Batistový šáteček

 

 

Vychovatel mladého Antonína Marka vyšel si do lesa na procházku s jeho matinkou.

Paní Marková byla velmi vzdělaná dáma, mluvila plynně francouzsky i anglicky, četla mnoho a ráda přemýšlela o životě, který považovala za pěkný a krásný ve svých třiceti letech.

Vypravovalo se, že mnoho pánů v lázních dělí se s jejím panem manželem o její přízeň, buď jak buď, život měl pro ni mnoho půvabů.

Vychovatel jejího synka byl naproti tomu člověk zádumčivý, na kterého nyní působilo hlavně to, že zítra odjede odtud, aby v městě ujal se nového úkolu, vychovávat jakéhosi mladého hraběte.

Byla to tedy poslední procházka s paní Markovou, která ráda se s ním procházela, neboť byl vzdělaný a hezký a zároveň velmi nesmělý. Nyní tvářil se vážněji než jindy, neboť měl rýmu a zapomněl si doma šátek.

Byla to taková nemilá situace, která na jeho tváři vyvinovala výraz smutku a skepse.

Odpovídal úsečně na otázky paní Markové, které bylo líto, že odjíždí, neboť byl tak hezký a tak nesmělý, že nikdy se neodvážil pronést větu, kterou by dal najevo, že ji zbožňuje.

Šli lesem.

„Vidíte,“ pravila ona, „listí už žloutne a vadne, padá ze stromů.“

Máchl rukou a řekl: „Rok co rok je to stejné.“

„Váš odjezd přichází právě do takové smutné doby.“

„Na jaře, milostivá, na podzim, v létě, v zimě, všechno stejné, odjezd je odjezd. Odchod, člověk zmizí z očí...“ Rudl v obličeji, neboť násilím zabraňoval, aby nekýchl.

„U nás, musíte uznat, že jste byl považován za člena rodiny.“

„Ano, milostivá.“

„Vážili jsme si vás, byl jste oblíben. Toníček vás miloval.“

„Milostivá, budu vzpomínat…“ Začervenal se, neboť v nose ho stále cosi šimralo. Mít rýmu a nemít šátku, to je zpropadená situace, proto zabručel: „Děkuji, milostivá.“

Paní Markové upadla ruční kabelka. Zvedl ji, popošel do křoví a dělal, jako když si ji prohlíží, neboť chtěl nenápadně tam v houští utřít si rukávem nos.

„Co tam děláte?“

„Prohlížím kabelku.“

Byla již u něho a tu on otevřel zámek, nahlédl dovnitř.

„Milostivá paní.“ řekl, vytahuje batistový šáteček z kabelky, „jaké to skvostné vyšívání, milostivá paní, darujte mi ten šáteček na památku.“

„Co budete s ním dělat?“

„Vzpomínat na ty doby, kdy s milostivou paní jsem se procházel.“

Podívala se tázavě na něho, kam přišla ta jeho nesmělost? Zastrkoval šáteček do náprsní kapsy, přemýšleje, že upozorní na vršku paní Markovou na západ slunce a utře si pak za jejími zády nos.

Přiblížila se těsně k němu: „Budete vzpomínat?“

„Budu, milostivá.“

Kráčeli do vrchu beze slova. On přemýšlel a těšil se na ten slavný okamžik, kdy přiblíží šátek k nosu.

Byli na vrchu.

„Jaký to západ,“ řekl, „pozorujte, milostivá, ty barvy, jak hoří na obzoru... A lesy, ty vrcholky stromů.“ Postoupil nazad, a přesvědčen, že milostivá hledí na západ, batistový šáteček přiložil k nosu...

Byl to velký, slavný okamžik. Byla to doba, kdy zapomněl na všechno kolem a s vášní oddával se tomu požitku, který tak dobře znají lidé, kteří šňupou.

Neslyšel ani toho zvuku, který podobá se v mnohých případech troubení, liboval si jako člověk, který našel opět, co ztratil. Smrkal vášnivě.

A když pozvedl své oči ze šátku, zbledl. Paní Marková hleděla na něho tak vyčítavě a výhrůžně, že zakoktal: „Milostivá paní...“

„Bídáku,“ pravila milostivá, ukazujíc mu cestu k domovu, „jděte mně z očí...“

Druhý den loučil se vychovatel s celou rodinou. Paní Marková byla na zahradě. Nevěda, co by jí řekl, vyrazil ze sebe: „Milostivá, vzpomínejte!“

„Ovšem,“ odvětila významně milostivá, „sbohem.“

A vychovatel, zoufalý nad tou blamáží, po celou jízdu ve vlaku utíral si nos do batistového šátečku.

A poučení z toho: Noste vždy s sebou na cestách šátky a utírejte si nos jen do vlastního...