Baluškova zrada

 

 

Každý národ může se pochlubiti zrádci, jejichž jméno jest spojeno s různým proklínáním. Zajděte například mezi vyšehradskou mládež, nejlépe, když s bohopustým řevem u školy na Hrádku oznamuje kolemjdoucím, že pro dnešek vsála již dost toho věčného: byt, bylina, bystřina, babyka, kobyla, a zeptejte se té naděje vlasti na Balušku.

Uslyšíte, že právě dnes zas dali ve škole spolužáci Baluškovi hobla, zbytek to tortury za středověku, něco tak mezi napínáním na žebřík, lámáním kolem a trdlicí, kde se odsouzenec přehne přes lavici a hobluje se s ním postupně jedna školní škamna po druhé, při kterémž právu útrpném se musí dávat pozor, zdali nejde pan učitel.

Uslyšíte dál, že je Baluška pes. Tím je to zvláštní, že užívají k označení Balušky jméno tvora, o kterém jim školní čítanky neúmorně vykládají, že jest to věrný přítel člověka. Jak dále ho pojmenují při té příležitosti, to záleží na duševních schopnostech jednotlivců, kteří zúčastňují se debaty o Baluškovi. Jsou totiž školáci, kteří nevynikají příliš v přírodopise, nezapamatují si názvy různých cizokrajných zvířat a musí se omezit, vypravujíce o svých druzích, jen na vyjmenování zvířat domácích.

Slyšel jsem také, že prý Baluška je pravým opakem toho, čemu se říká pojem vůně.

Celkem nalezne pozorovatel nevyčerpatelné množství nadávek týkajících se Balušky a na něho adresovaných. A nejhroznější je ono slovo, které rozlehne se kolem vás:

„Ano, mladý pane, Baluška je velkej zrádce.“

A zatímco určuje se definice Balušky, ten se plíží oklikami do Podskalské třídy, smutný, ubitý tím vším. Občas se rozhlédne kolem, pátravě prozkoumá okolí, zdali nejdou za ním, a ulekaně mizí za roh, neboť spatřil skupinu svých druhů v jedné ulici.

Opět velkými oklikami jde domů zadem, a když zmizí v rodném domě, tu ještě prozkoumá, zdali na něho nečíhají v chodbě.

Doma sedne si do koutka a vyjeveně dívá se do prázdna. Někdy chodí po pokoji a pátravě rozhlíží se kolem.

Tak se asi rozhlížel Jidáš po jedné židovské silnici, hledaje osiku, na které by se oběsil. Tak se asi díval kolem sebe starořecký zrádce Efialtés, když vedl perské vojsko oklikami do zad svých krajanů u Thermopyl.

A pak se dá Baluška, ten vyšehradský Efialtés, do pláče, neboť nemůže na ulici, kde ho čeká výprask s 99procentní pravděpodobností.

S historií jeho zrady spojena jest velká doba Vyšehradu. Nemusí být někdo na slovo vzatým zeměpiscem, aby nevěděl, že mezi Vyšehradem a Smíchovem teče řeka Vltava. Děje se tak po věky. A stejně snad po tu celou dobu oba břehy žijí v urputném nepřátelství. Není také slýcháno, že by se Podskaláci nebo Vyšehradští přiženili na Smíchov.

Zeptejte se šestiletého občana z Vyšehradu, co soudí o Smíchovských. Řekne vám takovou kritiku o protějším břehu, že by bylo velmi nesnadno uvésti ta slova do salónu.

Slýcháváme velice mnoho o českém pohostinství, ale jsou to doopravdy jen bajky, o čem by vám mohla bohatý materiál snésti všechna ta poupata ze Smíchova, která octla se v Podskalí nebo na Vyšehradě, a na otázku, kterou jim tamější dětská pouliční milice kladla, odkud jsou, hrdě prohlásila, aby vlast svou nezapřela, že jsou ze Smíchova. Obyčejně hrdě vždy řekl každý ten člen národa z protějšího břehu, že jest Smíchovák. Tu se do něho vždy strčí a zvolá se diplomaticky:

„Co strkáš, uličníku?“

A už to jde dle nezměnitelného programu. Dva mu skočí na krk, jiní mu podrazí nohy. Málokdy se stane, že polapený nepřítel vyzná na trápení, že není Smíchovák.

