|
V jedné japonské pohádce vypravuje se, jak
tajfun, strašlivý vítr, rozmetal domky z
bambusu, potopil lodě rybářů na moři, lesy z
kořenů vyvrátil a jak nakonec promluvil k hoře
Fudžijamě: „Hleď, co jsem nedokázal, podívej se
na ty spousty, které jsem udělal a co vše jsem
zničil; dozajista, když si na mne vzpomenou,
nenazvou mne jinak než: Ten velký, slavný
tajfun!“
Ve starověku žil v Řecku muž jménem Efialtes,
jehož jedinou tužbou bylo, aby se stal slavným a
aby se o něm mluvilo. Aby toho dosáhl, šel a
zapálil nádherný chrám bohyně Diany v Efesu,
jeden ze sedmi divů světa.
Moderní psychiatři znají pak slavomam, onen druh
duševní choroby, který nutí klamnými představami
duševně choré, že provádějí různé kousky, na
které by jinak při zdravém rozumu nikdy si ani
nemyslili.
Vezměme nyní do ruky všeobecný dějepis lidstva a
listujme jednu stranu za druhou. Procházejme
jedním stoletím za druhým a vidíme, že celé
dějiny lidstva koupaly se v krvi a že dle názoru
dějepisců nejslavnějšími byli ti mužové, kteří
vedli také nejvíce válek. Pamatuji se na slova
našeho profesora dějepisu, který proti všemu
nadání jednou řekl: „Nevím, proč jsem si zvolil
tak ošklivé zaměstnání mluvit dvě hodiny týdně o
samém zabíjení lidí ve starověku.“
Měl mnoho pravdy ten pan profesor. Jest sice v
dějinách lidstva dosti radostného, ale to jistě
nevyváží naprosto ony velké bolesti, které
lidstvo zakusilo, nežli mohlo napsat životopisy
mnohých slavných mužů.
Ano, cena slávy těch lidí byla vykoupena nářkem
tisíců a správně jistě psal onen prostý tyrolský
sedlák Napoleonovi, který mu vřadil do svého
vojska dva jeho syny, kteří padli u Lipska:
„Velký řezníku!“ Je to onen dopis, který
Napoleon ukazoval s cynickým úsměvem svému
maršálku a který nalézá se dnes v Napoleonově
muzeu v Louvru. Nemluvil tu z něho jen žal,
lítost nad ztrátou dvou synů, byl to protest
proti evropským jatkám malého Korsikána.
To byla cena jeho slávy, stejně za tutéž cenu
stali se slavnými jiní velcí mužové. Cesty,
kterými šli, byly posety mrtvolami, potoky krve
značily jejich kroky. Za nimi hořely obzory v
rudé záplavě požárů a ležela zdupána zpustošená
pole. V dýmech požárů budovali pomníky své
nesmrtelnosti Efialtové dějin. A tak hledí na
války minulosti malíř Pierre Tritel.
Jeho obraz Cena slávy jest těžkou obžalobou
dějin. Jest v tom něco vereščaginovského, něco
procítěno z onoho velkého mistra válečného děsu
a bídy.
Ne, ti lidé nezaslouží si titulu slavných,
velkých mužů. Dějepis je příliš vynáší.
Ve válečném šiku středem mrtvol jedou vedle
sebe: Ramses II., Attila, Hannibal, Julius
Caesar, Napoleon, Karel Veliký, Tamerlán a
Alexandr Veliký. Učebnice jsou plny jejich jmen.
Do těch něžných hlaviček dětských vtloukají se
jména měst, u kterých ti šiřitelé hrůzy svedli
velké krvavé bitvy. A ty děti musí monotónně
odříkávat: Pobito 20 000 lidí, pobito 80 000
lidí, padlo 120 000 lidí, utraceno 40 000
zajatých, vyvražděno 60 000 obyvatelů a tak
dále, donekonečna. Jest to nejvydatnější krvavá
literatura, bohužel tím horší, že vše jest
pravdou, že není nic vymyšleno a ty milióny
lidí, o kterých čteme, měly doopravdy své
poslední hrozné okamžiky hromadných poprav.
