|
Nebylo to v bolševickém Rusku, kde jsem se
seznámil s panem Ramzelíkem. Pan Ramzelík vůbec
ani nevěděl, že jsem byl v Rusku. Netušil, že
jsem sovětovým komisařem a moje upřímné hnědé
oči vzbudily v něm plnou důvěru. Seznámili jsme
se, když jsem vyšel z malé zastávky v lese a
zeptal se pana Ramzelíka, kudy se jde do
Balánova.
Pan Ramzelík pozvedl zvolna hlavu a řekl: „Já
jsem z Balánova.“ Protože bylo vedro, přisedl
jsem do stínu k panu Ramzelíkovi. Brzy jsem
zvěděl jeho nacionále a za půl hodiny stal jsem
se jeho přítelem. V příští půlhodině pozval mne
do své vily a vydali jsme se na cestu.
„To se bude stará divit, že jsem na ni nečekal.
Víte ono se tady sice ještě nikdy nic nestalo,
ale člověk neví. Tady se mi houpe zlatý řetěz,
na hlavě cylindr, na člověku je zdaleka vidět,
že je pán. Každý ví, že tu mám vilu. Je to
jediná vila v Balánové. Proto nechodím lesem
nikdy sám. Je to na pováženou. Poručím tedy
manželce, aby mi přišla naproti. Kdyby byla
nepřišla a kdybyste byl náhodou nešel vy do
Balánova, zůstal bych na zastávce. To bych jí
udělal. Za hodinu jede vlak na Jílové. Koupil
bych si lístek do Jílového. Tam bych šel na
poštu a poslal telegram: ‚Stará, jsem v
Jílovém.‘ Šel bych do hospody a seděl tam, až by
pro mně přijela. Já nejsem snad bázlivý člověk.
To ne. A kdyby přišli bolševici, bránil bych
svůj majetek a střílel bych je, psy, dokud by ta
holota nepochcípala. Já rozumím politice jako
nikdo druhý. Podívejte se na carské Rusko. A co
bylo? Jak je dnes? A proto říkám: ‚Stará, přijď
mi naproti, já ti tím lesem nepůjdu.‘“
„A což vaše paní manželka? Nebojíte se, že i
někdo přepadne ku příkladu tady v tom úvoze, kde
se tmí od hustým smrčím?“
„Ale prosím vás,“ usmál se pan Ramzelík. „Kdopak
si všimne báby. Bába sem, bába tam. A pak, ta
vyběhne do lesa třeba ve čtyři ráno. Víte,
houbaří. Ne že by nám to bylo třeba, máme tu
vilu, prase máme, dvě kozy, šatů za několik
tisíc, prádla za kolik tisíc, zlata, stříbra.
Máme pole, slepice máme - a což ta vila: krásně
seřízená s verandou. Na jedné straně pokoj,
kuchyň, na druhé pokoj, kuchyň. Tam máme
nájemnici. Je to sice jen taková chudoba, ale
jinak řádná ženská, ví, co se patří. Přijde ke
mně do ševcovny, požádá slušně: ‚Pane domácí,
jsou tak laskav, sešijou mi to perko.‘ Přijde k
ženě do kuchyně: ‚Paní domácí, tady je na košt
několik malin.‘ To vůbec, lidé si tu člověka
váží. Pražák se nezapře a imponuje jim. Tady je
to samá chudá pakáž. Na člověka mají spadeno, že
je z Holešovic, že něco v životě užil a že má tu
vilu. Vědí, že kdybych chtěl a tu vilu prodal,
do smrti bychom ani já ani stará nemusili hnout
prstem. Třicet tisíc bych dostal jistých. Jen
kdyby ty peníze platily jako dříve, tím jsou
vinni ti socialisté. Kdyby jich nebylo, á jé!
Podrážka třicet korunek, kramflíček pět korunek.
Člověk by mohl žít, kuřata jíst smažená, pečená,
vařená. Ale to ne. Spolčili se se sedláky, nikdo
nechce pracovat, za vajíčko si počítá padesát
krejcarů za všecko abys platil, za kafe, za
ocet, za každou hloupost... Keťasi a bolševici!
Jeden pro druhého nic nedělá. Dobrodiní
vymizelo. A což láska k bližnímu! Sirotka se
nikdo neujme. Ale po buržoovi každý jen plivne.
