídal hostinský, toče pivo, „a vašnosta má zrovna do takovýho neřádu cylindříček, chacha.“

„Vono už to vodneslo šest krejčů,“ ozval se nějaký člověk vzadu.

Venku zaburácela vichřice.

„Když vono je tam taky bláto,“ poznamenal hostinský, sfukuje pěnu se džbánku, „vašnosta by se měl chvilku zdržet. Je jen v kabátku a vono to snad přejde.“

„Bodejť že to přejde,“ povídal člověk vzadu, „takhle to s člověkem votočí a šup, už je v marastu!“

Pan Karafiát nedbal těchto svůdných řečí a vyšel ze džbánkem na ulici...

Jednou rukou třímal pivo a druhou držel si cylindr. Vichr se právě hnal ulicí a vzepřel se do cylindru. Nový záchvěv větru, a nový a nový...

Pan Karafiát cítil, jak vítr rve mu cylindr z prstů. Byla to ošemetná situace. Zas nový příval větru.

A cylindr páně Karafiátův vznesl se, sražen vichrem na dlažbu. Na dlažbě nezůstal. Kutálel se blátem, poskakoval, pan Karafiát za ním, cylindr zabočil za roh, pan Karafiát také. Cylindr dostal se na náměstí krále Jiřího z Poděbrad a vichr ho hnal do tmy sadů přes náměstí.

Pan Karafiát se džbánkem a cylindr bez pána zmizeli v příšerném temnu křovin, hlíny a blátivých stezek... Cylindr proběhl sady. Na rohu ulice U vodárny natáhl se pan Karafiát o hůl nějakého pána, kterou zlomil.

Při pádu rozbil džbánek, ve kterém po tak trudné cestě bylo již piva jen asi za krejcar.

Rychle se zvedl a za proklínání pána s přeraženou holí běžel dál. Instinktem hnán pochopil, že cylindr běží k vodárně. Ulice byly liduprázdny.

Ano! Tam k vodárně běží jeho cylindr. Vidí kutálející se černý předmět. Hurá! Jen přidat do běhu.

Pan Karafiát běží, cylindr uhání, pan Karafiát uhání a cylindr letí.

Vtom jede elektrická tramvaj, cylindr vběhne pod rám, pan Karafiát skočí do elektriky a nevěda, co činí, zatáhne za řemen k řidiči a křičí: „Je pod vozem, pomozte!“ a již je opět z elektrické tramvaje dole.

Tramvaj stojí. Obecenstvo ve voze vstává a několik lidí se křižuje: „Ježíš, Maria, Josefe, zas neštěstí.“

Konduktér je nervózní a vypouští zvědavé pasažéry. Řidič neví si rady a rychle jede dozadu, když vtom slyší křik páně Karafiátův: „Proboha, vždyť ho úplně rozmačkáte.“

„Ho! Je to mužskej, možná chlapec,“ soudí někdo ve voze, „ho rozmačkáte, kdyby to bylo něco ženského, křičel by ten člověk: vždyť ji rozmačkáte.“ Po této úvaze jde se zúčastnit záchranných prací.

Pan Karafiát stojí před vozem obklopen lidmi, kteří dotírají na něho otázkami. Je spleten a odpovídá stále jedno a totéž: „Než jsem se nadál, už byl pod elektrikou. Já ho neměl brát s sebou, to byl ode mne nerozum. Jdu si pro pivo a vezmu ho s sebou.“

„Křik není žádnej slyšet,“ praví rozvážně jeden z lidí kolem.

„Nadzvedněte elektriku,“ vybízí jiný, zsinalý tím neštěstím.

„Já mám slabej žaloudek,“ zmiňuje se zcela vážně slušně oděný člověk, „já to viděl jen jednou a už to nechci vidět.“

„Pro mne je to nepříjemnost,“ poznamenává spletený pan Karafiát, bledý, přestože tolik běžel.

„To je neštěstí a ne nepříjemnost,“ vpadá do toho jeden z pánů, „vy jste, člověče, necita.“

Konduktér dívá ze pod elektriku, kde je tma a bojí se rozškrtnouti sirku, aby neviděl krev. „Neozývá se,“ konstatuje za všeobecného ticha, zatímco řidič bere si svědky, že zvonil na toho nešťastníka a že tou nehodou je ten, co je pod vozem, sám vinen.

Přihlašuje se rychle několik pánů, zatímco jiní nadávají na vozy bez ochranných rámů. Jeden z obecenstva mluví o záchranné stanici.

„Byl jsem tím vinen, řekněte?“ obrací se řidič ke Karafiátovi, „záleží na tom osud mé rodiny. Mám jedenáct dětí,“ dodává a slzy se mu derou do očí, podává přitom Karafiátovi ruku.

Pan Karafiát vezme podanou mu ruku, stiskne ji a praví: „Nebyl jste vinen, to vím, můžete jeti dál, mně už je to jedno.“

Všeobecné vzrušení. Několik pánů pozvedá hrozivě hole. Kdosi křičí: „To je zvíře, to není člověk.“

Pan Karafiát krčí rameny.

Blíží se strážník. Jeden si přeje, aby byl zatčen, kdežto několik jiných drží pana Karafiáta za ruce a volají: „Patról!“

Žádný neví, co se děje. Někdo vletěl pod vůz, řidič ho varoval zvoněním, ten někdo je přejet a tenhle barbar, pan Karafiát, chce, aby se jelo dál přes těžce raněného nebo dokonce mrtvého.

Strážník škrtá sirku odvážně, dělá, že to všechno neslyší, podívá se pod elektriku a pak jde k panu Karafiátovi. „Vám ulít cylindr, není-liž pravda,“ táže se přísně.

„Ovšem, vítr mně ho vzal,“ odpovídá pan Karafiát.

„Ve jménu zákona půjdete se mnou. Proč? Vy se ještě ptáte? Vždyť si děláte legraci z lidí. Alou!“

Obecenstvo nespokojeně leze do vagónu, tramvaj odjíždí a pan Karafiát bez klobouku s vytřeštěným zrakem jde před strážníkem...