|
Již zhasli v domě Hammelově sedmiramenný
svícen, který stál na stole a den klidu sabaoth,
den sobotní, schýlil se ke konci a všude, kde
bydlí v Zapustně městečku židé, zhasínali též
sedmiramenný, neboť již zjevila se a svítila
večernice.
Otec Hammelů rodiny, starý Lamech Hammel, svlékl
si rituelní roucho, kožich s koží beránčí a s
hlavy sňal rodinnou památku, beranici obřadní,
zvanou v žargonu polských židů „koul“, poručil
své černooké dceři Zaře, aby donesla mu malou
kulatou čepičku černou, zvolal na rozloučenou se
dnem sabaoth třikrát „Eli, Bože,“ a poručil nato
s tváří neobyčejně vážnou své ženě, hladce
oholené, aby přinesla mu tu nejlepší kmínku,
panskou, z jejich krámu, nalila petroleje do
lampy s hořákem kulatým, kterou toliko jako
ozdobu měli postavenou na skříni a nedbaje údivu
své dcery a ženy, sám zapálil slavnostní lampu,
povytáhnuv proti všem zásadám o šetrnosti knot
hodně vysoko a aby údiv byl ještě větší,
rozkázal Zaře, by rychle upravila sekanou pečeni
z hovězího masa „košer“, pečeni „nithar“.
Vydav tyto rozkazy, namazal si prošedivělé
pramínky pejzů olejem a vyzval dceru, aby vzala
si ten živůtek darovaný strýcem Thondem, který
nosí jen o velkých svátcích, též aby si vzala
sukni hedvábnou. A žena ať vezme šátek na hlavu
a na krk ať připne brož, kterou zastavil u nich
jeden ze sedláků.
„Čekám hosty.“
„Koho čekáš?“
„Přijde starý Ramoth se synem Šalamounem, Zaro,
a s nimi Besem, strýc Ramothův...“
„A proč, Lamechu?“
„Neptej se, stará, uvidíš. Ne nadarmo pálíme
petrolej, děláme nithar a přinesla jsi z krámu
panskou kmínku. Placky k pečeni máš?“
„Mám.“
„Což upražit trochu ječmene, jí ho rád a
přežvykuje Besem i starý Ramoth. Též cibuli
přines, tu malou, namodralou... Budou zde co
nevidět.“
Nithar, pečeně dělaná na česneku, pekla se a
škvířila na kamnech, vydávajíc příjemnou vůni,
Zara v hedvábné sukni a jemném živůtku vypadala
roztomile, kdežto paní Hammelová hleděla se
vzrůstajícím neklidem na Lamecha, zdali se
nezbláznil.
Konečně hosté vstoupili do jizby. Ramoth starý,
Šalamoun a strýc Besem, v dobré náladě, jak
vidět bylo z jich obličeje a cítit po zápachu
vodky, který se rozprostřel, když pozdravili a
dle zvyku poptali se na zdraví hlavy rodiny.
„Dalo mně to dosti práce,“ zašeptal Ramoth do
ucha Hammelovi, „mnoho práce, než jsme
Šalamouna, mou krásu, dostali sem. Trochu jsme
ho opili.“
Bylo vidět, že je Šalamoun v růžovém rozmaru.
Odkryl pokličku na pánvi a vykládal, že rabínovi
bolí zuby, že starosta Jaš, pan Jaš Šwiacki, z
jejich městečka, ze Zapustny, z našeho městečka,
poradil rabimu, aby udělal kříž, pak že ho zuby
přestanou bolet a že rabínovi zlostí nad tou
bezbožnou řečí zuby přestaly bolet, ale že se
zapřisáhl, jak všude bude u svých souvěrců
prosit, aby panu Šwiackému nedali nic na dluh a
že tedy ať to ví ona, Zara Hammelová, kdyby
poslal k nim do krámu pro něco na dluh.
Posadili se ke stolu a když Lamech nalil do
kalíšků svou nejlepší kmínku, rozpředla se
zábava, velmi nucená ze strany starých, ale zato
velmi rozmarná ze strany mladého Šalamouna
Ramotha.
