I.
Mezi prameništěm Bílé Tisy a Čeremoše znali
všichni Babáma. Prolezl v Lesních Karpatech
kdekterý vrch. Přespal jednou na hoře Hoverla,
nejvyšší hoře z celého Rodenského řetězu, a za
dva dny nato již na druhé straně marmarošského
komitátu ukládal se na Negrovci mezi
kosodřevinu. Bylo obdivuhodné, jak dovedl lézt
po skalách, a ještě podivnější, že mu neublížili
ani huculští loupežníci, kteří znepokojovali
severní části komitátu. Vypravovalo se o něm, že
když vozili ještě vyrýžované zlato od Borši,
Kabola-Polani a Budafalu, po bídné silnici, kudy
dnes jde dráha, že ukázal Huculům místo v jedné
soutěsce, kde bylo pohodlné zatarasit cestu
balvany a vozy vybrat. Ať na té věci bylo přece
jen něco, Babámovi nedokázali ničeho. Nevěděli
ani, k jakému obvodu krajského soudu patřila ta
věc, zda k marmarošsigetskému, či k
beregsáskému. Byl prý tam také v Sigetu velmi
dobrý soudce, který sám narodil se ve středu
pralesa Lesních Karpat někde u Šugatagu a znal
ty věci, které se děly velice pravidelně.
Obyčejně přitom ani netekla krev a sám otec
vrchního soudce byl při tom zúčastněn, když malé
pytlíky se zlatem se vyhazovaly z vozů.
Nebylo tedy nic podivného na tom, že se dovedl
Babám z toho vymotat. Sám o tom říkal, že se dva
vlci nepoperou. Podivnější však bylo, že se mu
vůbec nikdy nic nestalo, když v noci chodil po
Lesních Karpatech, kde ve středu pralesa žijí
pohromadě medvědi, vlci, lišky, divocí kanci,
rysové a divoké kočky. Nebylo žádným tajemstvím,
že se znal se starým černým medvědem z jeskyně
pod Popadjí a že mu nosil, když šel kolem,
divoké králíky, které zabil holí se sekyrkou.
Dokonce se vyprávělo, že spal v jeho jeskyni
bezpočtukráte, a pravdou bylo, že viděli lidé,
jak ho vyprovází medvěd po lese, jak s ním Babám
zcela rozumně hovoří: „Tak si pamatuj, starý
halamo, že ten králík, kterého jsem ti přines,
je až od Svidovce.“
Jednoho dne přišel Babám navštívit svého známého
medvěda a řekl mu, že budou se stavět Lesními
Karpaty dráhy do solných dolů a že budou stavět
i horní dráhy, takže už bude velmi obtížné
dostat zlato tou druhou cestou. Vyprávěl mu, že
přišli lidé, kteří vyměřují vzdálenosti od Akny
Slatiny po Marmaroš Kiš Bočkó, od Šókamany na
Šugatag a Šókamara Rónašek, a že už stavějí
náspy na Taracköz-Terešelpatak přes lesy tisové
a bukové.
Za týden pak řekl k svému medvědovi, že na
Huculy, kteří zas přešli z haličských hranic na
Rodenský řetěz, táhnou vojáci pěšího pluku č. 85
z doplňovacího velitelství v Marmaroš Sigetu.
Zdálo se, že starého medvěda ty novinky velmi
dojaly, neboř zabručel a natáhl se. Ráno, když
ho Babám budil, byl starý medvěd úplně ztuhlý a
opustil navždy svého přítele.
Babám ho stáhl se vší uctivostí, jakou mohl
prokázat starému příteli, a maso jeho zakopal a
na strom, pod kterým ho pochoval, vyřezal nožem
kříž. S medvědí kůží odešel pak dolů do rovin a
v Sigetu marmarošském ukázal ji na úřadě, zač
dostal zákonitou odměnu dvacet zlatých. Pak vzal
kůži a dal si z ní ušít kožich. Je to týž
kožich, ve kterém ho poznal nadšený učenec
profesor Fálva, jak uvidí se později.