A kdo se ujal sirotka v Balánové, kluka po té
rajdě, co sloužila u sedláka Hampejza? Byl to
agrárník, nebo to byl socialista? Nebyl to ani
agrárník, ani socialista. Byl to buržoa, domácí
pán. Byl jsem to já, pan Ramzelík. Ujal jsem se
sirotka. Vedu ho k práci a říkám mu: ‚Pro mne to
neděláš, děláš to pro sebe. Pracuj. Podívej se
na mne. Věčně tu nebudu. Podívej se na mou
starou, na paní domácí Ramzelíkovou. Ani ona tu
věčně nebude. Tak buď hodný a vytrvej, nos vodu,
pas kozy, sbírej v lese dříví, choď na trávu.
Děláš to pro sebe. Mám já z toho něco? Nemám.
Mohl bych si vzít služku, dát jí těch deset
dvacet zlatých. O to by mi nebylo. Ale co by pak
bylo s tebou? Zahynul bys v bahně, udusil by ses
ve vlně socialismu. Děláš to pro sebe. Podívej
se. Je tu vila jako zámeček, prase v chlévě, dvě
kozy. Dobře je opatruj. Čí by to jednou bylo?
Vyrosteš, zesílíš, bude z tebe muž. Neztratíš se
ve světě.‘ Ale dobrodiní, milý pane, se
nevyplácí. Myslíte, že Lojza je vděčný a že
lásku splácí láskou? Je líný. Když ho budím ve
čtyři hodiny, aby šel na houby, pláče. V
jedenáct hodin večer ještě by chtěl jíst. Šel by
na kutě s plným žaludkem. Nemá smysl pro
hygienu, je vybíravý, naše bramborka se mu už
přejedla. Taková bramborka! Jíšku do ní dá
stará, čerstvé houby, česnek. A brambory! Já,
drahý pane, k smrti rád brambory. Proto jsou u
nás každý den. Ne že bych snad nemoh něco
panštějšího, to ne. Kdepak! Podrážka třicet
korun, kramflíček pět korun. Dvě kozy v chlévě,
mléka dost. Houby nanese Lojza. Dřívím
nespoříme. Lojza ho nanosí, zatopí, žaludek si
zahřejeme, i sirotek se ohřeje u našeho krbu.
Třebaže jsme z města, vstáváme časně. Ve čtyři
hodiny, se skřivánkem. Aby ten chlapec měl
příklad. Někdy postrčím ručičku na hodinách, aby
se Lojza dostal dřív do lesa. Víte, po svítání
se najde nejvíc. Ranní ptáče dál doskáče. Jenže
já a moje stará už taky nejsme žádná ptáčátka.
Nám už to vstávání tak neslouží. Nu, co na tom.
Ještě si pak trochu schrupneme. Jsme staří lidé
a z města. Už se nám to špatně ohýbá. Ale jsme
pracovití lidé. Stará pomáhá sedlákům na poli i
na dvoře. Někdy pošle za sebe Lojzu. Takový
mladý chlapec, to holt je jiná síla. Ale zlobí,
kluk, zlobí. Nezbude než ho vrátit, darmojeda.
Ani by ho člověk v zimě dost nezaměstnal. A
přece je tady odpovědnost. Zlenošil by, zakrněl.
Takové mladé tělo se musí vypracovat. To já mu
nemohu v zimě poskytnout. Nemáme v zimě sami co
dělat. Kozy poklidí nájemnice, neptám se, jestli
se jí to líbí či nelíbí. Jinde byt nesežene. Ať
je ráda, že se tak uskrovníme a necháme ji v
těch dvou světnicích. Člověk by se taky dovedl
roztáhnout a zařídit si nějaký ten salónek.
Koupil bych piano, psací stůl, hrací obraz. Ale
nač? Ať má chudá žena pěkný byt. To se jí beztak
ani ve snu nezdálo, že bude na stará kalena
bydlet ve vile.“
Došli jsme na kraj lesa. Krásná vesnička se
objevila našim zrakům. Výstavné statky, pěkné
domky. Pan Ramzelík mávl rukou a ukázal na jeden
domek na druhém konci vsi.
„Tamhle je naše vila. Nikdo jiný nemá zde vilu,
jen ta jediná.“ Zapomněl, že mne pozval a
potřásl mi srdečně rukou. Rozloučili jsme se.
Stál jsem na kraji lesa a hleděl za panem
Ramzelíkem. Neviděl jsem, jak se mu houpe zlatý
řetěz, ale jeho cylindr se leskne nádherně.
Zabočil za roh a já vešel do hospody. Hřálo mne
vědomí ze jsem poskytl v lese svým průvodem
ochranu panu Ramzelíkovi, buržoovi a dobrodinci. |