Byly doby, kdy válčící strany dlouho se
nerozmýšlely, co činit se zajatci.
Jeden z vůdců Valdštejnových oznamuje svému
vrchnímu veliteli: „Před týdnem zajal jsem 1200
švédských rejtharů. Poněvadž jsem je nemohl
uživiti, dal jsem je pověsit v lese u
Magdeburku, což se hladce odbylo beze všeho
rušivého dojmu!“ Kolik takových raportů zůstalo
utajeno dějepiscům a historikům.
Ale dosti je toho příšerného, co se přednáší z
dějin lidstva na školách. A nejen chlapcům, u
kterých snad dle starého systému má to být
způsob výchovný, aby se stali zmužilými, ale i
dívkám. Taková jemná dívčí hlavinka musí
poslouchat vypravování o velkých vraždách, ať se
to děvčatům přednáší na školách veřejných či
soukromých, v penzionátech. Lidobijci starověku
a středověku jmenováni jsou slavnými a velkými.
Kulturní stránka dějin se většinou opomíjí.
Co slávy nadělá se jen kupříkladu s Napoleonem.
Vznikla dokonce takzvaná napoleonská literatura.
Až lidstvo vyspěje konečně tak, že umlkne
řinčení mečů, zastaví se s útrpným úsměvem nad
těmi malými mozečky, které chovaly tak hloupé
názory o tom, kdo je slavným a velkým.
Vezměme si jen ony vojevůdce z obrazu Pierra
Tritela Cena slávy a začněme s egyptským vládcem
Ramsesem. Na obeliskách v Egyptě nazván jest
„podmanitelem světa“. Po mírumilovném svém otci
Sethosavi, ujav se roku 1300 před Kristem vlády,
ve velkém tažení proti ethiopským kmenům dal
rozmačkat v lomech simbelských 12 000 zajatců.
Neměl dost na tom a vytáhl proti Sýrii.
O jeho činnosti svědčí zprávy a nápisy z
pyramid: „Já, král slunce Ramses II., dal jsem
ubičovat sto tisíc syrských otroků, dvakrát sto
tisíc hlav povaluje se po cestě do Berytosu.“
Není jistě třeba šířit se dál o jeho taženích do
Arábie. A dějiny ho nazývají nejslavnějším
králem starého Egypta, ačkoliv bylo v Egyptě
mnoho panovníků, kteří neválčili, ale
podporovali všechny kulturní snahy svých učenců.
Štětec Pierra Tritela nakreslil dále postavu
Alexandra Velikého, který se dal titulovat
„synem slunce“. Toto slunce zářilo nad půl
miliónem zohavených mrtvol na jeho taženích z
Řecka přes Persii do Indie. Bavil se tím, že
vyhazoval nemluvňata do vzduchu a napíchával je
na kopí. Zajatce dával mučit nejhroznějším
způsobem, a koho ponechal naživu, tomu dal
usekat ruce a vypíchat oči. Tak naložil se všemi
obyvateli perského města Megdama. Svého druha,
od mládí nejvěrnějšího přítele, dle všeho
podobného ohavu, jakým byl sám, vlastnoručně v
hádce probodl. Dějepisci podotýkají, jako by
chtěli z něho udělat nějakého jemného, citlivého
člověka, že Alexandr, probodnuv svého přítele,
plakal dlouho nad mrtvolou. Podotýkají dále, že
od té doby zuřil ještě víc. Kronika o
Alexandrovi Velikém byla nejoblíbenější četbou
ve středověku.
