|
Magistr farmacie a majitel drogerie U červeného
kříže pan Lazar Domový utřel si hlučně nos,
posadil se na pult a řekl k příručímu, panu
Koldovskému, který s nudným výrazem v obličeji
míchal rozvážně v porculánové míse zinkovou
mast: „Vzdělávejte se, Koldovský, čtěte, čítejte
s rozumem, přemýšlejte o tom, co jste přečetl,
vypisujte si úvahy, čiňte si poznámky.“
„K službám, čtu bystře a pořádně. Večer vezmu
knihu, hodiny ubíhají a čtu, stále čtu, i
omdlelého mne již našli. - Nyní čtu zajímavou
knihu. Už není třeba míchat zinkovou mast, pane
šéfe?“
„Míchejte dál, a co nyní čtete?“ „Takovou
pěknou, tlustou knížku. Sedí v lázeňské zahradě
tři důstojníci, jeden z nich jmenuje se von
Pölten a je to hodný člověk, ostatní jsou
pijáci. Nejhorší z nich je jménem von Auserberg.
Do zahrady přijde jeden profesor z toho města se
svou dcerou Otylií. To je velmi hezká slečna.
Von Auserberg se diví a oni říkají, že je velmi
nepřístupná a zvláštní. On se však směje a sází
se, že do dvou měsíců se s ní zasnoubí.
,A co potom?’ táže se hodný von Pölten. ,Potom,’
odpovídá von Auserberg, ,nechám ji na holičkách,
poněvadž není šlechtičnou; platí sázka, pánové?’
‚Nemohu na to přistoupit,’ zlobí se von Pölten a
zamračeně odchází. Ten třetí však na to
přistoupí.
Von Auserberg vytáhne zanedlouho Otylii z vody,
poněvadž ona ráda jezdí na loďce a převrhne se.
Tím má přístup do bytu páně profesorova. Slaví
se zasnoubeni ke konci prvního dílu. Druhý díl
začíná soubojem von Pöltena s panem oficírem von
Auserberg a hodný pan von Pölten je těžce raněn.
Můžete si pomyslit, pane šéfe, že jsem chudáka
litoval. Nato po souboji jde von Auserberg vypít
žampus s tím třetím, s kterým se sázel, a ke
konci druhé kapitoly najde je pan profesor
opilé. A tu řekne mu Auserberg namáhavě, že si
dělal z Otylie jen švandu a z celého zasnoubení
žerty. Profesor se rozčílí, není divu, a běží
domů pro karabáč, aby lháře a zrádce cti slečny
Otylie veřejně spráskal, zatím však odjede von
Auserberg k svému strýci, panu rytmistrovi, šest
hodin odtud, kde má pan rytmistr velkostatek. On
myslí, že má dobrého synovce, ten starý pán, a
je rád, že ho vidí. Také chce mu všecko jmění
odkázat.
Druhý den jedou k sousednímu statkáři na
návštěvu, ten má dceru a jmenuje se nějak
francouzsky a přání páně rytmistrovo je, aby
jeho synovec si vzal dceru toho statkáře s
francouzským jménem.
Von Auserberg se zamiluje do té dívky a jede
koňmo domů se svým strýcem. Druhého dne, když
přijdou noviny z města, vypadnou panu
rytmistrovi z ruky. Je tam totiž psáno o jeho
synovci, o profesorovi i o Otylce. Celý případ
dojemně vylíčen. Pan rytmistr zvedne noviny se
země a povídá, křičí, huláká: Holomku, bídáku,
to jsi pěkný synovec, podívej se, co o tobě
píší.
Synovec to přečte a odpoví: ,Nu a co je, starý
pane?’ ,Že si musíš to ubohé dítě vzít.’ ,Ani
mne nenapadne, strýce.’ ,Tak tě vydědím.’
‚Nebude snad tak zle, strýče.’ - ,Bude, holomku,
tamhle jsou dvéře.’ - ,Dobrá,’ odpoví synovec,
,když mne vyhazuješ, tak zítra jedu do hlavního
města.’ A jede. Ten druhý den nato přijede večer
ten statkář s tím francouzským jménem a zůstane
tu na noc. Rytmistr uloží ho do své ložnice a
sám jde spat vedle do salónu. Po jedné hodině
noční slyší střelnou ránu. Vyběhne, vrazí do
ložnice a tu vidí svého přítele na své posteli
zastřeleného ...“
Příručí přestal míchat zinkovou mast a založil
si ruce.
„Je zastřelenej,“ pokračoval, „na hlavě má ránu.
Pan rytmistr, to se ví, hledá hned vraha a v
koutku spatří svého synovce. Zrovna jako vy,
pane šéf, stojíte, tak stál ten vrah von
Auserberg. Nemeškaje, řítí se rytmistr na něho.“
Příručí chytil magistra farmacie za krk a
křičel: „Stisknul mu chřtán a praštil s vrahem o
zem.
Magistr farmacie padl za pult a na něm ležel
příručí, supaje a odfukuje . . .
*
„Umět vypravovat obsah knihy je velkým uměním,“
říká od té doby magistr farmacie, „ale mého
příručího se nikdy neptejte, co četl ...“
|
