JEDNÁNÍ I.
(Loď s knížetem Wiedem
blíží se k novému sídelnímu místu nového
albánského knížetství, k rozbité Drači. V
kuchyni hovoří pikolo z lodní restaurace s
kuchařem.)
Pikolo: Jeho
Veličenstvo zdá se být trochu popleteno. Když
včera jsem na jeho přání servíroval mu horké
červené víno se skořicí, řekl ke mně: „Jmenuji
tě ministrem četnictva.“ Sotva to dořekl, dal se
do pláče a viděl jsem, že ho jeho tělesný lékař
odváděl.
Kuchař: Myslím, že
je podivín. Koblihy mu musíme předkládat jen v
plombované nádobě a posypávat doverskými prášky,
od té doby, co mu definitivně nabídli tu
albánskou korunu.
(Zatím na palubě
prochází se kníže Wied se svým pobočníkem a
tělesným lékařem.)
Kníže
Wied: Podepírejte mne,
přátelé, je mi nějak slavnostně mdlo. Rád bych
věděl, mají-li tento pocit všichni panovníci
nastupující trůn. Tak mně připadá, že jsem tu
korunu albánskou spolkl a že mne tlačí v
žaludku. Až vystoupím na břeh, tu mne, prosím,
hodně držte a podpírejte. Mějte, prosím, pane
doktore, pro mne tu lahvičku se čpavkem, kdyby
na mne přicházely mdloby, až mi budou
představováni jednotliví náčelníci loupežných
tlup. Tak se mně zdá, že Evropa chtěla udělat se
mnou nějaký experiment. A já jsem tak rád na
světě. Podívejte se, nejsem ještě tolik stár,
radoval bych se tak rád ze života. (Pláče.)
Proč mne raději nedeportovali do střední Afriky?
Oni mne zas přivedli na loď nazpátek. Essad paša
dal mi dva pohlavky, až mě ještě teď hlava brní,
a řekl: „Teď sněz, co ti nadrobili.“
Pobočník: Vaše
Veličenstvo nesmí si vše malovat tak příliš
černě. Přiznávám, že jsou tu zjevy, které
znepokojují, nicméně však zkusit se to může.
Evropa má sice smůlu, ale proč by to musilo
právě tak dopadnout s Vaším Veličenstvem jako s
císařem Maxmiliánem tenkrát v Mexiku? Nechť jest
Vaše Veličenstvo ubezpečeno, že nebude mnou
opuštěno. Bude-li se Vaše Veličenstvo houpat na
větvi, bude se váš nejponíženější služebník
houpat o větev níž, z úcty, kterou chová ku
svému panovníkovi.
Tělesný
lékař: Vaše
Veličenstvo jest příliš rozčileno, odvedeme vás
pěkně pod studenou sprchu do kabiny. Tam hezky
po koupeli obléci to nepromokavé kaučukové
spodní prádlo, aby vystoupilo Vaše Veličenstvo
klidně a důstojně na půdě Albánie.
Kníže
Wied: Ne, nepůjdu. Už
mám toho dost. Samé sprchy, koupele, brom.
Nedostanete mne pod sprchu.
(V pozadí objeví se
Essad paša. Přiblíží se ke knížeti.)
Essad paša (strkaje knížete dolů do kabiny): Tak
jen hezky dolů, abych tě nesrovnal, Němče,
myslíš, že tě máme pro legraci?
(Mezitím přijde k
pobočníkovi dvorní maršálek nového trůnu a
odvádí ho stranou. Je vidět v dálce pobřeží
albánské. Z několika míst v horách vystupuje
dým, poněvadž tam hoří nějaké vesnice. To však
nemá nic dělat s příjezdem nového panovníka.
Jest to věc čistě soukromá, projednávající se
mezi sousedy kvůli nějakým krádežím vzájemným.)
Dvorní
maršálek
(smutně se dívá na neznámé břehy. Tiše k
pobočníkovi): Co myslíte, milý barone, od
koho bude brát má vdova pensi?
Pobočník: Zas ty
smutné myšlénky? Vždyť přímo ještě nic nehrozí.
Přiznávám, že jsou tu sice nějaké zjevy, které
znepokojují, ale ještě se nic nestalo. (S
úsměvem.) Ještě z nás nikdo nevisí. Pil
jste již zdejší národní nápoj rakiji? Deputace,
která nabídla definitivně trůn tomu našemu
blbovi, přivezla s sebou na ukázku dva soudky.
Včera jsme se s Essadem pašou tou rakijí tak
napili, že po mně střelil. Na štěstí mne
netrefil a pak se vysvětlilo, že jen trošku
žertoval. „Taková maličkost,“ řekl, „se vám u
nás přihodí častěji. Na mne už stříleli i z
děla.“
Dvorní maršálek: Nu
tak vidíte .. . Poslední vůli už jsem sepsal v
Německu. Pojďte mně nalít trochu rakije, vidíte,
že se celý třesu. Verdammte Diplomaten!
