Když vyšel abbé Petr do polí se svými dvěma
svěřenci, Vratislavem a Bohumírem, hrabaty z
Bohdalce, českými šlechtici u věku deseti a
dvanácti let, byl jasný a čistý den.
Abbé Petr, stoje na zelené louce, rozmáchl se
rukou kolem sebe a pravil, ukazuje na hory a
široširý kraj: „Zde vidí Vaše Urozenost slávu
díla Stvořitelova. Vidí továrny, dráhu, hory,
lesy. Potoky vinou se jako stříbrný had, v
lesích zpívají ptáci, na horských úbočích kvete
podzimní vřes. Milujte, Urozenosti, tvůrce všech
těch líbezných věcí. Ostatně se můžeme posadit.
Vidím v duchu krásné jitro na kubánských
ostrovech, vidím plantáže tabákové. Pozoruji i v
tom ruku Stvořitele.
Tropická příroda obdařila krásné ostrovy západní
Indie množstvím výtečného tabákového listí. Bůh
stvořil černochy, aby hleděli využitkovati této
boží laskavosti, a oni tak pilně činí jako
pracovité včelky. A hle, Stvořitel vede jich
ruku k tomu, aby sušili listí této aromatické
rostliny, a oni z listů tabákových kroutí
doutníky, které rozváží se do celého světa. Tyto
výrobky přicházejí do Havany a odtud po lodi do
Evropy a do Čech. Bůh nedá zahynouti lodi,
vezoucí tento drahocenný náklad, a ochraňuje
lodníky svou pevnou rukou. Když přijede loď ku
břehu, bedny opatrně složí se v přístavu, a hle,
vizte, Vaše Urozenosti, mám zde takový jeden
doutník, výrobek zbožné generace černochů.
Vidíte, Urozenosti, že zapaluje ho, činím tak s
upřímnou láskou k Bohu Stvořiteli, který chrání
plantáže v západní Indii před pohromami.“
„Ano,“ řekl, vypouštěje obláčky dýmu do vzduchu,
„pozorujte, jak vonný kouř vznáší se jako smírná
oběť.
Vězte, že kouřím jen z úcty k těm zbožným
pracovníkům černé tváře, kteří vzdávajíce díky
Bohu za úrodnou sklizeň, i sou tak dobrými
křesťany. Ano, Urozenosti, ve všem vidět ruku
Stvořitelovu. Ať se podíváte kolem na cokoli,
vše jest pomníkem boží slávy. Vizte jen, jak na
podzim příroda pes-tře je zabarvena, jak listí
tam naproti v háji hraje všemi barvami. A nad
tím vším vévodí svou krásnou barvou ohnivá záře
plodů jeřabin. Stvořitel pamatoval tu na nás ve
své neskonalé milosti. Toť, Urozenosti, boží
sláva. Ale Bůh nechtěl jen, aby barvami nadchl
se bídný tvor lidský k opěvání boží slávy a
neskonalé moudrosti, Stvořitel všehomíru
přichází jako pomocník lidstva ve všech jeho
utrpeních, zná dobře, co mu prospívá, dává zráti
lahodnému ovoci, ba i ty rudé plody jeřabin
přenechává lidstvu ku zužitkování. Lidstvo
odedávna trpí různými chorobami duševními i
tělesnými. Malátné tělo činí i lidského ducha
malátným, ale Bůh ukázal již dávno na různé
plodiny, ovoce, rostliny a byliny, z nichž
připravené nápoje jsou sílícími prostředky. A
tak lidstvo, vedeno božským vnuknutím, z jeřabin
vyrábí tento nápoj.“
Abbé Petr se zbožným pohledem vytáhl z kapsy své
kleriky slušně objemnou láhev jeřabinky, a
polykaje velkým douškem zlatožlutý likér,
pozvedl hlavu k nebi a bylo mu tak blaze ...
Položil vedle sebe láhev jeřabinky a mluvil
dále: „Ano, Urozenosti, neskonalé milosrdenství
boží dává tu podnět k různým úvahám a nejlépe
jest oddávati se jim právě v boží přírodě, která
i tím nejmenším broučkem chválí slávu boží. Hle,
jak je zde příjemně! Na louce jsou květiny, tu
poletuje muška, tu brouček, tam zas vidíte
krtiny a víte, že pod tou hromádkou hlíny žije
krtek. Dole u potoka jsou pak ještě žáby a tam v
lese, tam teprve jest plno tvorů, kteří chválí
dílo Stvořitele. Ptáčkové na větvích, veverky na
stromech, lišky v doupatech a jiní a jiní
tvorové vyšli též z boží dílny. A Stvořitel těmi
různými skutky své lásky k lidem chtěl lidstvu
prospět a ukázat, že on vpravdě je miluje a jest
jeho otcem nebeským.
Bůh proto oživil řeky, pole a lesy různými
živočichy, kteří dávají užitek a slouží k oslavě
jména Hospodinova. Zajisté, že Vaše Urozenosti
viděli již, jak zajíc ubíhá a jak sestřelen
klesne, aby v neskonalém milosrdenství božím
lidem poskytl chutnou potravu. A jest to právě
zaječí hřbet, pečený na smetaně, který jest tak
dokonale chutný, že právě tím dokazuje člověk
svou nepatrnost vůči Stvořiteli, neboť bez jeho
vůle a láskyplnosti k nám hříšným tvorům lidským
nemohl by nikdo takhle sáhnout do kapsy a
vybalit z papíru takovýto hezký kousek pečeného
zajíce, jako já nyní činím. Ptám se vás, mohl by
tak učinit bídný, hříšný lidský tvor bez božího
pokynu?
A když nožem zajedu,“ pokračoval, krájeje zaječí
pečeni a vkládaje pěkná sousta do úst, ,,tu
teprve jasně chápu onu pečlivost boží o lidské
dítky a vidím před sebou celou přírodu,
nejdokonalejší dílo Stvořitele.“
Zapil zajíce jeřabinkou a pokračoval: „Jaký jest
strastiplný život lidský, jak ubohý jest takový
lidský tvor a jak by byl neskonale bídný, kdyby
Bůh mu odepřel spánku! Jaké hymny daly by se
však napsat o tom, kdy člověk unavený pomalu
usíná. A což když pod širým nebem v boží
pří-rodě poskytne mu Bůh osvěžujícího spánku,
kdy usíná s modlitbou na rtech uprostřed boží
slávy...?“
Abbé Petr zkřížil ruce pod hlavou a za chvíli
bylo slyšet jeho spokojené chrápání.
A uprostřed palouku seděli jeho svěřenci,
zaraženě naslouchajíce, jak píská jejich
vychovatel nosem uprostřed té boží slávy. |