|
Byl jsem věru potěšen, že jsem vnikl
bezprostředně do průběhu velikých událostí,
které se točily kolem teploměru v starých
kasárnách, proměněných v rezervní špitál. Bylo
to v nemocničním pokoji č. 77. Šlo o malý,
přesný teploměr, uchovávaný v kovovém pouzdře.
Když mne tedy šťastná náhoda zavedla do pokoje
77, abych tam trávil delší dobu mezi více
příslušníky rakousko-uherského mocnářství, z
nichž někteří s obvázaným obličejem smutně se
dívali jeden na druhého a mlčeli, tu pozoroval
jsem z těch obličejů onu podivuhodnou podobnost
s pytláky od bavorských hranic, a přece byli
nyní tak klidní a tiší.
U okna na posteli ležel jeden muž s mohutným
knírem, strašnou jizvou na čele a díval se
upřeně kupředu s pohledem kajícníka, který se
zpovídá, že zabil dva hajné a jednoho lesního
příručího.
Do místnosti vstoupil jeden nemocný, který někde
venku na chodbě snažil se přemluviti tágšarš,
aby mu došla pro kořalku.
„He, Kietzelbaueře,“ řekl náš ošetřovatel
hrozným přízvukem a dialektem z jihu, od Kaplic,
„Binksenhuber zamáčk teploměr.“ –
Zraky všech se obrátily znova do kouta na onoho
strašného muže s kajícným výrazem, který jal se
poznovu hájiti svou věc.
„To je tak, já musím mít větší teplotu; na
tamhletom teploměru měl jsem pořád 35,6. Tak
jsem vždycky teploměr vytáh, podívám se na něj a
myslím si: mrcho zatracená, já tě zmáčknu a ty
vyskočíš! On potvora ale nic. Tak ho mačkám půl
hodiny, až přijde tady vertr, šáhne mně pod
paždí a vytáhne ňáký třepy. Potvora nevydržel,
ale nepovolil,“ vítězoslavně dodal.
Vedle mne ležící muž na žaludeční katar, který
si právě krájel velké kusy špeku a loudil od
sousedů chleba, ozval se: Ná, to bys nesměl být
ženskou, to by si zalehl každý svoje dítě.“
Tesklivá nálada, která původně panovala v jizbě,
počala se trochu probírat.
„To já znám jinej případ,“ ozval se infanterista
Dvořák, který měl v sobě sedm kulek, „o
šrapnelu.“
„Když jsem ležel v Uhrách, v nějaké takové
vesnici Paňa Baňa nebo jak, přišel tam štábarct
a povídal jednomu rekrutovi, který tam s náma
ležel, aby již konečně ten teploměr si někam
zastrčil. On totiž teploměr držel v ruce nad
hlavou, klečel u postele a myslel, že to je
nějaký takový posvátný předmět. Když jsme mu ho
chtěli vzít, tak kopal, prskal a kousal.“
Vzpomínka Dvořákova neučinila žádný hluboký
dojem, neboť všichni pozorovali, jak se k tomu
tváří náš ošetřovatel, bývalý četník. -
Seděl smutně na jedné posteli a neustále
opakoval, že je Binksenhuber prase, k čemuž
Binksenhuber skromně podotýkal, že za to nemůže,
že má takovou sílu. Že jednou chytil kostelníka,
když lezl k nim nahoru na půdu za děvečkou, že
mu dal jen jednu a že za to seděl osm měsíců.
„Za tohle dostaneš víc, poněvadž je válka a je
to erární majetek,“ jal se tvrditi drze u dveří
ležící Polák Keszana. „Ty jsi zničil v čase
válečném zařízení nemocnic.“
„Jesusmarjá -“
„Co teď budeme dělat? Já jdu do kanceláře,“
rozhodl se ošetřovatel, „ať to jde zítra k
raportu, že Binksenhuber zalehl teploměr.“
„Jesusmarjá - “
Když se vrátil náš vertr z kanceláře, zdrcen
klesl na židli. „Tak musíme s tím teploměrem
počkat, až se jich tady rozbije ve vedlejších
cimrách 860, poněvadž jak mně tam řekli, dřív se
žádnej jinej nekoupí, než až všech 900, které
nám sem dodali, bude kaput.“ Ozvaly se různé
výkřiky.
„Co bude s mou horečkou?“ houkal kaprál Peřina.
„Jak tadydle na tom prkně za mnou nebude stát 38
stupňů, tak jsem u marškumpanie.“
„No já potřebuju jen 37,“ zmiňoval se jiný
marod. „Poněvadž jak budu mít 37, tak dostanu
druhou dietu, to vám chlapi, vytřu zrak. Jezte
kaši, a já budu žrát pečeni.“
„Tak do postele všichni,“ volal ošetřovatel. „Je
vám někomu hůře než dřív, když jsme měli ještě
teploměr?“
„Mně,“ ozval se jeden vousáč, který právě
zlostně vykládal, že včera pozoroval, jak když
se večer hrály karty, ten nešťastný Binksenhuber
fixloval a jak také dneska na neřáda došlo.
