Do lázní

Poněvadž bylo rozhodně třeba, aby se pan Zavadil nerozčiloval, byl mu doporučen lékaři pobyt v lázních. A tak sedí pan Zavadil na jednom kufru ve svém bytě a s majestátní tváří rozhlíží se kolem sebe. Byt vypadá jako po vydrancování. Jak skládali peřiny, rozbili zrcadlo. Střepy jsou sice odklizeny, ale prázdný rám s papírovou lepenkou v pozadí visí na křivo, smutně se dívá do prostoru jakoby žádal, aby ho dorazili.

Poněvadž se strojili už celý týden, že vyjedou dnes, předstihovali se po celých šest dní ve chvatu. Nadějí plné keříky fuchsii zlomil sám pan Zavadil, když rozkázal, aby se dalo pozor, až se ponesou k domovnici, která je bude ošetřovat, zatím co budou pryč. »Ne abyste je brali takhle,« pravil důrazně, »to se určitě zlámou.« A jak viděti, měl úplnou pravdu. Celkem vypadalo to v bytě též, jakoby cyklon všechno převrátil. Ne to nebyl byt. to byl nouzový barák po nějaké hrozné katastrofě nebo po bombardování města. A pan Zavadil vyhlížel jako kazatel nějaké sekty, který chce použíti této
příležitosti, aby pozůstalé zlákal do řad věřících své náboženské společnosti.

Na jiném kufru seděli jeho malí synáčkové ve stáří: 9 a 11 let.

Byli zřejmě zaražení a mladší držel si ruku na kalhotech, neboť vrátil se od matky z kuchyně, která, aby panika byla větší právě přišla na to, že ten mladší vloupal se ve špižírně do láhve s višňovkou a vybral odtamtud naložené třešně. Proto byl po těch šest dní vždy večer takový rozpálený, mluvil německá slova a oči se mu blýskaly.

Matka vložila tedy na něho ruku a pak přišla za ním do pokoje, kde oba hoši seděli naproti svému otci.

Přišla též služka, jak nakázal pan Zavadil. Rozhlédnuv se ještě jednou po té spoustě, jal se pan Zavadil měkce hovořit ku svým hochům.

»Miláčkové zlatí, máme ještě dosti času, než pojedeme na dráhu a proto, než opustíte svůj domov, kde jste spáchali tolik darebáctví, chci vám říct několik laskavých slov. Buďte hodni po celé cestě, a myslete si, že začnete nový život. Dívejte se mně do očí, hoši!«

Podívali se mu do očí a otec jim připadal na tom kufru u těch svázaných peřin a složených postelí tak nějak vznešený, že jim slzy chtěly vstoupiti do očí a oni se otřásli.

»Miláčkové moji, « pravil sladkým hlasem pan Zavadil, »opouštíte místo, kde jste vyváděli tolik lotrovin, že jsem byl kolikrát nucen vám nasekat. Před vámi otvírají se nové cesty života,
nové perspektivy. Utřete si nos!«

Květnatý sloh otcův zašimral jim v nose, bylo jim do kýchání, do pláče a těžko u srdce.

»Samo sebou se rozumí, mí zlatí hoši, že nebudete se smět chovat svým obvyklým způsobem, abyste hanbu nevrhli na svého otce. Pamatujte si, že budeme bydlit ve ville, kde přízemí obývá  představený vašeho otce. Slušným chováním získáte si jistě jen přátele a vaši rodiče nebudou se muset za vás stydět. Nesmíte venku ve ville hulákat, mlátit po schodech, tím by trpěl jedině váš otec.
Všude, kam s rodiči v lázních přijdete, musíte se chovat důstojně, aby se řeklo: »To jsou hodní hoši, ti jsou jistě vzorem, to nejsou uličníci, ti se dovedou chovat, ti jsou pěkně a správně a účelně vychováni. Buďte hodní, zdvořilí ke každému a slušní, pěkně vás prosím, a podívejte se mně do očí.«

Pan Zavadil se na ně zahleděl. Koukali na něho vyjeveně jako usvědčení lotři, cosi projelo panem Zavadilem jako elektrický proud a pan Zavadil vstávaje s kufru vykřikl: »Já vás mám ještě pěkně prosit, ničemové, ne, k tomu se nesnížím, kde by byla otcovská autorita?« Podíval se na hodinky a řekl: »Ještě máme půl hodiny času,« šel ke skříni, vyňal odtamtud rákosku a křičel: »Lépe bude než vás prosit, pěkně vás sesekat. Napřed dostane Vláďa a pak Vašek. Pojďte uličníci na koleno!« Šourali se smutně k otcovskému kolenu a když to bylo odbyto, řekl pan Zavadil vítězoslavně a slavnostně:
»Sláva Bohu a teď pojedeme do lázní!«

A všem bylo najednou lehko a veselo.