|
Každý národ může se pochlubiti zrádci, jejichž
jméno jest spojeno s různým proklínáním. Zajděte
například mezi vyšehradskou mládež, nejlépe,
když s bohopustým řevem u školy na Hrádku
oznamuje kolemjdoucím, že pro dnešek vsála již
dost toho věčného: byt, bylina, bystřina,
babyka, kobyla, a zeptejte se té naděje vlasti
na Balušku.
Uslyšíte, že právě dnes zas dali ve škole
spolužáci Baluškovi hobla, zbytek to tortury za
středověku, něco tak mezi napínáním na žebřík,
lámáním kolem a trdlicí, kde se odsouzenec
přehne přes lavici a hobluje se s ním postupně
jedna školní škamna po druhé, při kterémž právu
útrpném se musí dávat pozor, zdali nejde pan
učitel.
Uslyšíte dál, že je Baluška pes. Tím je to
zvláštní, že užívají k označení Balušky jméno
tvora, o kterém jim školní čítanky neúmorně
vykládají, že jest to věrný přítel člověka. Jak
dále ho pojmenují při té příležitosti, to záleží
na duševních schopnostech jednotlivců, kteří
zúčastňují se debaty o Baluškovi. Jsou totiž
školáci, kteří nevynikají příliš v přírodopise,
nezapamatují si názvy různých cizokrajných
zvířat a musí se omezit, vypravujíce o svých
druzích, jen na vyjmenování zvířat domácích.
Slyšel jsem také, že prý Baluška je pravým
opakem toho, čemu se říká pojem vůně.
Celkem nalezne pozorovatel nevyčerpatelné
množství nadávek týkajících se Balušky a na něho
adresovaných. A nejhroznější je ono slovo, které
rozlehne se kolem vás:
„Ano, mladý pane, Baluška je velkej zrádce.“
A zatímco určuje se definice Balušky, ten se
plíží oklikami do Podskalské třídy, smutný,
ubitý tím vším. Občas se rozhlédne kolem,
pátravě prozkoumá okolí, zdali nejdou za ním, a
ulekaně mizí za roh, neboť spatřil skupinu svých
druhů v jedné ulici.
Opět velkými oklikami jde domů zadem, a když
zmizí v rodném domě, tu ještě prozkoumá, zdali
na něho nečíhají v chodbě.
Doma sedne si do koutka a vyjeveně dívá se do
prázdna. Někdy chodí po pokoji a pátravě
rozhlíží se kolem.
Tak se asi rozhlížel Jidáš po jedné židovské
silnici, hledaje osiku, na které by se oběsil.
Tak se asi díval kolem sebe starořecký zrádce
Efialtés, když vedl perské vojsko oklikami do
zad svých krajanů u Thermopyl.
A pak se dá Baluška, ten vyšehradský Efialtés,
do pláče, neboť nemůže na ulici, kde ho čeká
výprask s 99procentní pravděpodobností.
S historií jeho zrady spojena jest velká doba
Vyšehradu. Nemusí být někdo na slovo vzatým
zeměpiscem, aby nevěděl, že mezi Vyšehradem a
Smíchovem teče řeka Vltava. Děje se tak po věky.
A stejně snad po tu celou dobu oba břehy žijí v
urputném nepřátelství. Není také slýcháno, že by
se Podskaláci nebo Vyšehradští přiženili na
Smíchov.
Zeptejte se šestiletého občana z Vyšehradu, co
soudí o Smíchovských. Řekne vám takovou kritiku
o protějším břehu, že by bylo velmi nesnadno
uvésti ta slova do salónu.
Slýcháváme velice mnoho o českém pohostinství,
ale jsou to doopravdy jen bajky, o čem by vám
mohla bohatý materiál snésti všechna ta poupata
ze Smíchova, která octla se v Podskalí nebo na
Vyšehradě, a na otázku, kterou jim tamější
dětská pouliční milice kladla, odkud jsou, hrdě
prohlásila, aby vlast svou nezapřela, že jsou ze
Smíchova. Obyčejně hrdě vždy řekl každý ten člen
národa z protějšího břehu, že jest Smíchovák. Tu
se do něho vždy strčí a zvolá se diplomaticky:
„Co strkáš, uličníku?“
A už to jde dle nezměnitelného programu. Dva mu
skočí na krk, jiní mu podrazí nohy. Málokdy se
stane, že polapený nepřítel vyzná na trápení, že
není Smíchovák.
