|
Moudré kterési přísloví praví: Nesuďte dle
zevnějšku! Často drsná skořepina tajiti může
ušlechtilé jádro i naopak.
A skutečně: kdybychom měli souditi dle
zevnějšku, pokládali bychom bratra Pichla za
nějakého miniaturního Babinského, Roszu Šandora
či Rinalda Rinaldiniho. Jeho ponurá tvář s
obrovskými vyježenými kníry a zarputilýma očkama
za skly skřipce nevzbuzuje v člověku důvěry.
A zatím v pravém odporu se svým odstrašujícím
zevnějškem je br. Pichl jedním z nejsrdečnějších
lidí v Čechách, který veškeru svou mírnou
moudrost a uhlazenost ukládá pečlivě do svého
žurnálu, ačli ji předtím už dobrosrdečně
neroztrousil ve svých přednáškách mezi důvěřivé
posluchače.
Jeho sebevědomí nejde sice tak daleko, aby svůj
žurnál pokládal za nejlepší na světě, ale je
přesvědčen v hloubi duše, že po New York
Heraldu, Times, Daily News a Matinu je hned na
prvním místě jeho list, co se týče úvodníků.
Redaktor Pichl je veskrze mužem pokroku a tak i
jeho žurnál předhonil během času sám sebe a
vychází nyní vždy o den dříve: úterní číslo v
pondělí, páteční ve čtvrtek, sobotní v pátek
atd.
Mimo svůj list je br. Jiří Pichl vynikajícím
řečníkem a je na požádání vždy ochoten přednésti
svůj skvělý repertoár, který vozí s sebou po
vlastech a jenž sestává ze tří prohloubených
přednášek: O bitvě na Bílé hoře, O Svatopluku
Čechovi a O úkolech vzdělávacích spolků. Cyklus
tento rozšířil právě o čtvrtou přednášku Dojmy z
cest po Cařihradě; bylť se v tomto exotickém
městě zdržel půldruhého dne, kteréhožto času
využil znamenitě k tomu, aby rozšířil mezi Turky
hnutí antimilitaristické a agitoval proti
zamýšlenému vyhubení pouličních psů
cařihradských.
Zbývá ještě uvésti několik životopisných dat:
Br. Jiří Pichl narodil se… ale nikoli, to
nesmíme prozraditi! Redaktor Pichl je zaručeně
zachovalý mládenec a nesnese, aby se mu někdo
probíral v křestním listě. Je to příslovečná
známá skromnost všech starých panen a
konzervovaných mládenců. Zachovalost jeho je
skutečně prokázána, což můžeme s uspokojením
konstatovati, neboť ani jeho političtí odpůrci
nemohli mu doposud ani jednoho levobočka vyčísti
- a to znamená mnoho v našich poměrech!
Jednu však z nepřátelských výtek musí přece
svědomitý životopisec uvésti: Pro jeho
náklonnost k parfému nazývá jej soudruh Němec z
Práva lidu „bratrem Voňavkou“. A skutečně:
Redaktor Pichl po způsobu starodávných
rozkošníků zbožňuje odéry a jde-li do
společnosti, napouští se parfémy, aby šířil
kolem sebe libé vůně, - což se nedá říci o
nohách soudruha Němce.
|
