Panu Hortíkovi byla svěřena čestná úloha, aby
napsal proslov na oslavu jubilea přednosty
pátého oddělení, pod kterým víceméně žalostně
sloužil již na šestý rok. Jak k té cti přišel,
celkem nechápal, řekli mu, že je ze všech
nejmladší, tak že to může napsat pěkně a
obsáhle. Vrchní oficiál mu řekl, že mu dá určité
pokyny, a velice lichotivě přitom podotkl, že je
pan Hortík nadmíru talentovaný člověk, ačkoliv
včera ještě sám ho nazval velbloudem kvůli tomu,
že pan Hortík sečítal K 822.- + K 67.- tak, jako
by se to rozumělo samo sebou, že to dělá K
1289.-.
Pan Hortík stál tedy před hotovým faktem. Do
týdne musí proslov napsat. Pan vrchní oficiál mu
též řekl, že mu ponechávají úplně volnou ruku.
Může to napsat v próze nebo ve verších.
Když pan Hortík opouštěl to odpůldne kancelář,
připadal si velmi vznešeně. Zdálo se mu, že celá
budova státního úřadu nějak se přívětivě na něho
usmívá, a vstupuje do tramvaje, pomyslil si:
„Dnes, prosím, páni kolegové, dejte dolů
klobouk, neb slavný den nám nastal již.“
Zamnul si ruce vesele. Ono to půjde ve verších!
A najednou jako by mu někdo dal ránu pěstí do
hlavy, zbledl a pomyslil si, jakýpak je rým na
klobouk? Všechno mu náhle připadalo tak
zchátralé, jeho hlava praskala.
Přišel domů a neřekl ani své domácí paní: „Má
úcta/ mumlal jen: „Klobouk, klobouk, klobouk,
ouk, ouk, ouk.“
Míchal polévku, kterou mu celá uděšená přinesla,
a stále říkal: „Klobouk, ouk, klobouk, ouk.“
Jeho domácí paní dala se do pláče, pak šla do
jeho pokoje a tam cosi kutila, takže když
přišel, aby se převlékl, našel tam na stole
všechny své klobouky, celkem čtyři, letní,
bouřku a dva plstěné, pěkně vykartáčované vedle
sebe.
Srazil to všechno se stolu a vyřítil se na
ulici. Musím se jít vykoupat do lázní,“ řekl k
sobě, „pak to půjde velmi pěkně, člověk se v
páře uklidní, a to by byl v tom čert, abych ten
rým na ten klobouk nenašel.“
Pan Hortík leží v lázních na pohovce a mumlá:
„Klobouk, ouk, nouk, vouk, zouk, mouk, rouk,
douk, jouk.“
Když vycházel z lázní utrápenější, než tam
přišel, najednou našel slovo „brouk“.
Potěšilo ho to. „Ono to půjde,“ pomyslil si, a
když seděl u uzenáře, najednou mu přišlo na
mysl: „Klobouk, brouk, stlouk.“
Radostně zaplatil a vesele vyšel ven.
„Není to sice ještě to pravé, ale ono to půjde.“
Večer v hostinci, kam každý den chodil, zavedl
nenápadně řeč na klobouky.
„Dnes jsem četl,“ řekl nejisté, „že v průmyslu
kloboučnickém nastal jakýsi úpadek, některé
velké kloboučnické firmy zastavily platy.“
„Nedivte se,“ řekl jistý sekretář, „materiál
jest stále dražší, cena plstěných klobouků je
poměrně nízká. Podívejte se například na můj.
Mám ten klobouk ...“
Pan Hortík už se nezdržel, ačkoliv se přemáhal,
jak mohl, a za všeobecného vzrušení počal
houkat: „Klobouk, ouk, nouk, stlouk, brouk,
vouk, zouk, mouk, rouk, douk, jouk.“ Napřed se
dali do smíchu a pak se vážně na sebe podívali.
Zpozoroval to, začervenal se, zaplatil rychle a
šel výčepem domů.
Po jeho odchodu říkali si o něm, že se opil a že
je to hnusné, když se mladý člověk takhle
spustí.
„To dělá kořalka,“ řekl vážně pan Militký,
růžový starý pán, „já měl jednoho tovaryše, a
ten když vypil půl litru slivovice, tak zas
říkal: „Hele, tele, mele, bele.“
Pan Hortík zapadl k Tomáši. Tam u černého piva
vzadu seděl u stolu sám, hlavu měl v dlaních,
přemýšlel a potil se.
Chvílemi si myslil, že by bylo lépe, kdyby si
odpočinul a nechal toho.
Ale ať dělal co dělal, vždy mu bylo, jako by měl
škytnout: „Ouk, mouk, nouk, brouk, stlouk“.
„Je zde volno?“ řekl k němu jeden pán,
přisedávaje naproti. „Prosím.“ Chvíli seděl
naproti němu a mlčel a pak počal mluvit o
politické situaci. Pan Hortík říkal „ano“ a
„ne“. „Mně můžete důvěřovat,“ pravil pán, „já
jsem z těch dobrých Čechů, já jsem Válka,
kloboučník.“
Pan Hortík se od té doby na nic nepamatuje. Ví
jen, že skočil na nějakého pána a že ho počal
škrtit a že křičel: „Ouk, nouk, mouk, brouk.“
Dnes dlí u své sestry na venkově na zotavené a
má idiosynkrazii, že nesmí míti klobouk na
hlavě. Proto chodí v ženském šátku. Je mu již
lépe a jen tak dvakrát za týden píše křídou na
vrata stodoly lapidárními písmeny: „Ouk, nouk,
mouk, couk, brouk, stlouk.“
„Měl ten proslov raději skládat v próze,“ říká
jeho sestra. |