Podstupují obyčejně muka statečně a bez proseb o
slitování. Ve většině případů zajatci nadávají
Podskalí i Vyšehradu, ztěžujíce svou situaci.
Je nabíledni, že Smíchováci, když jdou ze školy,
pořádají pravé honby na svého nepřítele z
protějšího břehu, který namátkou dostane se do
smíchovských ulic. Svůj výprask provázejí
Podskaláci či Vyšehraďáci obyčejně cynickými
poznámkami. Že se přitom přemoženým odnímá jich
majetek, rozumí se samo sebou. A letní i zimní
výzbroj obou válčících národů je stejná: prak i
řemen.
Vyšehradští i Podskalští byli spojenci.
Vyšehradští však byli jaksi na druhém místě v
těchto bojích, neboť když řeka zamrzla a na
ledových pláních docházelo k velkým pravidelným
bitvám mezi oběma břehy, Podskaláci hnali
Vyšehraďáky do prvních řad, do nejnebezpečnější
fronty, a když pak šacovali zajatce, tu
Vyšehraďáci dostali sotva třetinu kořisti. Na
odškodněnou za tolik obětí netěšili se žádnému
politickému právu a neměli také žádné účasti ve
vedení vyjednávání o občasná příměří.
Poměry se změnily, když stavební ruch počal
ničit Podskalí. V nádherných činžácích objevili
se noví Podskaláci, kteří nevěděli, co je to
prak. A matinky nepouštěly své děti z bytu na
ulici, neboť ta naděje pravého břehu byla
zchoulostivělá, měla pěkné botičky, prádýlko,
hezké šaty a pomádou namazanou hlavu.
Z pravých podskalských bojovníků zbyly jen
nepatrné zbytky, které potloukaly se kolem
vysokých činžáků s proklínáním. Nezastavili tím
však ničivou práci stavitelů, a proto v
zoufalství nad tím vším učinili pokus zavést v
nové čtvrti hrůzovládu. A tak vypukla válka
práčat, válka frondy podskalské proti novým,
slušně oděným přistěhovalcům, kteří jejich otce
vypudili za bránu, a proti samotným
Vyšehraďákům, kteří se vzchopili v poslední
chvíli, když zoufalé roty podskalských práčat
vnikaly do vyšehradských ulic a počaly dřít a
utiskovat své bývalé spojence. A v té době, kdy
jindy za podzimních dnů byly činěny svorné
přípravy k zimní válce proti Smíchovákům,
záležející v tom, že kradly se na všech stranách
řemínky k bičům, aby dobrými praky vynutili si v
zimě přechod přes zamrzlou Vltavu, nyní
docházelo s vyšehradským spojencem k drobným
přestřelkám kamením a u hokynáře Vavrouška
vytlučeno okno. A nyní, v době svrchovaně
napjaté, nastává Vyšehradským nová slavná éra.
Zapomněli na to, že Picek od brány zařídil se se
svými druhy pod hradbami samostatně a že též
ohrožoval na jaře dolní město, zapomnělo se na
to úplně, a byl to Baluška, který vystoupil v té
době na veřejnost. Vyjednal s Pickem spolek na
výboj i odboj a počátkem podzimu byla úplně
potřena vláda podskalské libovůle.
Slavná doba Vyšehradu nastala. Zbytky
podskalských práčat musily na hradbách
vyšehradských odpřísáhnout věrnost a ta, která
nechtěla se podrobit, vyhlášena za psance a
každý mohl do nich strčit a říci to známé:
„Co strkáš, vole?“
Jisto je, že nebýt Picka a jeho soudruhů, nebylo
by došlo k tak skvělým výsledkům, a tím více
sluší pochválit Balušku, že tak obratně s ním
vyjednal spojenství, aniž by svou vlast
připravil do finančních nesnází. Celé
spojenectví nestálo víc než tři ocelové
knoflíky, píšťalku policejní a pět svatých
obrázků.
Když tedy poměry v zemi byly uspokojeny, bylo
nutno konečně upravit poměr k nejsilnějším
sousedům, a to k Podolákům.
Podolský národ vznikl splynutím původního
obyvatelstva u vody s vystěhovalci z Podskalí, s
psanci, vypuzenými od upraveného nábřeží, kde za
nocí není již vidět vory u břehu a na nich ohně
plavců.