A tak chodil v šatě svého mrtvého přítele, jak
říkal, když tvrdil, že ten kožich zdědil po svém
jednom známém, a žil v dobrých, spořádaných
poměrech, když prodal jednomu židovi v Bukovině
sáček zlatého písku. Měl svou banku v jeskyni
pod Popadjí, když potřeboval, vybral si ze země
nějakou tu zlatku, a poněvadž věděl, že v Hustu
se rodí dobrá vína, zašel si tam a druhý den
třebas spokojil se za Felšő Višó v Šuliguli
čerstvou kyselkou, kterou si nabral do své
čepice.
Pak přišel jednoho dne pod Aknu Slatinu a tam
vyprávěl, že v Šuliguli již nemůže nikdo chudý
napít se přímo z pramene léčivé kyselky,
poněvadž ji zahradili a stavějí tam lázně.
Z Akny Slatiny vydali se s ním muži podívat se
na tu změnu, zápalili jim to tam a odstranili
ohrazení u pramene.
Kvůli tomu měl opět Babám nějaké opletání s
úřady v Beregságu a musil dojít dvakrát. do své
jeskynní banky, a to nejen pro stříbro, ale i
pro papíry, za které si pak soudce Várga, jistě
rozumný člověk, koupil pár těch svých pěkných
koní, což není žádným tajemstvím.
Pak se v těch dobách usadil na Negrovci
poustevník, a když se Babám dostal na svých
potulkách na tu horu, domlouval Babámovi, aby
zanechal svého kočovného života. Babám ho klepl
trochu sekyrou do hlavy, a když zjistil, že
poustevník to nevydržel, pochoval ho velice
nábožně a na hrob mu udělal ze dříví velký kříž.
Říkalo se potom v kraji, že se Babám ujal
dědictví po poustevníkovi, které záleželo v
neuměle sroubené chatrči. Našel však tam v hrnci
tři sta zlatých, což ho uvedlo v pravou
pobožnost. Po celý měsíc modlil se u hrobu
poustevníka s vroucí pobožností a živil se po
celý ten čas mamalikou, kukuřičnou kaší, kterou
si vařil ze zásob nalezených v chatrči.
Modlil se: „Pane bože, rač odpustit všechno tomu
poustevníkovi, který byl jistě řádný a slušný
člověk. Pane bože, pravím ti, že to byl velmi
hodný muž a jméno tvé bude pochváleno, když ho
přijmeš do nebe, a já ti to nikdy nezapomenu.
Rozumíš mně snad dobře. Jestli mně nerozumíš,
dej mně nějaké znamení.“
Když do měsíce nedostal žádného znamení, tu se
rozhodl, že ukončí modlitby za poustevníka, a
navalil kamení na hrob, aby vlci poustevníka
nevyhrabali a nesežrali. Nato odešel na Kiš
Bočkó a za deset zlatých koupil velkou svíci do
tamějšího kostela poustevníkovi na památku. Pak
si řekl, že udělal pro poustevníka vše, co bylo
v jeho moci, a odešel nazpátek do hor na
Šókamaru, kde si zakoupil malé hospodářství a
prokazoval dobrodiní celému okolí, že je
zbavoval starosti a péče o ovce. Dobře to však
nechápali a měli názor, že je ta vlastně krádež,
a proto jednoho dne přišlo k němu šest mužů ze
šókamarských salaší a vyvedli ho za ves.
Podotkli také po cestě, že si může vybrat. Dát
se oběsit hned, nebo až potom, kdyby se vrátil
do Šókamary. Slíbil jim, že na to nemyslí,
ačkoliv je mu zatěžko opouštět tak dobré lidi,
že však nikdy se necpal tam, kde ho nechtěli.