„Nikdy bych se neženil,“ křičel vesele, „nač
žena, k čemu? K zlosti...“
Podívali se staří smutně na sebe.
Zatím přinesli již nithar, cibuli, placky a
pražený ječmen, Zara i Hammelová přisedly též ke
stolu a přestalo se mluvit, poněvadž se horlivě
jedlo.
Šalamoun žertoval tím způsobem, že házel pražený
ječmen svému strýci do omáčky, který klidně ho
chroupal nedávaje na sobě znát žádného
rozčilení.
Hammelová s údivem sledovala podivné pohledy,
které si vyměňovali mezi sebou Lamech a starý
Ramoth Besem, kdykoliv Šalamoun naráz vypil
kalíšek kmínky, a zaslechla též s údivem tichou
poznámku Besemovu: „Ještě není v pravé náladě,
třeba mu nalít.“
Když se stolu bylo sklizeno a opět všichni
seděli kolem, majíce před sebou kalíšky,
nevyjímaje ani žen, vyměněny byly s Ramothem
Besemem a Lamechem nové významné pohledy a tu
Lamech Hammel ujal se slova:
„Nuže, řekni, příteli Ramothe, kterého si vážím,
i ty, příteli Reseme, kterého ctím, jaká příčina
je dnešní vaší návštěvy, opovězené dnes odpůldne
na den sabaoth, na šťastný den v synagóze?“
Starý Ramoth zatáhl si vážně za dlouhou černou
bradu a pravil, ukazuje na Šalamouna: „Zde má
krása, Šalamoun, rád by požádal o ruku tvé
rozkošné Zary.“
„Já, já,“ koktal Šalamoun, „já že bych rád, ne,
ne, nechci se ženit.“
„Jest na rozpacích,“ mluvil Besem, přerušuje ho,
„mladý je, nezkušený, má strach. Říkal nám...“
„Nic jsem neříkal,“ odporoval ustrašený
Šalamoun, „já ženit, nikdy, máme dost příkladů,
doma to vidím.“
„Je nesmělý,“ vykládal dál starý Ramoth,
„líbeznou tvou dceru miluje...“
„Křesťanský prorok Ježíš,“ koktal Šalamoun,
„když visel na kříži, vzdychl: Eli, lama
zabachtani, Bože, proč jsi mne opustil?“ Napil
se rychle a vyrazil ze sebe: „Eli, lama
zabachtani?“
Vtom cosi zasyčelo a cylindr na lampě praskl,
rozlétly se kusy skla a světlo zhaslo...
„Chalute!“ vykřikl Šalamoun a již zde bylo to
slovo, které znamená strach, špatné znamení a
neštěstí.
„Znamení, chalute,“ opakoval po něm Besem a z
úst všech zaznělo: „Chalute, chalute!“
„Sám Jehova si toho nepřeje,“ řekl ve tmě
zbožným hlasem Lamech a když se rozsvítila malá
petrolejová lampa, dopili zaraženě kmínku a
odcházeli v tklivé náladě mysterické.
Zara Hammelová vzala si potom zanedlouho mladého
ševce Josua Barema a nakládala s ním, jak věděla
celá židovská obec náboženská v Zapustně, velmi
špatně. Měl za svobodna Josue Barem velmi krásné
husté pejzy a po svatbě řídly mu a krátily se v
tom poměru, jak mu je Zara trhala.
A jednou před synagógou, když přišla na to řeč,
obrátil se Šalamoun Ramoth k rabínovi: „Rabi,“
řekl tajemně, „už měl jsem si vzít Zaru, kdyby
nebylo toho chalute. Rabi, křesťané se nám
smějí, že strachy prskáme, ale kdybych byl
tenkrát nepoprskal ten cylindr, kde by byly mé
pejzy? Chalute, rabi, šťastné chalute...“
A Šalamoun Ramoth spokojeně se usmál... |
