Aféra s teploměrem

 

 

Byl jsem věru potěšen, že jsem vnikl bezprostředně do průběhu velikých událostí, které se točily kolem teploměru v starých kasárnách, proměněných v rezervní špitál. Bylo to v nemocničním pokoji č. 77. Šlo o malý, přesný teploměr, uchovávaný v kovovém pouzdře.

Když mne tedy šťastná náhoda zavedla do pokoje 77, abych tam trávil delší dobu mezi více příslušníky rakousko-uherského mocnářství, z nichž někteří s obvázaným obličejem smutně se dívali jeden na druhého a mlčeli, tu pozoroval jsem z těch obličejů onu podivuhodnou podobnost s pytláky od bavorských hranic, a přece byli nyní tak klidní a tiší.

U okna na posteli ležel jeden muž s mohutným knírem, strašnou jizvou na čele a díval se upřeně kupředu s pohledem kajícníka, který se zpovídá, že zabil dva hajné a jednoho lesního příručího.

Do místnosti vstoupil jeden nemocný, který někde venku na chodbě snažil se přemluviti tágšarš, aby mu došla pro kořalku.

„He, Kietzelbaueře,“ řekl náš ošetřovatel hrozným přízvukem a dialektem z jihu, od Kaplic, „Binksenhuber zamáčk teploměr.“ –

Zraky všech se obrátily znova do kouta na onoho strašného muže s kajícným výrazem, který jal se poznovu hájiti svou věc.

„To je tak, já musím mít větší teplotu; na tamhletom teploměru měl jsem pořád 35,6. Tak jsem vždycky teploměr vytáh, podívám se na něj a myslím si: mrcho zatracená, já tě zmáčknu a ty vyskočíš! On potvora ale nic. Tak ho mačkám půl hodiny, až přijde tady vertr, šáhne mně pod paždí a vytáhne ňáký třepy. Potvora nevydržel, ale nepovolil,“ vítězoslavně dodal.

Vedle mne ležící muž na žaludeční katar, který si právě krájel velké kusy špeku a loudil od sousedů chleba, ozval se: Ná, to bys nesměl být ženskou, to by si zalehl každý svoje dítě.“

Tesklivá nálada, která původně panovala v jizbě, počala se trochu probírat.

„To já znám jinej případ,“ ozval se infanterista Dvořák, který měl v sobě sedm kulek, „o šrapnelu.“

„Když jsem ležel v Uhrách, v nějaké takové vesnici Paňa Baňa nebo jak, přišel tam štábarct a povídal jednomu rekrutovi, který tam s náma ležel, aby již konečně ten teploměr si někam zastrčil. On totiž teploměr držel v ruce nad hlavou, klečel u postele a myslel, že to je nějaký takový posvátný předmět. Když jsme mu ho chtěli vzít, tak kopal, prskal a kousal.“

Vzpomínka Dvořákova neučinila žádný hluboký dojem, neboť všichni pozorovali, jak se k tomu tváří náš ošetřovatel, bývalý četník. -

Seděl smutně na jedné posteli a neustále opakoval, že je Binksenhuber prase, k čemuž Binksenhuber skromně podotýkal, že za to nemůže, že má takovou sílu. Že jednou chytil kostelníka, když lezl k nim nahoru na půdu za děvečkou, že mu dal jen jednu a že za to seděl osm měsíců.

„Za tohle dostaneš víc, poněvadž je válka a je to erární majetek,“ jal se tvrditi drze u dveří ležící Polák Keszana. „Ty jsi zničil v čase válečném zařízení nemocnic.“

„Jesusmarjá -“

„Co teď budeme dělat? Já jdu do kanceláře,“ rozhodl se ošetřovatel, „ať to jde zítra k raportu, že Binksenhuber zalehl teploměr.“

„Jesusmarjá - “

Když se vrátil náš vertr z kanceláře, zdrcen klesl na židli. „Tak musíme s tím teploměrem počkat, až se jich tady rozbije ve vedlejších cimrách 860, poněvadž jak mně tam řekli, dřív se žádnej jinej nekoupí, než až všech 900, které nám sem dodali, bude kaput.“ Ozvaly se různé výkřiky.

„Co bude s mou horečkou?“ houkal kaprál Peřina. „Jak tadydle na tom prkně za mnou nebude stát 38 stupňů, tak jsem u marškumpanie.“

„No já potřebuju jen 37,“ zmiňoval se jiný marod. „Poněvadž jak budu mít 37, tak dostanu druhou dietu, to vám chlapi, vytřu zrak. Jezte kaši, a já budu žrát pečeni.“

„Tak do postele všichni,“ volal ošetřovatel. „Je vám někomu hůře než dřív, když jsme měli ještě teploměr?“

„Mně,“ ozval se jeden vousáč, který právě zlostně vykládal, že včera pozoroval, jak když se večer hrály karty, ten nešťastný Binksenhuber fixloval a jak také dneska na neřáda došlo.