Ujistil je též, že Šókamara jest prachmizerná
vesnice a že sám sobě se diví, jak to tam dlouho
vydržel. Pak s nimi popil vína v Šugatagu a
srdečně se s nimi rozloučil a usadil se trvale v
Kabola-Polani, kde ho objevil mladý učenec
profesor Fálva, který byl stižen fixní ideou, že
všechny národy vyšly v předhistorické době
odněkud od Boršy a Budafalu z horských údolí
Rodenského řetězu Lesních Karpat.
II.
V Kabola-Polani obýval Babám opuštěnou cikánskou
boudu, jejíž obyvatelé pomřeli na černé
neštovice. Chodíval pravidelně denně do hor a
žil zas život veselý. Jednou si přinesl domů
mladého rysa, kterého si ochočil jako kočku. Rys
nosíval domů různou drůbež, kterou pochytal po
okolí, a tak žili oba v bázni boží. Lesními
údolími již zněly píšťaly lokomotiv a přicházeli
sem turisti, neznámý zjev v Lesních Karpatech. A
tu častěji setkal se Babám v lese s nimi a měl
kolikrát chuť provést nějaký hloupý kousek.
Vzpamatoval se však vždy včas a místo toho
ukazoval turistům cesty za mírnou odměnu, tahal
se s nimi po horách a prodával jim malé
pravidelné krystaly křišťálu, které sbíral po
horách a kterým říkají marmarošské diamanty.
A tak seznámil se i s profesorem Fálvou u
Kabola-Polani. Se zájmem sledoval, jak táhne se
nějaký muž od vesnice do lesů s motykou a
lopatou na zádech. Šel za ním z prostého pudu
býti prospěšným i tomu podivnému cizinci,
nepřijde-li na něj, nedej bůh, nějaké zlé
pokušení.
Na Babáma naštěstí nedolehlo pokušení, ačkoliv
byl s cizincem ve hvozdu sám. Ten chodil jako
zmámený po pahorcích a prohlížel okolí brejlemi.
Na jednom pahorku, kde rostlo nízké křoví a půda
místy byla holá, tam cizinec počal kopat.
A tu na Babáma počalo zas pokušení doléhat
tíživěji a tíživěji. „Hledá-li ten člověk
poklad,“ pomyslil si nakonec, „nechám ho kopat.
Pročpak mám se s tím sám namáhat. Najde-li
poklad, je vždy dosti času, abych mu ho vzal.“
Se zájmem sledoval, jak pokračuje práce. Cizinec
najednou vykřikl: „Čekal jsem to!“ a počal si v
ruce prohlížet kus vykopaného hliněného střepu.
Babám se nad ním na stráni trochu příliš zvědavě
naklonil, ztratil rovnováhu a velice rychle
skutálel se k profesorovi, který k němu vlídně
děl: „Toto žároviště není starší osmého století
před Kristem.“
Babám zůstal sedět s otevřenými ústy před ním a
slyšel ještě, jak se ho ptá cizinec v brejlích,
ví-li on o nějakém pohanském pohřebišti.
Pak byl nucen naslouchat velkému přívalu slov a
seznal z toho, že se tomu pánovi jedná o nějaké
rozbité hrnce.
Večer v krčmě kabolské U velkého přísného
svatého Jana sám o tom počal rozhovor se svými
sousedy. Starosta, který byl v hlavním městě
přes měsíc, pravil, že takových nápadných lidí
chodí mnoho po světě. Někdo to dostane z pití,
jiný opět z hoře. Počne se mu hlavička mást a
sbírá škatulky od sirek nebo papíry po ulicích.
U každého se to jeví jinak. Starosta se dušoval,
že znal člověka, který z toho pomatení sbíral i
ty známky na psaní.
