Censor uvažuje na počátku nového ročníku Karikatur

Dnes nazad hledím, na ty staré časy,

kdy první čísla škrtal jsem já hbitě

a černou tuší myšlenky jsem ničil.

Lahvička stojí nejlepší té tuše

haléřů jenom padesát a stačí

potlačit všechno, co si člověk myslí.

Haléřů padesát a konfiskuješ všecko,

co o vládě je psáno, myšlenka se ničí,

co o církvi je psáno, stačí štětec k tomu,

zničeno všechno. Hrdě na to hledím,

rok celý bil jsem se za právo vlády,

a leckdys, bůh ví, uznal jsem také,

že pravda je, co škrtal jsem já hbitě.

Leč povinnost: já k vyšším metám spěji,

svůj štětec v tuši třímám pevně v ruce

a škrtá dál, jak sluší se a patří.

Já jenom škrtám. Paragrafy vedle

na stole mám a škrtám dál a dále,

já v duši cítím, že se stále mýlím,

však škrtám přece, škrtám neustále,

jak káže povinnost. Já studoval jsem práva.

Duch moderní mé obletoval skráně.

Já cítil chladnost, kterou dýší vezdy

ty paragrafy, škrtám ale dále.

Jsem úředník, to stačí, dobrý občan vlády,

vím, co je pravda a co pravdou není,

dál štětec přes to máčím v čínské tuši,

i tužku mám, co dal jsem ale za ni,

to nepovím, snad přesvědčení svoje.

Sám směji se a obsah se mně líbí,

jen soukromě však, navenek jsem hrozný.

Rok uplynul, ta čísla chovám doma,

a konfiskované pak všechny statě

ty slepil jsem a svázat dal je také,

a zadívám se na ně každého dne zrána,

sám směji se, že myšlenek jsem tolik

tou tuší černou zabíti se snažil,

že revolty jsem tužkou škrtal svojí.

 Nic na venek jsem připustiti nechtěl,

by lidé četli a smáli se řádům,

nic zcela nic. Já snažil jsem se přesně

plat zasloužit si, který slavná vláda

mně poskytuje za tu snahu mojí,

tou černou tuší myšlenky hned ničit,

zabíjet duši, kdo se rouhá Bohu!

Rok celý tak jsem Karikatur čísla

já škrtal, mazal, vystřihoval články,

tu proti pokoji a proti všemu řádu,

tu horší ještě nacházel jsem věty.

A myslel jsem si, že snad přece,

je něco pravda, co se tady píše.

A nakonec jsem těšíval se vezdy

na nové číslo. Slast mne jala velká,

zas to tam stálo, co jsem věděl dávno,

že nemá být, že však se přece děje,

vzal tužku jsem a seškrtal jsem číslo.

Já dávno věděl, že ta kasta kněží,

tak vyhlíží, jak to tam stálo psáno,

vzal tužku jsem a seškrtal jsem číslo.

A vojsko? Dobrá, někdy něco pravdy

snad přec, nu, seškrtal jsem číslo.

A vláda, Bože, každý člověk chybí,

tu čínskou tuší zamazal jsem číslo.

To všechno za mnou, to jsem celkem přežil,

dnes nový ročník čeká slibně na mne.

Mám novou tuš, i nové tužky k tomu 

a čtenáře já k tomu prosím snažně,

až uvidí snad prázdná místa v listě,

by věděli, že chápal jsem já zplna, 

že uznával jsem, co tam stojí psáno,

že okolnostmi byl jsem ale nucen 

to nejlepší však seškrtati zase,

vám možná nechám jenom papír bílý.

Vím, bude tam, co věděl jsem již dávno,

že třeba změnit zastaralé řády,

leč vezmu tužku a seškrtám číslo,

teď týdně tuš si budu muset koupit,

nuž o přídavek podám prosbu k vládě...