„Já bych si přál mít aspoň 37,3, aby to spíš
vypadalo, že mám žlučový kamínky.“
„Vždyť jsi si stěžoval včera na ledviny.“
„Na ledviny?“ divil se vousáč, jako kdyby byl
spadl z nebe.
„Ksakru! Máš pravdu, ono mě to nějak vzadu drží.
Poslouchej, vertře, nešlo by to, kdybys mně jen
tak od oka napsal tu trojku za těch 37 od rána?“
„E co, takový hlouposti,“ povídá vertr. „Taky
již jsem jednou měřil puls s hodinkami v ruce, a
hodinky mně upadly a rozbily se. Nebyly moje.
Patřily jednomu montérovi, který tehda ležel na
támhleté posteli. Ten byl kvůli tomu
supravitýrován, poněvadž ho chytla fantas, když
viděl, že nejdou. No abys neřekl, tak ti tu
trojku tam připíšu.“
„Ukaž ruku,“ vážně řekl vertr, „já ti změřím
puls.“
Měřil mu tedy puls, až konečně se konstatuje, že
nemá přitom hodinky v ruce.
Přišel lékař. Bylo takové trapné, nejisté ticho.
Nade všemi postelemi ležela tíživá nálada ztráty
teploměru. Jinak prohlídka šla rychle kupředu.
Natrium carbonicum, pět kapek opia, natrium
salicylicum atd., vše dle potřeby a přání
marodů.
Někteří marodi sami přáli si buď salicyl, nebo
sodu, nebo opium. Je to tak lepší a jde to
rychle kupředu.
Lékař se zastavil u nešťastného Binksenhubera.
„Vy jste nějak rozpálen,“ řekl, sahaje mu na
hlavu. „Vy máte jen 36,5?“
To snad ne prosím, pane doktor,“ ozval se za
něho vertr. Víc neměl, to jen teď v posteli
chvíli nějak zrůžověl. Byl velmi veselý celý den
a zejména teď se pořade jen směje,“ a dál se
začal vertr zaplétat. „On je, pane doktore,
doopravdy veselej, on si vzpomněl na domov.“
Lékař se podivně podíval na vertra a na
Binksenhubera, který se nucené usmíval.
„Změřte mu potom ještě jednou teplotu,“
rozkazoval doktor.
Když odešel, napsal vertr na Binksenhuberovu
tabulku 39,8.
„Seš spokojenej?“ tázal se ho. „Zaplaťpánbůh!“
*
Binksenhuber se v noci zpotil. Zdál se mu sen,
jeden nejhroznější, který se může zdát vojákovi
ležícímu na marodcimře.
Zdálo se mu, že mu u přítomnosti vrchního
štábního vojenského lékaře a nějakých jenerálů
měřili teplotu. Dávali mu jeden teploměr za
druhým pod paždí a on každý z nich proměnil v
beztvárnou hmotu. Již jich tak zničil 900, když
se celý zpocený probudil.
„No, jak ti je?“ tázal se vertr.
„Ještě se celý třesu.“
„Tak ti není lepší?“ - Vertr napsal na černou
tabuli nad Binksenhubrem jeho teplotu 40,5. -
„No dovol,“ bránil se Binksenhuber zoufale. -
„Tys nám, miláčku, způsobil horší nesnáze s tím
teploměrem,“ rozkřikl se naň vertr. „Když ti to
není vhod,“ - vertr plivl na tabulku, smazal
40,5 a velkými písmenami tam napsal 42,6.
„To jest surovost!“ vykřikl, „dyť teď dostanu
první dietu. To jest hrozná věc. Znamená to dvě
mléka denně, dvě kávy a dvě housky a víc nic.“
Binksenhuber byl jak známo strašný jedlík, který
snědl všechen chleba, který zbyl na cimře.
„A ty mně ještě nadáváš?“ urazil se vertr. „Já
dělám pro tebe, co můžu bez teploměru, a ty
takhle? Na mě si nepřijdeš.“ - Smazal opět
poznovu z Binksenhuberovy tabulky 42,6 a napsal
tam 43,8.
„Tak,“ řekl uspokojeně, „teď dělej, co umíš. Teď
seš mrtvěj.“
Byli jsme tenkrát velmi překvapeni, když k nám
zavítala hned tak časně po ránu inspekce,
skládající se z vrchního štábního lékaře. Přišlo
to tak najednou, že nebylo času ani smazat
teplotu nad nešťastným Binksenhuberem.
Vrchní štábní lékař strašně se zprvu podivil, že
někdo vydrží ještě teplotu 43,8, když již má být
dávno při 43 mrtev, a že ten člověk je tak drzý
a prosí ho, jestli by nemohl dostat dovolenou,
poněvadž u nich doma teď vláčejí.
Tak tedy došlo ke katastrofě. Našeho vertra
zavřeli na čtrnáct dní a místo něho dostali jsme
náhradu v podobě tří teploměrů. Binksenhuber
však se ale vyjádřil, že nežli by ještě jednou
nějaký teploměr vzal pod paždí, že se raději
dobrovolně přihlásí k marškumpanii.
|
