|
Nežli odjela paní Kohoušková s Karlem a Ladou na
letní byt, pravil k ní manžel: „Pamatuj si,
drahoušku, že dětství je doba hry. A dětská hra
že je každé lehké a volné zaměstnání dětí bez
vážného účelu, při němž se tělesná i duševní
stránka jejich vzdělává. Proto dovol jim, ať na
venkově volně se pohybují, ať si hrají, ať
užívají všeho, co poskytne jim zábavu, radost.
Musíme přece podporovat jejich tělesný vývoj
...“
Nato projevila paní Kohoušková jakousi obavu,
zdali přiveze nazpět Karlíka i Láďu živé a
zdravé, když poskytne jim největší volnost,
kterouž obavu pan Kohoušek pokusil se vyvrátit
prohlášením: „Drahoušku, kdybys dětem
zakazovala, tam že nesmí jít, to a to dělat,
právě to udělají, jako ty děti v parku, když jim
hlídač říkal: ‚Dětičky, ne abyste dávaly
veverkám v kleci hořké mandle, to by pošly!’ A
dětičky neměly nic jiného na práci než koupit
hořké mandle a otrávit jimi veverky.“
Paní Kohoušková dopřála tedy synáčkům na venkově
největší volnost.
A oni také této volnosti užívali. Napřed se
seznámili se synem obecního strážníka, který
vodil je na loupežné výpravy na nezralé ovoce,
na lusky a který naučil je kouřit bramborovou
nať z ohavně páchnoucí porcelánky, o které
tvrdil, že ji vzal panu faráři z besídky. Zprvu
přicházeli domů bledí, stěžujíce si, že je jim
špatně.
„Silný venkovský vzduch je omamuje,“ psala matka
otci. - Později zdraví jejich se zlepšilo,
poněvadž zvykli si na nezralé ovoce i na kouření
bramborové nati, a když seznámili se
prostřednictvím syna obecního strážníka s
Václavem Pejšů, synem dozorce z blízkých lomů,
přijal je tento, jinak vůči cizincům upjatý,
velmi vlídně, když Karel i Láďa vykouřili po
plné dýmce bramborové nati, aniž by se zakuckali
nebo dokonce omdleli, jako loni jeden hoch z
města, když vykouřil jen půl dýmky.
„S tím klukem nebylo nic,“ řekl k nim Václav.
„Jednou sněd jen dvě zelená jablka a stonal
týden. Pak si hrál s učitelovic kluky na kněze
...“
„Dneska máte šťastnej den,“ řekl k Láďovi a
Karlovi Vojtěch policajtův, když rozloučili se
večer s Václavem, „moc šťastnej den máte, když
Vašek udělal z vás svoje kamarády.“
Druhého dne ráno shledali se všichni u lesa a
Vašek vlídně jim běžel naproti.
Pak vtrhli za řevu mezi stromy, poněvadž Vašek
řekl, že to hajného velmi zlobí, když někdo v
lese huláká. Uřezali také mladé doubky a udělali
z nich hole, kterými mlátili do stromů.
Tak se příjemně bavili, až slyšeli zvonit
poledne, a vraceli se rozmrzeni, že na ně hajný
nepřišel, poněvadž, dle vyjádření obou
domorodců, není větší zábavy než se dát chytat
tlustým hajným.
„Odpoledne přijďte ke kříži,“ vybízel je Václav,
„něco vám ukážu.“
Nemohli se dočkat odpoledne, jídlo jim
nechutnalo, poněvadž snědli v lese spoustu
osladiče, a když uviděli u kříže Vojtu s Vaškem,
radostně poskočili.
„Hoši,“ řekl tajemně Václav, „dneska nesmí nikdo
z lidí vidět, co jsem přines. Pojďme do jeskyně
v háji.“
Když byli v jeskyni, vytáhl z kapsy tři
trubičky.
