Cikánský pohřeb

Podivný průvod cikanů ubíral se obcí B. v nitranské stolici směrem ke hřbitovu.

Napřed šest mužů s velkými stříbrnými knoflíky a přezkami na polorozbitých sametových šatech neslo prostou dřevěnou rakev, ověnčenou chvojím a pestrými stužkami.

Za rakví jiný muž nesl na holi uvázané lesknoucí se „kanengry“, dlouhé, těžké náušnice, náležející nebožtíku.

Za mužem nesoucím náušnice jde, potácejíc se se strany na stranu, stará žena, na kterou neustále křičí tlupa za ní kráčejících mladších i starších cikánů: „Pchivli, av pre jakli i dab andro ploi!“[Vdovo, slza v oku jest ranou v srdci!]
Stará žena pláče, hlasitě volajíc: „O, mro Devel! [O, můj Bože!]“

Za ženami v pestrých červených, modrých, žlutých pruhovaných sukních kráčejí opět cikáni a za nimi cikáňata, která zvoní kravskými zvonci, vypůjčenými z celého okolí, a kostelní zvon, houpaný nejstarším synem zemřelého, vydává příšerné zvuky, jako by se při nejmenším zvonilo na požár.

Obyvatelstvo necikánské zachovává vůči průvodu posvátný klid a nepokřikuje na cikány jako jindy: „Hej more, nechceš doháň? [tabák, maď. dohány, převzato do slovenčiny]“

Průvod došel na hřbitov.

Do nehlubokého hrobu u zdi spustili rakev, zaduněla temně, a vtom již v hlas zvonů a zvonců se mísily bědování a nářek.

Příšerně zněly zvony, ale ještě příšerněji hlasy toho množství, volajícího po mrtvém, aby vstal a šel s nimi domů.

Kvílivými hlasy, poloplačky zazpívali pak cikáni dumavě, teskně:

Čáveja, čáveja,
romano čibálo,
jav adaj, kaj tri daj
sovel, sovel, sovel.[Synáčku, synáčku, cikánský rychtáři, pojď sem, kde tvá matka spí, spí, spí.]

Ze zpěvu se dovídáme, že nebožtík byl cikánským rychtářem. Proto taková sláva, proto nesou „kanengry“, odznak rychtářské důstojnosti, proto to kvílení, naříkání a zvonění. Vždyť jejich zastánce jest mrtev!

Kolikrát u soudu ve Velkých Topolčanech skvěle obhájil celou jejich osadu, když činili na něho nátlak, aby vyznal a nezapíral, kam se poděla panu faráři v B. tučná kravka.

Tu běhal od jednoho pána ke druhému, uctivě líbal ruce a pokojně říkal: „Já šom nikedy nič, milostpanko, nieukradol, na mu dušu a šekny svaty. Ja šom nievinen, a nič nieviem, šom brabák hlúpá a naša dzedzina taky nie, a my niešme žlodzeji, nič niekradzem, milostpanko, na mu dušu a šekny svaty.“

Hájil skvěle své rodáky, kteří si ho byli zvolili za představeného, a měl ovšem na kořisti lví podíl.

Nechci tím říci, že by se snad cikáni v B. živili jedině krádeží jako jejich soukmenovci ve východní Haliči nebo v Sedmihradech. To nikoliv.

Obývají spokojeně své boudy a chatrče za vesnicí, tvoříce zvláštní samostatnou obec, a živí se polními pracemi.

Avšak někdy se stává přece leccos. Nějaká slepička, husa, vepřík se ztratí vesničanům, a cikáni chodí s ústy svítícími tukem. Na rychtáři jest pak, aby jich obhájil proti žalobám svého kolegy ve vesnici, s kterým přichází do bližšího styku jedině tehdy, když úpí o chlebě a vodě v obecním vězení, a představený přichází k němu s důtklivou žádostí, aby déle nezapíral a jmenoval toho, kdo ukradl z jejich zlodějské roty ty borovice z obecního lesa.

Jest tedy osobou důležitou, osobou, na kterou se často z okresního města poptávají.

Vysoké topoly, vroubící silnici do Velkých Topolčan, často vídávaly, jak za asistence četnického bodáku kráčel cikánský rychtář z B. se smutným, trpkým výrazem v tmavém obličeji.

Tak bylo ještě před 14 dny a netušili tehda ve vesnici, že až půjde nazpět, bude to jeho poslední cesta domů.

Propustili ho v městě po výslechu a z radosti nad tím navštívil všechny krčmy, kolem kterých kráčel, vraceje se ke své rodině.

Následek toho byl tragický. Když byl již nedaleko obce, sklouzl a spadl do řeky Nitry.

Voda nehluboká, ale zmožený cikánský rychtář pil tak dlouho čistou horskou vodu, až se do smrti upil.

Když mrtvolu našli, nastal mezi cikány veliký pláč a nářek, který dosáhl vrcholu, když házeli hlínu na rakev svého rychtáře.

Vřeštění, křik, pláč a zpěv se střídaly s neustálým zvoněním, takže ve vesnici psi, poděšeni nezvyklým hlukem, o překot štěkali.

Konečně byl hrob zasypán a cikáni se modlili zpěvavě zprvu všichni: „Amaro dad [Otče náš] “, ale když zaznělo „diro them jav [přijď království tvé]“, modlilo se jenom několik žen, neboť ostatní znají toliko začáteční slova modlitby.

Ještě trochu pláče, křiku a cikáni opouštějí hrob svého přítele.

Opět nesou napřed „kanengry“ a pak muži, ženy, děti táhnou zaprášenou cestou ze hřbitova do vesnice. Zvonění umlklo.

Za vesnicí u svých chalup se utábořili, zanedlouho praskal na několika místech oheň a nad ohněm se pekli slepice a různí drobní živočichové záhadného původu.

Čím více se blížilo pečení ke konci, tím více ustupovala smutná pohřební nálada, která zcela pominula, když se dali do jídla a přihýbali si z plechových měděných džbánů pálenky.

Pozdě v noci se míhaly u ohňů temné postavy cikánů, kteří vesele zpívali, křičeli a tančili.

Ani nezpozorovali nepřítomnost vdovy, která s uplakanou tváří seděla u nevysoké zdi hřbitovní na hrobě svého muže a dívala se tmou na rudé plápolající ohně, u nichž oni slavili tryznu za svého rychtáře.

A ve vesnici dále štěkali psi.