|
Mluvil jsem nedávno s jedním agrárním velmožem,
který prohlásil, že celou jeho kariéru založila
yorkshirská prasata.
Podávám zde jeho životopis, jak mně ho
vypravoval a z kterého lze seznati, jak často
takové velké čuně může se státi chloubou národa
a svého majitele povznést k nejvyšším hodnostem.
Muž ten, mající to yorkshirské prase, kanečka,
zasedá totiž v zemském výboru.
„Narodil jsem se,“ počal vypravovati onen muž,
„tak, jak se rodí všichni agrárníci. Pamatuji
se, že při mém narození zabučela kráva v chlévě
třikrát. Abych totiž nezapomněl, my jsme se
tenkrát narodili dva. Já a tele té krávy. Tele
chcíplo, a já jsem zůstal naživu. Rostl jsem
utěšeně jako z vody. Tak mohou růst jen
agrárníci. Když mně bylo šest let, vážil jsem
čtyřicet kilogramů. Tenkrát mne vystavovali na
hospodářské okresní výstavě v Nymburce. Pak jsem
chodil do školy. Tenkrát, milý pane, nebyly
ještě takové hloupé zákony, že se musí chodit do
školy do čtrnácti let. Chodil jsem do školy jen
do jedenácti, a to jen v zimě, poněvadž jakmile
nastalo jaro, díval jsem se, jak skřivan lítá v
poli, odpusťte, že pláču při této vzpomínce,
neboť jsem si vždycky myslel, kdybychom tak
mohli ty skřivany pěstovat a vyvážet je jako
husy ze Sadské. Ty doby mládí jsou pryč. Dnes
jsou už vůbec pryč ty staré časy, kdy jsme my
agrárníci mohli mít ještě nějakou legraci s tím
pracujícím lidem. Pamatuji se, že jednou byli
lidé zaměstnáni v poli, najednou se přihnaly
mraky, a nežli ti lumpové mohli nám to obilí
odvézti domů do stodol, přišel příval a ječmen
nám odnes. A víte, co udělal můj nebožtík
pantáta? Poručil všem čeledínům, aby se na dvoře
postavili k němu zády a svlékli si kalhoty. Pak
jim střílel do zadnic štětinama, a měli jste
vidět, jak byli ještě rádi a líbali nám ruce a
všude po okolí říkali, jakého mají dobrého
pantátu. Dnes už ty časy jsou pryč. Můj
bratranec na Volyňsku praštil jednoho chalupníka
býkovcem přes ruku, až mu ji přerazil, a dostal
za to tři dny. - Rostl jsem tedy v ovzduší
venkova a mohu říci, že právě jedině na venkově
lze udělat rozumnému člověku kariéru. Již můj
otec získal si v celém okrese dobré jméno tím,
že kdysi se mu narodilo kůzle s třemi hlavami.
Byl také zvolen obecním starostou krátce po onom
velkolepém porodu.
Když pak jsem zdědil po otci statek a pantáta
odešel na výměnek, představte si mou radost,
když se mně narodilo tele se dvěma hlavami. Byl
jsem zvolen beze všeho nyní já obecním starostou
a zavedl jsem ve svém hospodářství plymútky,
anglické slepice. Jedna z těch slepic snesla mně
vejce, které vážilo čtvrt kilogramu a bylo
vystaveno tu neděli po snesení v našem okresním
městě s plným mým jménem. Nemusím vám ani
připomínat, že tenkrát se mi podařilo vysedět
vejce jedině tím, že jsem ho dal v drátěné síťce
pod ovci. Z vejce vyklubal se neobyčejně silný
kohout, který když dorostl, vážil 24 kg a byl
taktéž vystaven v našem okresním městě. Když
toho kohouta viděl náš okresní starosta, ranila
ho mrtvice ze vzteku jedině proto, že měl
kohouta, který vážil 18 kg. Nedalo se tedy nic
jiného čekat, než že byl jsem se svými
čtyřiadvaceti kilogramy zvolen já okresním
starostou. Když jsem se stal okresním starostou,
zavedl jsem chov yorkshirských prasat. Měl jsem
kance, kterému jsme dali jméno Adolf, na oslavu
jednoho předáka ze zemědělské rady. Můj bože, to
vám byl kanec. Takový kanec se nenarodí ani za
padesát let. Byl to takový kanec, že získal
státní subvenci penízem tisíc korun. Když jsem
tedy od státu dostal ty peníze, bylo to právě
před volbami a současně šťastnou náhodou byla
také hospodářská výstava v Praze. Pomyslel jsem
si, že když mám takového kance, že mohu směle na
okrese kandidovat, a když jsem potom na
hospodářské výstavě dostal prvou cenu v oddělení
státem subvencovaných kanců, byl jsem takřka
jednohlasně zvolen zemským poslancem. Za dva
roky nato získal jsem yorkshirskou prasnici,
které, poněvadž předtím u nás na vsi byla
přednáška o Zeyerových dílech, dal jsem jméno
Mahulena. Tato svině vrhla mně právě před
říšskými volbami třicet prasátek, a tak jsem se
stal říšským poslancem. Za rok nato koupil jsem
southdownského vola. Ten vážil, abych vám
nelhal, 912 kilogramů a na hospodářské výstavě v
Praze získal zlatou medaili, takže po celých
středních Čechách všude na mě lidé ukazovali a
říkali, když neznali mé jméno, alespoň: ‚To je
ten southdownský.‘ A tak jsem se dostal do
zemského výboru.“ |
