Báči Josef

I

Osel Pišta myslel, že mu to všechno patří kolem dvoru báči Josefa. Rozehnal se vždy do kukuřice a proběhl se po krásně zelených lukách až k Malému Hazarádu.
Někdy, a to hodně často, se stávalo, že pošlapal i tabákové záhony sousedům v Kápolafálvě, z čehož míval největší radost báči Josef, který neměl rád své sousedy, poněvadž ho tenkrát nevolili do sněmu.

Kdykoli si báči Josef vzpomene na tu zradu Kápolafálvských, jde do loveckého pokoje a nabíjí tam pušky. Pak vyjde s osmi ručnicemi před dvorec a vypaluje jednu pušku za druhou směrem ke Kápolafálvě.

Když hlavně jsou již rozpáleny a on poplašil všechny dropy v okolí, počne se pomalu uklidňovat, což se již děje hladce.

Odnesl ručnice zas na staré místo, natřel je tukem a v pořádku rozvěsil po stěně. Pak si zapálí vždy báči Josef dýmku, dar samotného župana, a Pišta mu musí přinést džbán vína.

Je pozoruhodné, že osel i sluha mají stejné jméno, Pišta. Jednou, když přijeli statkáři z okolí na návštěvu k báči Josefovi, vedla se o tom debata, dostal-li osel jméno po sluhovi, nebo sluha po oslovi.

To se samo sebou rozumí, že sluha byl na dvorci dřív a že pak to pojmenování oslovo nemělo pří hany, neboť osel Pišta byl tak chytrý, že říkal báči Josef sluhovi, že si ani nezaslouží, aby se stejně jmenoval jako ten osel.

Později však i sluha Pišta změnil se hodně ke svému prospěchu a každého rána již bez chyby odříkal před báči Josefem: „Roku 1905 ráčil jste, velkomožný pane, pozvati k sobě sousedy z Kápolafálvy a upéci dva voly. Daroval jste jim též tři sudy vína a řekl k nim: ,Milí pánové, uznáváte, že se starám o vás jako váš bratr a otec. Představte si, jak bych se teprve o vás staral, kdybyste mne poslali do sněmu. Představujete si to?’ Načež tito bídní psi zařvali jedním hlasem: ‚Představujeme si to.’ Vy pak, velkomožný pane, ráčil jste jim dát ještě vyvalit další dva sudy a řekl k nim: ‚Spoléhám se tedy, že dostanu vaše hlasy.’ Zadušovali se ti bídní psi, že nic jinak neudělají, než že do jednoho budou volit velkomožného pána, a pak ohavně všichni do jednoho dali hlasy tomu beťárovi z Kápolafálvy Miklosovi. Nechť velkomožný pán nikdy jim té zrady nezapomene.“

To bylo báči Josefovo ranní „Kápolafálvam esse delendam“ a jeho slova byla vždy táž: „Ano, musím zničit Kápolafálvské, ale doposud nevím, jak to udělám.“

Míval tedy velkou radost, když osel Pišta zadupával sousedům tabákové záhony. Činil tak zúmyslně, neboť jednou se jich nažral a bylo mu tak špatně, že cítil odpor vůči těm listům zeleného tabáku.

Z Kápolafálvy vyslali jen jednou rozumného obecního tajemníka, starého pána Hazájánose, aby báči Josefovi domluvil, by osla nepouštěl ven, že jim tropí nepřístojnosti na polích.

Báči Josef vyslechl velmi vážně pana Hazájánose a nepokrytě schvaloval jednání oslovo.

„Víte, pane,“ řekl, nalévaje vyslanci z Kápolafálvy červené víno do džbánu, „buďte rád, že jsem dnes v dobré náladě, jinak s vámi by to dopadlo ještě hůř, než to dopadne.“

„Jak to dopadne?“ zdrceně tázal se pan Hazájános.

„Nevím doopravdy, jak s vámi zatočím,“ odpověděl s úsměvem báči Josef, „ale zatím klidně pijte víno, dokud si něco na vás nevymyslím.“

Pan Hazájános odevzdal se klidně do svého osudu a vypil šest džbánů vína. Nevěděl ani, když spadl pod stůl, že s něho stahují kalhoty.

Dopadlo to tedy konečně tak, že ráno druhého dne našli u Kápolafálvy občané svého obecního tajemníka u studně, nahého, natřeného medem a posypaného paprikou. Spal a na prsou měl lístek s nápisem:
„Tak jsem vám to osladil. Báči Josef.“

Zhanobený obecní tajemník, když ho vymáchali ve studni, aby to s něho pustilo, spal i ve vodě a probudil se až odpůldne a zprvu se všemu strašně divil. Pak vykládal, že správně a poctivě vyřídil své poslání, a později mluvil o tom, že ho chtěl báči Josef zastřelit, ale že upustil od toho, ačkoliv už měl na něj namířeno.