Jen poetická duše za tmy cítí, že nad vodami
visí ještě záchvěvy staré písně a mimoděk slyší
refrén hymny za osvobození v původním nářečí:
My jsme Podskuláci,
zahnali jsme Smíchováci...
A to je tak dávno...
Živly přistěhovalé z Podskalí jaly se naráz
zpracovávat Podoláky a vymýšlely si různá rčení
Vyšehradských o Podolských. Že jsou prý
mouchožrouti.
Doopravdy nebylo na tom mnoho pravdy. Žil totiž
jednou v Podolí-Dvorcích jeden kluk jménem
Vačkář a ten pro zábavu výletníků chytal mouchy
a za odměnu jednoho krejcaru snědl jich pět. Pak
zpyšněl a počal stávkovat, neboť chtěl za
krejcar polykat vždy jen jednu.
To je národní pověst. S podobnou možno se setkat
i v Uhlířských Janovicích.
Zatímco podskalští utečenci rozpínali sítě
diplomatických intrik na Vyšehradě, bylo
usneseno, že se poměr k nejsilnějším sousedům
Podolákům rozluští jich násilným přepadením.
Hlavní slovo vedl Baluška. A jsou to slova hodná
Bismarcka: „My je musíme překvapit!“
Na Baluškovi bylo, by provedl toto dílo až do
konce. Předně měl v Podolí styky společenské,
neboť jeho otec chodíval vždy ve čtvrtek do
Podolí na kuželky, a se synem toho hostinského
měl Baluška smlouvu, kdyby někdy došlo k tomu a
srazili se na poli válečném, že bude Baluškovým
osobním zajatcem a tím bude ochráněn od
výprasku.
Ve čtvrtek Baluška vypravil se s otcem do Podolí
a bystře pátral po tom, kde se Podoláci
scházejí. Vypátral na svém budoucím osobním
zajatci, že v sobotu vždy chodí podolští
bojovníci hrát čáru, o peníze doma zpronevěřené,
za lomy v Podolí-Dvorcích.
Přesvědčil se osobně o terénu a zjistil, že je
možno přepadnout je neočekávaně směrem od
Pankráce po úzké cestě do skal.
Baluška Vyšehradským sdělil svá pozorování a své
pátrání, a když bylo usneseno, že tedy v sobotu
přepadnou nic netušící Podolské, odebral se na
lože. Zdálo by se, že usnul na vavřínech spánkem
spokojených. Ale nebylo to pravdou. Válel se po
posteli a před očima neviděl vítězství, ale malé
černé kotě, které s ostatními koťaty si hrálo v
Podolí na dvoře hostince, kde odpůldne hrál si
se svým druhem-nepřítelem na železnou bábu.
Kdyby to kotě měl... V pátek po škole šel, puzen
touhou po kotěti, oklikami do Podola. Když ocitl
se na dvoře známého mu hostince a optal se po
Frantíkovi, řekli mu, že ten kluk mizerná si
hraje na vorech. Šel za ním a odvázali pak
nějakou pramičku a přepluli rameno k
Švarcenberskému ostrovu. Tam ve vrbinách, skryt
zrakům zvědavců, zradil za černé kotě z Podolí
Baluška Vyšehrad, a když si přinesl kotě domů,
tu ponejprv zaplakal nad svou zradou. Ale nebylo
to nic platno. Podoláci již věděli vše.
Tiše, ale radostně plížili se Vyšehradští za
sobotního odpůldne s Baluškou od Pankráce úzkou
stezkou do lomů nad Podolí, a když přišli do
prvé soutěsky, tu nad jejich hlavami ozval se
válečný pokřik Podoláků. Nebyl u toho žádný
válečný zpravodaj, ale bylo to hrozné. Poražení
Vyšehraďáci utekli, vlekouce s sebou jediného
zajatce, Frantíka z hospody, který spadl ze
skály do jejich řad.
Když byli v bezpečí, Frantík tiše zaplakal a
obrátil se k Baluškovi:
„Baluško, pamatuj na kotě a že jsem tvůj osobní
zajatec.“
A Baluška, aby zachoval svou pozici, zmateně
řekl: „Jen ho řežte.“
A tu Frantík mluvil...
Ubohý Baluško! Vidíš, kam vede touha po mamonu,
byť i bylo to jen kotě. Ta touha přivedla mnohé
větší muže do podobné situace.
Po šestašedesátém roce vytloukli okna v paláci
Clam-Gallase, a tobě jen vyprášili kalhoty,
zrádče Baluško! |