„Já bych si přál mít aspoň 37,3, aby to spíš vypadalo, že mám žlučový kamínky.“

„Vždyť jsi si stěžoval včera na ledviny.“

„Na ledviny?“ divil se vousáč, jako kdyby byl spadl z nebe.

„Ksakru! Máš pravdu, ono mě to nějak vzadu drží. Poslouchej, vertře, nešlo by to, kdybys mně jen tak od oka napsal tu trojku za těch 37 od rána?“

„E co, takový hlouposti,“ povídá vertr. „Taky již jsem jednou měřil puls s hodinkami v ruce, a hodinky mně upadly a rozbily se. Nebyly moje. Patřily jednomu montérovi, který tehda ležel na támhleté posteli. Ten byl kvůli tomu supravitýrován, poněvadž ho chytla fantas, když viděl, že nejdou. No abys neřekl, tak ti tu trojku tam připíšu.“

„Ukaž ruku,“ vážně řekl vertr, „já ti změřím puls.“

Měřil mu tedy puls, až konečně se konstatuje, že nemá přitom hodinky v ruce.

Přišel lékař. Bylo takové trapné, nejisté ticho. Nade všemi postelemi ležela tíživá nálada ztráty teploměru. Jinak prohlídka šla rychle kupředu.

Natrium carbonicum, pět kapek opia, natrium salicylicum atd., vše dle potřeby a přání marodů.

Někteří marodi sami přáli si buď salicyl, nebo sodu, nebo opium. Je to tak lepší a jde to rychle kupředu.

Lékař se zastavil u nešťastného Binksenhubera. „Vy jste nějak rozpálen,“ řekl, sahaje mu na hlavu. „Vy máte jen 36,5?“

To snad ne prosím, pane doktor,“ ozval se za něho vertr. Víc neměl, to jen teď v posteli chvíli nějak zrůžověl. Byl velmi veselý celý den a zejména teď se pořade jen směje,“ a dál se začal vertr zaplétat. „On je, pane doktore, doopravdy veselej, on si vzpomněl na domov.“

Lékař se podivně podíval na vertra a na Binksenhubera, který se nucené usmíval.

„Změřte mu potom ještě jednou teplotu,“ rozkazoval doktor.

Když odešel, napsal vertr na Binksenhuberovu tabulku 39,8.

„Seš spokojenej?“ tázal se ho. „Zaplaťpánbůh!“

*

Binksenhuber se v noci zpotil. Zdál se mu sen, jeden nejhroznější, který se může zdát vojákovi ležícímu na marodcimře.

Zdálo se mu, že mu u přítomnosti vrchního štábního vojenského lékaře a nějakých jenerálů měřili teplotu. Dávali mu jeden teploměr za druhým pod paždí a on každý z nich proměnil v beztvárnou hmotu. Již jich tak zničil 900, když se celý zpocený probudil.

„No, jak ti je?“ tázal se vertr.

„Ještě se celý třesu.“

„Tak ti není lepší?“ - Vertr napsal na černou tabuli nad Binksenhubrem jeho teplotu 40,5. -

„No dovol,“ bránil se Binksenhuber zoufale. -

„Tys nám, miláčku, způsobil horší nesnáze s tím teploměrem,“ rozkřikl se naň vertr. „Když ti to není vhod,“ - vertr plivl na tabulku, smazal 40,5 a velkými písmenami tam napsal 42,6.

„To jest surovost!“ vykřikl, „dyť teď dostanu první dietu. To jest hrozná věc. Znamená to dvě mléka denně, dvě kávy a dvě housky a víc nic.“

Binksenhuber byl jak známo strašný jedlík, který snědl všechen chleba, který zbyl na cimře.

„A ty mně ještě nadáváš?“ urazil se vertr. „Já dělám pro tebe, co můžu bez teploměru, a ty takhle? Na mě si nepřijdeš.“ - Smazal opět poznovu z Binksenhuberovy tabulky 42,6 a napsal tam 43,8.

„Tak,“ řekl uspokojeně, „teď dělej, co umíš. Teď seš mrtvěj.“

Byli jsme tenkrát velmi překvapeni, když k nám zavítala hned tak časně po ránu inspekce, skládající se z vrchního štábního lékaře. Přišlo to tak najednou, že nebylo času ani smazat teplotu nad nešťastným Binksenhuberem.

Vrchní štábní lékař strašně se zprvu podivil, že někdo vydrží ještě teplotu 43,8, když již má být dávno při 43 mrtev, a že ten člověk je tak drzý a prosí ho, jestli by nemohl dostat dovolenou, poněvadž u nich doma teď vláčejí.

Tak tedy došlo ke katastrofě. Našeho vertra zavřeli na čtrnáct dní a místo něho dostali jsme náhradu v podobě tří teploměrů. Binksenhuber však se ale vyjádřil, že nežli by ještě jednou nějaký teploměr vzal pod paždí, že se raději dobrovolně přihlásí k marškumpanii.