„Škoda, že mne nezastřelil,“ láteřil pan Hazájános, „konečně byste mu přišli aspoň na kobylku.“

Zatím báči Josef vesele chodil po svém dvorci a pil své víno a usmíval se na celý svět. Věděl, že bude mít teď pokoj od stížností Kápolafálvských na nějaký čas a že bude moci klidně dál vymýšlet si plány na zničení svých sousedů.

V době toho klidu vyjel si do města Zaly a potkal cestou dvacetičlennou rodinu cikánskou.

„Velkomožný pane, Milosti,“ zahovořil k němu vůdce rodiny, „obdaruj nás láskyplně, vyhnali nás z Kápolafálvy a jdeme do světa.“

Báči Josef se zamyslil. „Měl bych vás dát také vypráskat z kraje,“ pravil vlídně, „ale jsem dobrý člověk. Vykáži vám místo na svých pozemcích.“

Vykázal jim místo tam, kde jeho pozemky těsně hraničily s pozemky sousedů kápolafálvských.

„Tohle je mé,“ řekl významně, „čert aby vzal mně duši, jestli nezastřelím každého z vás, kdo by mně sáhl na mou kukuřici, ale kousek vedle, to už patří ke Kápolafálvě. To máte, braši, jen vztáhnout ruku ...“

„Rozumíme, Milosti,“ pravila stará cikánka.

Bylo to za tmavé noci, kdy spali prvně cikáni na nepřátelské hranici a pekli si kukuřici z kápolafálvských polí.

Bylo to za tak tmavé noci, že temnější mohly být jen myšlenky báči Josefa na zničení a potření sousedů v Kápolafálvě.

II

Osel Pišta neměl mnoho přátel, poněvadž neuměl se chovat úlisně. Byl velmi přímé povahy a nedal se uplatit ani cukrem. Nejraději žral kukuřici a bodláčí si vůbec nevšímal. Když ho pěknými slovy vyháněli z kukuřice, tu takového úlisníka pokopal.

Byl vůbec velký podivín. Jednou odnesl v hubě klobouk důstojného pana vikáře, když ten usnul v morušovém háji, a odnesl si ho do stáje. Napadal lidi na poli a rozházel jim nádobí s obědem. Nedělal si mnoho ani z četníků a starého strážmistra povalil jednou na zem a válel se po něm s radostným hýkáním.

Tím byl pak strážmistr tak znemožněn v kraji, že musel do pense.

Největší hravost jevil, když setkal se s finančními strážníky, počítajícími záhony tabáku. Honil je po polích s ohonem do výše a funěl přitom jako nejčistokrevnější hřebec.

Točil se k nim zadkem s báječnou bravurou a nikdy kopytem nechybil knoflíků u blůzy, až se páni finančníci váleli po zemi.

Říkalo se, že mu dává báči Josef pít ze štoudve víno. Bylo na tom pravdy jen tolik, že mu dával do menší mísy občas trochu vína, když měl náhodou hosty, aby jim ukázal, co Pišta umí.

Pišta byl potom roztomilý a jen svlékal hosty, kteří se k němu přiblížili, z kabátů, chytaje je chrupem za látku, kterou přetrhl ve dví. Když pak s jedné slečinky ten zbůjník stáhl sukni, ukazoval báči Josef jen na výslovné přání hostům znamenitého žertovného osla.

Tak měl osel Pišta velmi málo přátel kromě báči Josefa. Vykládal často, že by se bez toho osla nudou ukousal. Každý den přišla na osla nějaká stížnost.

„Jsou to beztak jediné žertíčky, které tu máme,“ říkal každému, kdo si přišel stěžovat, „proč bych mu měl dát hned sedřít kůži, když ti ženu s dítětem srazil do potoka.

Zažertoval si trochu, a kdo ví, co bys ty vyváděl, kdybys byl na jeho místě. Ostatně to víš, že to nemám rád, když si někdo na Pistu stěžuje. Děkuj bohu, že máme konstituci, jinak bych ti dal pandury trošku gatě vyprášit. Divíš se, co? Ono to však půjde i bez pandurů a s konstitucí ke všemu. Spraví to s tebou tamhle šafář Misko s tou tlustou holí u vrat, abys věděl, žes jednal nerozvážně. Nemám práva dát tě na lavici, neboť je po nevolnictví. Jsi svobodný uherský občan a tak tě také párkrát jen tak v běhu na svobodě přetáhne holí.“

Báči Josef byl veliký zpátečník, jak o něm mysleli po celém okolí. On sám říkával, že ho potomci budou soudit spravedlivěji. Jisto však bylo tolik, že vzpomínal stále na doby, kdy Kápolafálva patřila robotou k jeho dvoru a kdy dovoleno bylo provozovat jeho předkům různé žertíky se sedláky v době po vládě josefínské.

Jeho dědeček střílel do sedláků štětinami a psal si o tom deník.

Ještě otec báči Josefa dal beztrestně pověsit jednoho sedláka, který mu upřel jedno narozené hříbě.

Báči Josef připadal si však velice laskavým vůči všem, kteří s ním přišli do styku. To bylo též pravda, jen nesměli přijít s ním do styku v tu dobu, kdy v hlavě se mu rodily nové žertíčky, jak říkal jemně svým velkým násilnostem.

