Nejvyšší maršálek zemský Ferdinand princ
Lobkovic narodil se na Svět v létu Páně 1850
osmecítmého dne měsíce října.
Jeho rodiče oba byli vysoce urození a slavní,
neb jeho otec měl vinárnu na Menším Městě
Pražském a oplýval dary Ducha Svatého. Jeho pak
paní mater byla Johana, kteráž když s ním
pracovala k porodu, utekla se k pomoci svatého
Františka Serafínského a zaslíbila děťátko
Světci a tak dali mu jméno Ferdinand.
Porozen byv v posvěcený pátek, prospíval všemi
dary a moudrostmi a praví se, že při jeho rození
podivná znamení na zemi i na nebi se děla,
obloha že se otevřela a ve vsi Dolních
Beřkovicích že se vepř ve chlívku utrhl a
třikráte zachrochtal.
Když pak léta Páně přišli jsou Prajzové do Čech,
tu malý princ Krista Pána řízením od mordéřské
ruky Prajzů byl zachráněn, neb byv teprve
patnáct let, Císaři Pánu neráčil sloužiti. V
sedmnácti letech, maje rozumu dosti a přijda tak
k dospělým létům, po neplechách neběhal, nýbrž
své outlé tělo bděním, modlením, posty zkrocoval
a v kázni držel, velice v nelibosti měkké,
patrné peřiny měl a tak činil až do dvoumecítma
let, když Císaři Pánu sloužil, ani ho v noci
začasté místo na měkkém loži na koberci na zemi
prostřeném nacházeli, neb na tvrdé zemi.
Toho času nalezl potěšení v panně Amálii a s tou
při chválení Pána Boha zůstával a s ní s
potěšením Ducha Svatého obcoval. Slouživ císaři
vojenskou důstojností oplýval a jsa z rodičů
urozených za dvě léta při své dokonalosti
majorem se stal a v té žoldnéřské hodnosti do
zálohy vstoupiv, chovu dobytka věnovati se ráčil
a spravoval pak své statky Beřkovice, Citov,
Vintířov a Poláky s tak velikou péčí, že jeho
dobrá pověst a svaté obcování daleko široko se
rozhlásilo a víno jeho beřkovické takové slávy a
chvály jest dosáhlo, že roku 1908 největším
zemským maršálkem jest zvolen, kdež snažně
evangelického přikázání následuje a všechno, což
má, prodává a 16 000 korun úřadovného ročních s
velikým chvalořečením stranou ukládá, nehýřiv a
nemravných činů se vystříhaje a s obžerci
obecenství.
A vypravují o něm, že on ejhle jednu ponožku
červenobílou a druhou černou a žlutou nosí a že
chudina v něm pravého otce má, který svým synům
žádný peníz nevyplácí, aby ti na cestu zkázy
uvedeni nebyli a věčnému zatracení unikli. On
mnohá a rozličná jména pro svůj ctnostný život
sobě zasloužil a tajným radou a komořím jmín
jest a rytířem Řádu železné koruny a nějakým
komandérem Královského uherského řádu svatého
Štěpána i vyslancem zemským, což jej činí
nejslavnějšího a Bohu i lidem nejvzáctějšího.
Jsa předsedou sněmu zemského opatřen jest od
Boha tou milostí, že sedě spí a to s tak velikou
opatrností, že toho poznati nemohou a teprve
vnuknutím Božím vedeni po skončeném zasedání s
nemalou uctivostí ho vzbudí, neboť on Otec náš
jest, jehož my máme poslouchati a bez jeho
dovolení ani nohou z místa se hnouti.
Neb jeho řeč jest libá a upřímně mluví-li česky,
tu darem jazyků i německá slova v jeho řeč
přicházejí, neb on více mluví jazykem švábským,
maje od Pána Boha k tomu nadání a jsa šlechticem
českým.
Pro tuto snaživost horlivou od dobrých Čechů
jest velice milován a nejvyšší úřady s
laskavostí zastává a pro svou učenost podepsati
se neuměje, všechny své záležitosti svému
tajemníkovi předává.
My pro ty tak veliké milosti Ferdinandu princi
Lobkovicovi prokázané hleďme sobě tohoto muže
slovutného vysoce vážiti, jej ctíti, ho za
přímluvu prositi, aby nás svou milostí tak
naplniti ráčil, abychom mu s velikou horlivostí
sloužili a v jeho službě tak dlouho trvali,
dokud bychom pro svou trpělivost věčné koruny
neobdrželi. |