|
Presidium městské rady pražské konečně
definitivně rozhodlo otázku drahoty masa.
Pochopilo správně, že nejširším vrstvám je třeba
poskytnout laciné a chutné maso, a v této své
lidumilné snaze po zmírnění nouze šlo tak
daleko, že v pondělí dne 16. ledna o osmé hodině
večerní uspořádalo v plzeňském restaurantu
Choděrově na Ferdinandově třídě společnou večeři
za účelem ochutnávání argentinského masa jen pro
ony obecní starší a jejich dámy, kteří se osobně
nebo telefonicky přihlásili v presidiu městské
rady do soboty 14. ledna. Couvert stál 2 K 50 h.
Menu bylo: Bouillon, hovězí guláš, hovězí
pečeně, boeuf á la mode. „Národní Politika“
správně podotkla, že peníz za onen couvert značí
jen menu bez nápojů.
A tak 16. ledna po osmé hodině večer se objevili
první průkopníci zažehnávání nouze obyvatelstva
král. města Prahy v restauraci u „Choděrů“, aby
zaujali svá místa před talíři v ten světodějný
okamžik, který bude vždy zaznamenán v dějinách
české samosprávy jako zářný příklad obětavosti
občanské, jako příklad pravého pochopení
povinnosti, jež mají obecní starší k
poplatnictvu.
Bouillon, hovězí guláš a hovězí pečeně: jen tři
jídla, ale železobeton k utužení slávy české
samosprávy, které Praha šla vždy v čele, jak se
to na každém banketu opakuje s onou vroucností,
aby se to mohlo opakovat i na jiných banketech.
Přes padesát obecních starších a městských
radních sedělo před talíři a jedlo za celý
národ.
Za celý národ ochutnávalo argentinské maso, ale
obyvatelstvo Prahy mlčelo. Nevděčné
obyvatelstvo. Nešlo se ani podívat na těch
padesát pečlivých hlav pod okna restaurace
Choděrovy, na těch padesát chrupů, zápasících s
hovězím gulášem a hovězí pečení ve jménu Prahy,
ve jménu samosprávy a ve jménu lidskosti.
Sto rukou tam krájelo hovězí pečeni v zájmu
zmírnění drahoty masa.
Padesát rukou tam zvedalo k ústům sklenice s
plzeňským, aby zapilo bouillony, hovězí guláš a
boeuf á la mode a aby protestovalo takto proti
drahotě masa.
Bohužel tato láska k poplatnictvu si vyžádala
jednu oběť. A touto obětí byl obecní starší
Mařík, kteréž jméno ze soustrasti k jeho rodině
neuvádíme správně.
Pan Mařík tedy seděl též v onen památný den v
restaurantu Choděrově u argentinského masa a
dobře chápal, že provádí světodějný čin.
Manželka ho sice doma napomínala, aby se nedal
nijak strhnout k nějakým zvláštním řečnickým
výkonům, ale tu, v útulném salonu, u vědomí své
důležitosti, tohoto servírování na stůl pro
českou samosprávu pan Mařík neuposlechl dobré
rady a při bouef á la mode usilovně přemýšlel,
jak by svým kolegům řekl, co si myslí o kráse
tohoto večera, o jeho důležitosti pro otázku
chudinskou a sociální.
Po boeuf á la mode přišly totiž přípitky a
náměstku starosty panu Seifertovi byl jménem
samosprávy vysloven vřelý dík za vtipné
uspořádání.
A tu vstal pan Mařík, odkašlal a chtěl to
všechno ještě jednou říci, ale najednou se mu to
popletlo a on začal trochu nešikovně: „Ctění
pánové, já - argentinský dobytek...“
Zoufale se podíval kolem sebe a počal se potit,
chtěl se spasit nějakým šikovným obratem a
pokračoval, zsinalý v očekávání nějaké koniny,
kterou mimoděk vysloví: „My, pánové, my - ne já,
argentinský dobytek“.
A bylo mu zle nad vlastním řečnickým uměním, že
s napětím všech sil zvolal do příšerného ticha :
„Já, ne my, chtěl jsem říct, já jdu pánové ven!“
A šel, sledován uděšenými zraky přítomných,
kterým na okamžik zkalil blahé vědomí, že se
obětovali pro zájmy malého lidu.
Když v předsíni panu Maříkovi pomáhal číšník do
kabátu, řekl mu pan Mařík rozechvěně: „Víte, já
- chtěl jsem říct, já argentinský dobytek!“
Rozpačitě vyšel na ulici. Ke všem čertům, vždyť
přece chtěl říci něco duchaplného, slavnostního,
něco, co by charakterizovalo nejkrásnější ten
slavnostní okamžik. Vždyť to měl již na jazyku!
Vždyť to bylo tak jadrné, obsáhlé a tak
přirozené!
A teď - ať vzpomíná, jak chce, pořád se mu jen
plete: „Já, ty, my, alébrž já - argentinský
dobytek!“
A přece si to tak hezky promyslil. Vždyť to
nebylo ani dlouhé, bylo to tak pěkné, a co teď z
toho, jaká strašná ohavnost, jaká blamáž!
Smutně se loudal domů a zastavil se ještě u své
známé stolní společnosti.
A tam usilovně přemýšlel o té krásné větě,
kterou chtěl říci, a nebudu vás déle zdržovat,
když podotknu, že když odcházel, rozechvěle
řekl: „Ano, pánové, já - my - ne já -
argentinský dobytek.“
Hrom aby už do toho uhodil! Copak si nevzpomene
na tu krásnou myšlenku, kterou chtěl vyjádřit?
Jaký pak dobytek? Proč to zatracené „já“, nebo
„my“, proč se mu to plete do řeči? Proč je
takový nejnešťastnější řečník na světě?
A vtom, když otvíral dveře svého bytu,
rozjasnilo se rázem v jeho ubohé hlavě, a když
políbil své ženě v posteli ruku, řekl k ní
vroucně a slavnostně:
„Argentinský dobytek má velkou budoucnost!“ To
byla ta jeho krásná věta! |