„Co je to?“
„Dynamitové patrony, hoši,“ řekl Václav s
hrdostí, „těmi lámou v lomech kámen a já je vzal
ze skladiště. Kdyby teď vybouchly, tak z nás,
lidi, jak jsme tady, nenajdou nic.“
„Ale ony nevybouchnou,“ pokračoval klidně,
„poněvadž se musí zapálit. K tomu je třeba téhle
šňůry, které říkají lunt. Ta se dá sem dovnitř
té trubičky a zapálí, pak se odejde a za
chvilku, jako když hrom bije, všechno lítá do
vzduchu.“
„Když s tím praštíte o zem, tak taky vyletíte do
vzduchu,“ vykládal se zanícením, „a když máte s
sebou takový dynamit, nemusíte se nikoho bát...“
„Hoši,“ řekl vřele, „Karlíku a Láďo, že vás mám
rád, tak vám dám každému jednu patronu.“
Strčil jim dynamitové patrony do kapes a jednu
si ponechal, když vtom nahoře nad jeskyní ozval
se hněvivý hlas: „Zatrolení kluci, kolikrát budu
říkat, že sem nikdo bez dovolení nesmí!“
„Hajný,“ vykřikl Václav, „hoši, utečme,“ a již
vyrazili všichni z jeskyně a prchali.
„Láďo,“ křičel Karlík, „ať neupadneš.“
Láďa se zastavil a oběma přišlo na mysl, že mají
v kapse dynamit.
Zůstali stát, zatím co Vašek s Vojtěchem byli
již daleko v lese.
„Karlíku, já mám strach,“ šeptal Láďa, „já to
zahodím.“
„Proboha, Láďo,“ zoufale dal se do nářku Karel,
„jak to zahodíš, tak nás to roztrhá.“
Láďa se dal do pláče a Karel, vida ho plakat,
naříkal také zoufale.
„Nehýbej se,“ napomínali jeden druhého, „sic ti
to v kapse může bít jako hrom.“
„Co budem dělat,“ naříkali, celí zdrceni
přátelským dárkem Vaškovým, „my s tím neumíme
zacházet.“
„Vaškovi je hej,“ plakal Karel, „jeho otec je
dozorcem v lomech, tak by se lidi nedivili,
kdyby ho to roztrhalo, když mají dynamit doma,
ale co by nám řekli?“
Mluvili nyní ze strachu hrozné věci a vzlykajíce
vykládali sobě, jak je to strašné, když najednou
zmizí ze světa. Malovali jeden druhému obraz
výbuchu, jak poletí, do vzduchu a jak z nich
nezůstane ani kousek.
Sedli si do trávy a pláčem připravovali se na
poslední hodinku, neboť pomalu utvrzovali se v
myšlénce, že patrony jim dřív nebo později
vybouchnou v kapse.
Vykládali jeden druhému své hříchy, hladíce druh
druha po tváři.
„Vidíš, Karlíčku, já ti vzal jednou pětník z
kapsy.“
„Já, Laďoušku, sved jsem ten cylindr z lampy na
tebe.“
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, nehýbej se,
posvěť se jméno tvé, nevrť se.. . Zdrávas Maria
... Karlíčku, už maminku neuvidíme, pro Ježíše
Krista Pána našeho, ty se tolik vrtíš.
„Nezdá se ti, Laďoušku, že už, Ježíši Kriste,
něco praská? Ó, ó, ó, ó, já jsem utrh mouchám
křídla a teď mne pánbíček trestá. Ó, ó, ó, ó . .
.“
„Karlíčku, dej mi pusu!“
„Ládíčku, co potom řekne teta?“
„Modleme se, Karlíčku!“
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno
tvé. . . Zdrávas Maria ... Umíš Věřím v Boha?
Věřím v Boha, Karlíčku, tak začnem ...“
Stíny se krátily, nastával večer, a čím tma
večerní větší se stávala, tím větší strach
zmocňoval se obou nešťastně obdarovaných, kteří
nepřestávali plakat a vzývat nebe o pomoc . . .
Byly to vzdechy trosečníků jen tak tak
udržujících svůj život na slabém vraku . ..
*
„Tady je vedu, milostpaní,“ řekl tlustý hajný
pozdě večer k uplakané paní Kohoušková, „našel
jsem je ubrečené v lese s dynamitovými patronami
v kapse. Nalupají jim, milostpaní, já už jim sám
pár taky strčil...“
Když byla exekuce vyřízena a po úplném doznání
nešťastní dynamitníci usnuli v posteli,
vzpomněla si paní Kohoušková na slova svého
manžela: „Dětská hra je každé lehké a volné
zaměstnání dětí bez vážného účelu, při němž se
tělesná i duševní jejich stránka vzdělává ...“
A v tu dobu z domku dozorce v lomech ozýval se
úpěnlivý nářek Vaškův ...
|