A což Gaius Julius Caesar? Ve čtvrté třídě
gymnasia musí studenti se učit nazpaměť: „Galia
divisa est in partes tres, quarum unam... atd.“
Toť začátek ze Zápisků Julia Caesara o válce
galské. Po celý rok v hodinách latiny učí se o
pobití Helvetiů, o krveprolití u Bibrada, o
zničení Serevů, o masakru mezi Aeduji, o krutém
vyhlazení Belgů a Aremoriků. To není četba pro
dospívající mládež, ta knížka by měla býti spíše
vřaděna do vězeňských knihoven pro loupežné
vrahy, neboť Julius Caesar nebyl ničím jiným než
jejich slavným kolegou.
Pierre Tritel namaloval dále Hannibala. Tento
vůdce kartaginský byl roztomilý člověk. Zajatce
zabaloval do slámy polité smolou a svítil si tak
na pochodu. Iberského vladaře Sejila dal uvařit
pomalu v octu. Svým vojskem pobil přes půl
miliónu lidí. Severní Itálii a střední, kvetoucí
to sad, proměnil v poušť. A o tom odnáší si
mládež dojem jako o sympatickém člověku.
Attila, vůdce Hunů, dobyl si své slávy tím, že s
hordou svých divochů vyhubil a umučil veškeré
obyvatelstvo Panonie, nynějších Uher, až na
nepatrný zlomek, který se usadil v Karpatech a
Tatrách. Ten surovec a ukrutník je národním
hrdinou Maďarů.
Karel Veliký byl také jeden z těch výtečníků.
Upálil na 200 000 Maurů, mužů, žen i dětí. Hubil
Polabské Slovany a o jeho zvířeckosti svědčí, že
dal utopit 6000 Sasíků v řece Šeldě. A toho
člověka obklopil dějepis nimbem slávy.
Pierre Tritel kreslí dále Tamerlána. Sveřepý
Asiat nijak nezůstal pozadu za svými evropskými
kolegy. Timur-Lenk, jak ho nazývali též, čili
Chromý Timur, započal vládnout tím, že povraždil
své bratry a příbuzné. Ve své rezidenci
Samarkandu mučil zajaté asijské krále
nejrafinovanějším způsobem. Celou Střední Asii
proměnil v jedno velké žároviště. Celkem provedl
35 strašných válečných tažení. Roku 1394 pronikl
k Moskvě a utratil obyvatelstvo nejbestiálnějším
způsobem. Zpustošil Indii, zničil Bagdád a v
říši sultána Bajazida šířil všude hrůzu. Zemřel
na cestě do Číny, o které tvrdil, že tam ani
červíčka nenechá naživu.
Poněvadž byl to Asiat, líčí ho dějepisci jako
krvežíznivce, ačkoliv nebyl o nic horší než
kupříkladu Napoleon. Tento sice nemučil zajatce
přímo ve střední Evropě, ale ruští dějepisci
vyprávějí, že se zajatými ruskými vojáky při
svém tažení na Rus také nenadělal mnoha okolků.
V okolí Smolenska rozvěšel po stromech celý pluk
zajatých kozáků. Všichni víme, kdo to Napoleon
byl, a v mnohých lidech panuje neujasnění, jak
si ho mají představovat. Někdo si ho představuje
jako reprezentanta síly a energie. V srdci
člověka kulturního vzpomínka na milión rodin,
které zničil, na ty potoky krve a na požáry a
bědování statisíců musí nezbytně zanechat dojem
velké lítosti nad tím, že se narodil ten malý
Korsikán.
S odporem odvracím se vždy od jeho portrétů, od
jeho drzé postavy se zkříženými rukami, hnusného
pozéra. A když byl na Svaté Heleně internován,
tu často prý plakal bezmocně při pohledu na širý
mořský obzor. A ve svém pokoji kreslil si na
mapě postavení vojsk a červenou tuhou škrtal
jednotlivé kroužky. Takový kroužek znamenal celý
pluk. A škrtal je tak klidně, jako klidně dřív
dal celé pluky vystavit vražednému ohni. Kousal
se prý přitom do pysků, oko mu zaplálo a
nervózně cukal levou rukou.
Ne, ten člověk neměl zdravý rozum.
A zdravý rozum nemají také ti, kteří takovou
cenu slávy velebí. |