Babám rozšafně podotkl, že ten pán to má asi od
těch brejlí, že tak podivně hovoří. Stále mluvil
o něčem před Kristem a něčem po Kristu, o
pohanech a nějakých národech. A nakonec mu řekl:
„Za každý takový velký střep hliněný, který
najdete a mně přinesete, dostanete pět krejcarů,
za malý střep po dvou krejcařích.“
Rozešli se, když podotkl starosta, že on v tom
toho cizince nepodporoval, že je mu líto, že ho
to chytlo v tak mladém věku. „Ostatně,“ řekl
důrazně, aby se vidělo, že pamatuje na všechno,
„kdoví zdali v tom není něco jiného. Vypravuje
se, že chodí takoví lidé, kteří chtí prodat
uherskou krajinu Rusům.“
„Něco podobného jsem nepozoroval,“ pravil Babám
a rozešli se. Lehl si před svou boudou do trávy,
v nohou mu vrněl rys jako kočka, když přede,
Babám díval se do jasných hvězd nad Lesními
Karpaty a přemýšlel o malých hliněných střepech,
o velkých střepech, o odměně za ně, a čím více
přemýšlel, tu záhady se počaly samy rozvinovat.
A za půl hodiny byla mu archeologie úplně
jasnou. Vstal a seběhl dolů k židkovu krámu.
„Hej, židku,“ zabušil na okno, „prodej mně
nějaké hrnce, vičerbačské, víš, nepolévané,
takové hrnce pohanské.“
Babámovi rádi vyhověli kramáři i o půlnoci,
neboť o něm se mnoho mluvilo. Přinesl tedy
rychle tři hliněné hrnce, se kterými se Babám
vzdálil s ujištěním, že pokud se týče peněz za
hrnce, že to dobře dopadne a nemá rád hloupé
upomínání.
Babám položil před svou boudou hrnce na zem,
chvíli se na ně zálibně podíval pří svitu
měsíce, pak zvolal: „Nyolc száz ével Krisztus
elöt, osm století před Kristem,“ a rozbil hrnce
sekyrkou, pokřižovav se, na větší i menší
kousky.
Pak rozryl, rozkopal zem naproti za potokem na
břehu říčky Čeremoše, dal střepy do země a ráno
šel do Polaně do obecní krčmy navštívit s
ukázkou výsledku svého bádání po stopách
minulosti pana profesora Fálvu.
„Příteli, toť nad mé očekávání,“ zvolal pan
profesor, „jsem opravdu nadšen.“
„Bude to hodné staré,“ prohodil Babám, zapaluje
si dýmku, aby zakryl své pohnutí nad radostí
učencovou.
„Veďte mne tam,“ křičel profesor, navlékaje si
obráceně kabát, „dejte zapřáhnout...“
„Není to daleko odtud,“ skromně řekl Babám,
„snažil jsem se zbavit vás dlouhého plahočení a
je tam toho hodně.“
Po cestě vyptával se profesor, zdali se něco
nevypravuje v okolí o místu naleziště.
„Moc toho nevím,“ odpověděl Babám, „jen
vypravuje se, že vykládali staří lidé, kteří zas
to slyšeli od svých pradědů, kterým to ještě
starší vyprávěli, že za dávných časů byli zde
vojáci úplně cizí a že odtáhli pak do Rumunska.“
„Stará Dácie,“ vyrazil radostně ze sebe
profesor, a když pak na udaném místě uzřel při
vyhrabávání veškeré to bohatství, zvolal vděčným
hlasem: „Tohle jsem tušil. Tyto střepy jsou
původu římského.“
„Co je tohle?“ vykřikl nadšeně, když lupou
prohlédl si jeden ze střepů, „hle, tu typickým
písmem starořímským vytlačeno MA. Tyto střepy,“
pravil dále, objímaje udiveného Babáma, „jsou z
nádob, kterých používali vojáci římských legií
Marka Aurelia, když pronikli až sem na sever
Panonie. Odtud pak odtáhli do Dácie, jak jsem už
před chvílí tušil.“
III.
Vičerbačský hrnčíř Mikloš Adám dál tlačí do
svých ručních hliněných hrnců své neumělé MA.
Babámovy střepy jsou v městském muzeu
marmarošsigetském pod nápisem, že se jedná o
starořímské nádoby z doby Marka Aurelia.
A Babám stal se hlídačem v tom novém muzeu a
vzpomíná si často na profesora Fálvu a má dojem,
že už to asi toho nebohého muže nepustí. |
