Číslo patnáct

 

Měšťáci mívají své drobně skandály. Takovým skandálem bylo též to, co předcházelo svatbě okresního hejtmana Mužíka.

Okresní hejtmani bývají lidé ctnostní. Okresní hejtman Mužík, když měl si vzít slečnu Burdovou za ženu, dokonce se i zarděl při řeči o tom, v jakém hotelu před svatbou budou spát. Ženich, svědkové, nevěsta. Pan c. k. okresní školní rada mu cosi šeptal do ucha, a tu on pln rozhořčení se ohrazoval.

Co si to o něm myslí. Každý bude mít pokoj zvlášť, ženich, svědkové, nevěsta.

Slečna Burdová se také rděla, když jí něco šeptala slečna Lilingová. Nikdy! Každý bude mít pokoj zvlášť. Ona, svědkové a ženich.

Bylo usneseno, že svatba bude v Praze.

Okresní hejtman před odjezdem dal k sobě zavolat sluhu z hejtmanství a dal mu dvacet korun.

Měl přitom k němu řeč, aby pil na jeho nové štěstí a neopil se. Sluha z hejtmanství to slíbil, ale nedodržel, jak se samo sebou rozumí.

Pak šel okresní hejtman do vinárny, kde poslechl opět nějaké choulostivé anekdoty, a šel ku své nevěstě a svědkům.

Svědky našel v černých šatech a růžové náladě.

A tak nad celou výpravou, která odjížděla do Prahy, vznášela se veselá mysl!

Ubytovali se v předním hotelu, kde právě zahajoval svou činnost podomek Vaníček. To byl svědomitý člověk.

Úkolem jeho bylo čistit boty. On to byl, který také vynašel novou metodu, aby se boty nespletly, když je sbíral u číslovaných dveří s tváří pilného sadaře, který češe ovoce.

Choval se přitom důstojně. Tlustou křídou psal na každý pár bot číslo toho pokoje, odkud je vystrčili, a dle toho čísla opět je ráno stavil před dvéře, vážný a klidný, v očekávání odměny.

Když boty čistil, tu si prozpěvoval polohlasně nějaký vojenský pochod. Obyčejně zpíval:



Mašíruje Grenewill

Prašnou bránou na špacír.



A do taktu jezdil kartáčem po botách a botkách. On mohl vyprávět celé historie, ale byl mlčelivý v tomto ohledu jako kamna v pokojích.

Držel hubu jako noční stolky.

Jen někdy, když si na něco vzpomněl, tu mu slabý úsměv přejel po tváři, ale opět rychle zmizel v krému na boty.

Jeho celý život byl ukryt v leštidle na boty. Všechny jeho myšlenky točily se kolem bot a vzpomínky jeho byly opředeny kartáči, hrubšími na bláto, jemnějšími k dokonalému vyleštění.

Byl mistrem ve svém oboru. Když ráno prošel se chodbami a před ním u každých dveří usmívaly se na něho lesknoucí se boty a botky, které prošly jeho rukou, tu pocit otcovství zmocnil se ho, z kapsy vytáhl láhev kmínky a napil se důkladně.

A boty, botky, botičky před ním defilovaly z dob minulých a on o nich mlčel. Jen jednou zvolal něco ošklivého, a to když ve výčepu dole byla řeč o jedné cizí primadoně a všichni velebili její půvab, umění a krásu. A tu on do toho vpadl: Ale nohu má jako slon. Vtom se zarazil, zaplatil, zarděl a vícekrát do výčepu nepřišel.

Dnes má radost z nových hostí. Okresní hejtman objednal již pokoje pro každého zvlášť. Pro sebe, svědky, pro nevěstu.

Jsou dole v restauraci, večeří, pijí voslavské víno a smějí se.

Třebas řekne někdo nějakou hloupost, ale oni se smějí, ani ne tak z vděčnosti, ale že jsou šťastni. V jedenáct hodin jdou spat. Každý zvlášť, ženich, svědkové, nevěsta.

V půl dvanácté sbírá již boty Vaniček. Před každými dveřmi úřaduje. Křídou píše na podrážky bot číslo pokoje a s tou kořistí odchází dál po chodbě, všude píše čísla na boty a ve dvanáct hodin rejdí již bystře kartáčem po botách a tiše si zpívá:

Mašíruje Grenewill

Prašnou bránou na špacír.



Tak byla tedy svatba. Posvátná nálada panuje v kostele. Kočáry hrčí. Babky u dveří kritizují. Okresní hejtman s nevěstou přistupují ku klekátku. Tuhle bohatou svatbu vzal si na starost sám pan farář.

Ženich s nevěstou klekají.

A jak klekli, bylo jim v tom slavnostním okamžiku vidět podrážky, a kupodivu, na nich křídou napsanou velkou patnáctku. Jak nevěstě, tak i ženichovi.

A kostelem rozlehlo se tiché šeptání: „Skandál, skandál!“

Měšťáci mívají své drobné skandály.