|
V Králové Poli u Brna vyšlo 25. února t. r. 1.
číslo realistického čtrnáctideníku Našim dětem
redakcí Zd. Wiedermannové-Motyčkové. Časopis ten
věnován je dětem do 10 let a obsahuje poučení o
politické situaci, o geologii se zvláštním
zřetelem na devonský útvar, poučení o finančních
spekulacích Průmyslové banky, tržní zprávy z
trhů, zprávu o českoamerické Národní radě,
článek o českém kapitálu v Srbsku, zkrátka
všechno, co děti realistů od 4 let do 10 věděti
mají. Jak působí tento časopis na dětskou duši,
o tom svědčí následující rozmluva čtyřletého
Pepíčka, syna profesora Zikmunda, věrného
přívržence strany realisticko-pokrokové, kterou
Pepíček vedl po obědě se svými rodiči.
Otec: „S naší služkou nelze již vydržeti. Všude
se zdrží hodinu ...“
Pepíček: „Tatíntu, to povjídal náš doktoj
Hejben: Je toho dost, co nás fojmuje, ale i dost
toho, kjde se človět může fojmovat sám. Vůje je
pjotivou fatalismu, vůje může utvážjet tjedy i
pjostžjedí. Človět joste k vyššímu úkoju, má-li
jej.’ “
Matka (nadšeně): „Dobře, Pepíčku, dostaneš
pětník!“
Pepíček: „Nech si pjetnít pjo sebe, mjaminto! Uč
se spožjit. Cutr bude dražší. Rafináda z Vídně
stojí za 100 kijogjamů 72,50 až 73 kojun. Z
Pjahy 71,75 až 72 kojun 25 hajížů. Za pjetníčet
nedostaneš, mjaminto, moc cutru.“
Otec: „Dobře, synáčku, každý má spořit, i malí
chlapci.“
Pepíček: „To dobje chápeš, tatíntu. Já budu
spojžit a toupím si jadium. To je, tatíntu,
kovový pjvek. Jest bílý tov, ktejý na vzduchu
jichle se slučuje s kyslítem. Jozkjádá mocně
vjodičtu, spaluje papíj, dyz ho k nemu
pjiložíš.“
Matka: „Copak je nového, Pepíčku?“
Pepíček: „Vjechním státním zástjupcem v Pjaze
byl jmenován Sandmann a papjež chce opustit Jím
a odstěhovat se do Jakousta, poněvadž Itajie
sjaví jetos čiricetijet jubijeum sjednocení.
Pojitita, mijí jodiče, je vůbec tjed jozházená.
Pši vojbách to teď jealisti vyhjajou na ceje
cjáře.“
Otec (upřímně ho líbá).
Pepiček: „Mně sje v noci zdájo o pajagjafu
čtijňáctém. Pak sje mje zdájo, že byjo nové
ministejstvo a tam že byl ten starej hrabě
Wickenbujg, dosavadní sekční. šéf v ministejstvě
vežejných pjací, maminto. A pak jako kdyby k
mojí postýjce pšišel místodjžitel hjabě Tůn a
povídal: ,Nazdáj jealisti!’ a doktoj Fidlej, ten
mě držej za rutu a chtěl, abych koupij akcie
nového českého cjukjovaju v Sjbsku, ktejý
povojija skupština, aby mjela němectá akcijová
spoječnost v Jezně v Bavojstu stek.“ (Seskakuje
ze židle.)
Matka: „Kam jdeš, Pepíčku?“
Synáček: „Budu psjat Machajovi o autogjaf a pat
napjíšu do Času, že je nepjodnost dědičná.“
A Pepíček, maje v kapse časopis Našim dětem,
odchází, hvízdaje si pochod.
(Ve dveřích:) „To je z Johengjína, tatíntu ...“ |
