Belyje o 5-j armii

[Bílí o 5. armádě]

 

Loučíc se se světem, zanechala nám sibiřská reakce památku v podobě svých bělogvardějských novin, v nichž reagovala na bojové činy 5. armády. V srpnu 1918, měsíc poté. kdy 5. armáda vstoupila na scénu a kdy začínají bělogvardějci cítit nebezpečí, tiskne Věstník Komitétu Ústavodárného shromáždění: „Rudí proti nám soustřeďují značné síly, aby dobyli nazpět Samaru, Simbirsk a Kazaň Uprchlíci z Penzy hlásí, že bolševici přisunují na frontu velké skupiny vojsk.“

Krátce poté, co 5. armáda zahájila ofenzívu na Kazaň, píše ve stejném listě poslanec Ústavodárného shromáždění Lebeděv: „Bolševici přešli u Kazaně do ofenzívy, ale jsem přesvědčen, že budou poraženi na hlavu a že se jim Kazaň stane osudnou. Zde se rozhoduje o osudu bolševismu.“

Železné oddíly naší armády dobyly Kazaň i Simbirsk a pravý eser Fortunatov ve svých novinách naříká: „Kazaň a Simbirsk jsou zality proudy krve. Proti nám už nestojí neorganizované tlupy bolševiků - zorganizovali se a dobyli dvě města ... Setkáme-li se napříště s podobnými pokusy, budeme s takovými lidmi zacházet jako s vlastizrádci v době války ... Věřím, že zničené Rusko se obrodí ...“

V jiných bělogvardějských novinách se ve válečných zprávách Ústavodárného shromáždění začínají objevovat kratičké, avšak pro bílé velmi nepříjemné informace o naší armád!: „Ufská oblast. Nepřítel pokračuje v ofenzívě.“ Vlasť národa 28. února 1918 píše na jedné straně o západní frontě: „Bugulmský úsek. Nic nového ...“ a na druhé stránce otiskuje první výzvu velitele admirála Kolčaka k důstojníkům a vojákům ruské armády, z níž se dovídáme, že krvavá německo-bolševická armáda, složená navíc i z Maďarů a Číňanů, ohrožuje Ufu a že je třeba zachránit vlast. „Volám vás, abyste se všichni semkli kolem mne, prvního důstojníka a vojáka,“ říká nebožtík admirál, „ať nám pomůže Pán Bůh všemohoucí.“

Ale nepomohl. Naše armáda vstoupila do Ufy. V březnu ustupujeme z Ufy. „Na velikonoce budeme v Moskvě“ je název jednoho úvodníku v listě Otěčestvěnnyje vědomosti. Redaktoři bělogvardějských novin mají v té době znamenitou náladu. Vesele vtipkují, jak budou v Moskvě a Pitěru věšet dělníky a rolnickou pakáž. Jejich pera se nemohou zastavit, ani když naše armáda přechází znovu do ofenzívy a dobývá zpátky Buguruslan a Bugulmu; pořád vykládají, že Kolčak obsadil Samaru, Kazaň, Inzu a Simbirsk, kde při pokusu o útěk byli zastřeleni všichni komisaři sovětů. To však zároveň nebrání, aby v témže čísle neotiskli výzvu k ruským občanům pomáhat uprchlíkům z Buguruslanu, Davlekanova a Bugulmy.

Naše armáda překračuje Bílou a Kamu, drtí bílé a obsazuje Ufu a Zlatoust.

Vylíčit pláč a nářky bělogvardějských novin z té doby je nemožné. Chvílemi se utěšují články jako „O těžkém postavení bolševické armády“: „Z oficiálních pramenů se dovídáme, že armáda je morálně rozložena a nevydrží sebemenší nápor.“

Výsledkem našeho „panického strachu“ bylo to, že naše armáda překročila Ural a obsadila Čeljabinsk.

Když Kolčak začal znovu útočit směrem k Tobolu, objevují se v bělogvardějském listu články: „Naše armáda pochoduje vítězně na Ural, aby vrátila ruskému národu matičku Moskvu.“

Tyto zeměpisné omyly bílých novinářů rozdrtila 5. armáda jediným úderem, vstoupivši do Petropavlovsku a Omsku. A tak bílá žurnalistika začala psát, že Denikin už je v Moskvě a Judenič - v Petrohradě.

Jenisejskij věstník charakterizuje naši armádu takto: „Rudá bestie, která v Rusku zešílela hladem, se nezadržitelně dere na Sibiř.“ Blíží se konec. Jenisejský biskup Nazarij píše v Jenisejském věstníku: „Věřící křesťanská obec jenisejská se dožívá chvíle, kdy se s konečnou platností rozhoduje o jejím bytí či nebytí. Co vždy zachraňovalo ruský národ v kritických okamžicích jeho života? Víra v Boha. Opevněte se a ozbrojte se vírou. Vyzývám vás k celonárodnímu pokání před svatou Bohorodičkou, odvěkou patronkou a ochránkyní Svaté Rusi. Ať nás spasí od konečné záhuby.“ Bodáky 5. armády však byly silnější.

Za rok se bělogvardějský tisk stal historickou záležitostí.

5. armáda smetla i tuto mrtvolu reakce.