(Odcházejí, zatím co z
kabiny, kde koupají nového knížete, slyšet ostrý
hlas Essada paši: Tak lez už z vody, Vaše
Veličenstvo.)
JEDNÁNÍ II.
(Loď zakotvila již na
dračském molu. Z obyvatelstva první přijel na
loďce podat zprávu ministr vnitra nového
knížetství. Jest to malý, čiperný muž, který se
stále usmívá. Je současně policejním řiditelem a
slíbil též, že v novém paláci bude občas
vypomáhat při škrábání bramborů pro družinu
panovníkovu. Vyrábí též starožitnosti, které
prodával turistům, kteří nešťastnou náhodou
přijedou do Dráče. Obstarává též hned jejich
pohřeb.)
Ministr vnitra
(ukláněje se novému
panovníkovi na palubě): Vaše Veličenstvo,
poslušně hlásím, že je vše v pořádku. Dal jsem
zatím pověsit několik nepohodlných cizinců z
obavy, že by mezi námi dělali rozkoly. Bohužel
ukázalo se, že se k tomu nevinně připletli
stavební rada Vašeho Veličenstva a váš vrchní
komorník, kteří zatím měli vám upravit pohodlné
a útulné hnízdečko. Budiž útěchou Vašemu
Veličenstvu, že oba umírali statečně. Stavební
rada dokonce, když měl už oprátku na krku,
mluvil něco o železobetonu a vrchní komorník
projevil poslední přání, aby byly pro budoucí
palác Vašeho Veličenstva pořízeny automatické
přístroje na metení koberců. Abych tedy tento
přehmat jaksi napravil, ačkoliv se nestal mou
vinou, propustil jsem z vězení několik spiklenců
proti Vašemu Veličenstvu, abych ukázal, jak
amnestií projevuje se šlechetná mysl Vašeho
Veličenstva a jak velmi to působí na loyální
smýšlení obyvatelstva.
Kníže Wied
(bledý a nervosní):
Nevadí, nevadí, vezeme ještě jednoho stavebního
radu s sebou. Divím se, že nepřijel též ministr
financí?
Ministr vnitra
(vesele): Ó, ten
by rád byl nablízku Vašeho Veličenstva. Těšil se
na to jako malé dítě, ale loupeživí Malisoři
chtějí mít nějakou záruku, že se jim dostane též
vládní podpory, a proto ho předevčírem unesli do
hor. Odhadují ho na 4 000 ručnic a tři sta koní.
Kníže Wied
(čichá ke čpavku):
A kde je má tělesná stráž?
Ministr vnitra: Ó,
těm je už dobře. Bránili se jako lvi, až jim
konečně domorodí četníci zapálili nad hlavou
kasárna, tak se podařilo je všechny postřílet,
až na jednoho. Z toho stáhli kůži a napsali na
ni své požadavky.
(Přechází do smutného tónu.) Jediná věc
mne mrzí. Týká se korunovačních klenotů.
Přivezli je sem, v automobilu, a automobil se i
s nimi ztratil. Šoféra někdo utopil a rád bych
věděl, kdo. Jinak je vše v pořádku, až na nějaké
maličkosti, které se ztratily v tom ruchu z
paláce. Přečtu seznam Vašemu Veličenstvu. (Čte:)
Klosety ...
JEDNÁNÍ III.
(Na hoře nad Dračí na
opuštěné rozbité pevnůstce turecké chodí
vojenská albánská hlídka a nudí se. Jsou jen
dva.)
Hassan
(k druhému Albánci):
Nu, Mirzo, tak nás sem postavili, aby bylo
vidět, že i tady máme vojsko na hradbách. Město
i celé okolí je u přístavu vítat nového našeho
knížete. Zde je zatracená nuda. Vidíš stále tu
loď s panovníkem? Stojí tam v tom plášti
napravo. Vsadil bych se, Mirzo, že bys ho
odtamtud netrefil.
Mirza: Co vsadíš,
Hassane?
Hassan: Vzal jsem v
paláci takovou podivnou věc.
(Vytahuje teploměr z
opasku.) Dávám ho do sázky. Tak miř.
Mirza
(namíří. Ozve se
výstřel z ručnice.)
Hassan: Netrefils.
Někdo upadl vedle něho. Podle břicha může to být
jeho pobočník. Kníže stojí. Vsaď se o ten
vyšívaný sáček na tabák, že ho
trefím já. Platí tedy? Tak se podívej.
(Namíří a vystřelí.)
Vidíš, trefil jsem, dej sem sáček. Ať
žije Essad paša, bratře. |