Jeho oblíbeným žertíkem bylo, že vandráka, který zabloudil k jeho dvoru, dal zašít do čerstvé kůže ovčí a pustil na něj ochočeného vlka Tůreka, aby se prokousal kůží až na vandráka. Ovšem že se, pokud to prováděl, nic nestalo muži zašitému v kůži. Když docházelo k nejhoršímu, vlka zahnali do boudy (chodil volně po dvoře) a vandráka pak báči Josef dobře obdaroval. Jednou se však stalo, že nějak později vlka chtěli odehnati a ten již pustil se do vandráka, který byl velmi krátce hotov s vlkem. Zprostil se kůže a tímže nožem, kterým rozpáral kůži, rozpáral také i vlkovi břicho.
Tenkrát báči Josef rozlítil se nad smrtí Türeka tak, že běžel domů pro ručnici.

Schovali nešťastníka do jedné komory s obilím a zamkli. Báči Josef hrozil, že všechno postřílí, a řval do komory: Vylez ven, bratře, nic se ti nestane, ukaž svou rozumnou hlavičku alespoň v okně.“

Když to nepomáhalo, usmyslil si báči Josef, že ho vyhladoví, aby snad výstřelem do okna nezapálil obilí v komoře.

Poručil si dát víno do džbánu, židli a noviny, posadil se pohodlně a občas pro ukrácení chvíle vystřelil do vzduchu, vyzývaje zajatce, aby ukázal svou rozumnou hlavičku v okně.

Bylo to dlouhé obléhání. Báči Josef vydržel po celé tři dny a noci. Ty doby však minuly, kdy báči Josef u honvéd-husarů vydržel po celý týden potloukat se po různých krčmách své garnizóny. V deset hodin večer třetího dne usnul a spal celý druhý den. Mezitím vypustili nešťastného vandráka, který utíkal, jako by mu zapálil na hlavě věchet slámy.

Když se báči Josef probudil, měl srdce měkké a lítostivé. Poručil, aby až odejde do svého pokoje (ještě si nedůvěřoval, aby po něm nestřelil), dali vandrákovi najíst a napít, čemuž ovšem nemohli vyhovět. To byl také jeho poslední zvláštní žertík, ve kterém jevila se surová povaha maďarských magnátů. Náhle se změnil a chodil, jak říkali všichni, kdož ho znali, jako ovce. To se stalo tak. Přijela totiž jeho neteř Žofie.

III

Byla to mladá dáma s něžnýma modrýma očima, pravý ideál všech snílků, kteří procházívali se za ní po Margaretině ostrově a marně jí nabízeli svůj průvod.

Když přijela, staral se právě báči Josef na dvoře o to, jakým způsobem má potrestat jednoho čeledína, který usnul na hlídce proti sousedům kápolafálvským, kteří se stavěli poslední dobou výbojně proti němu a spásali mu nějaký pruh louky u říčky Zaly.

Právě si vzpomněl, že bude dobré, když ho dá za palce pověsit na voj, když objevila se slečna Žofka se svým smutným zrakem.

Na uvítanou byla poskytnuta zbloudilému provinilci úplná amnestie a tak počala na dvoře nová éra.

Báči Josef zjemněl tak, že dal si jednou zavolat šafáře a lítostivě mu řekl: ,,Já starý, šedivý osel zjemněl jsem tak, že proboha tě prosím, dej mně jednu přes hlavu.“

Žofie udělala z něho tak jemného člověka, že při stole jen vzdychal a raději ani nemluvil, aby nepronesl nějaké nepřístojné slovo.

A Žofička, jak nazýval to éterické stvoření, byla stále tak podivně smutná, mluvila o květinách, o švitořivých tvorech z ptačí říše.

A jednoho dne potkal ji osel Pišta, když na louce sbírala květiny.

Pišta, jak se mělo potom za to, neměl rád to jemné stvoření, které způsobilo takovou změnu, že mu nedovolili provádět jeho žertíky. Opovržlivě se k ní obrátil a kopl ji, až se chudák převalila do svých milých květinek, pak se toulal po tři dny po okolí.

Slečna Žofička uražena odjela ještě téhož dne a tři dny zachovával po ní báči Josef smutek.

Třetího dne, když konečně osel Pišta vrátil se zas hýkaje radostně do dvorce, tu báči Josef po prvé po té dlouhé době odříkání hlasitě zaklel a svolávaje všechnu čeleď zvolal silným hlasem: „Azebadta! Dnes táhneme na Kápolafálvu.“

A zatím co se něžná jeho neteř procházela jako o závod s jinými slečnami po promenádě na Margaretině ostrově v Pešti, zapaloval báči Josef u Kormentu svou kukuřici na poli těsně sousedícím s polnostmi Kápolafálvských, aby od ní chytila také kukuřice na jejich polích.

A večerem rozléhalo se opět klení báči Josefa, až celá čeleď jako u vytržení si šeptala: „Zaplať bůh, zas je při starém. Vrátily se zase staré, dobré časy. Báči Josef zas bude střílet.“