Podstupují obyčejně muka statečně a bez proseb o slitování. Ve většině případů zajatci nadávají Podskalí i Vyšehradu, ztěžujíce svou situaci.

Je nabíledni, že Smíchováci, když jdou ze školy, pořádají pravé honby na svého nepřítele z protějšího břehu, který namátkou dostane se do smíchovských ulic. Svůj výprask provázejí Podskaláci či Vyšehraďáci obyčejně cynickými poznámkami. Že se přitom přemoženým odnímá jich majetek, rozumí se samo sebou. A letní i zimní výzbroj obou válčících národů je stejná: prak i řemen.

Vyšehradští i Podskalští byli spojenci. Vyšehradští však byli jaksi na druhém místě v těchto bojích, neboť když řeka zamrzla a na ledových pláních docházelo k velkým pravidelným bitvám mezi oběma břehy, Podskaláci hnali Vyšehraďáky do prvních řad, do nejnebezpečnější fronty, a když pak šacovali zajatce, tu Vyšehraďáci dostali sotva třetinu kořisti. Na odškodněnou za tolik obětí netěšili se žádnému politickému právu a neměli také žádné účasti ve vedení vyjednávání o občasná příměří.

Poměry se změnily, když stavební ruch počal ničit Podskalí. V nádherných činžácích objevili se noví Podskaláci, kteří nevěděli, co je to prak. A matinky nepouštěly své děti z bytu na ulici, neboť ta naděje pravého břehu byla zchoulostivělá, měla pěkné botičky, prádýlko, hezké šaty a pomádou namazanou hlavu.

Z pravých podskalských bojovníků zbyly jen nepatrné zbytky, které potloukaly se kolem vysokých činžáků s proklínáním. Nezastavili tím však ničivou práci stavitelů, a proto v zoufalství nad tím vším učinili pokus zavést v nové čtvrti hrůzovládu. A tak vypukla válka práčat, válka frondy podskalské proti novým, slušně oděným přistěhovalcům, kteří jejich otce vypudili za bránu, a proti samotným Vyšehraďákům, kteří se vzchopili v poslední chvíli, když zoufalé roty podskalských práčat vnikaly do vyšehradských ulic a počaly dřít a utiskovat své bývalé spojence. A v té době, kdy jindy za podzimních dnů byly činěny svorné přípravy k zimní válce proti Smíchovákům, záležející v tom, že kradly se na všech stranách řemínky k bičům, aby dobrými praky vynutili si v zimě přechod přes zamrzlou Vltavu, nyní docházelo s vyšehradským spojencem k drobným přestřelkám kamením a u hokynáře Vavrouška vytlučeno okno. A nyní, v době svrchovaně napjaté, nastává Vyšehradským nová slavná éra. Zapomněli na to, že Picek od brány zařídil se se svými druhy pod hradbami samostatně a že též ohrožoval na jaře dolní město, zapomnělo se na to úplně, a byl to Baluška, který vystoupil v té době na veřejnost. Vyjednal s Pickem spolek na výboj i odboj a počátkem podzimu byla úplně potřena vláda podskalské libovůle.

Slavná doba Vyšehradu nastala. Zbytky podskalských práčat musily na hradbách vyšehradských odpřísáhnout věrnost a ta, která nechtěla se podrobit, vyhlášena za psance a každý mohl do nich strčit a říci to známé:

„Co strkáš, vole?“

Jisto je, že nebýt Picka a jeho soudruhů, nebylo by došlo k tak skvělým výsledkům, a tím více sluší pochválit Balušku, že tak obratně s ním vyjednal spojenství, aniž by svou vlast připravil do finančních nesnází. Celé spojenectví nestálo víc než tři ocelové knoflíky, píšťalku policejní a pět svatých obrázků.

Když tedy poměry v zemi byly uspokojeny, bylo nutno konečně upravit poměr k nejsilnějším sousedům, a to k Podolákům.

Podolský národ vznikl splynutím původního obyvatelstva u vody s vystěhovalci z Podskalí, s psanci, vypuzenými od upraveného nábřeží, kde za nocí není již vidět vory u břehu a na nich ohně plavců.

Jen poetická duše za tmy cítí, že nad vodami visí ještě záchvěvy staré písně a mimoděk slyší refrén hymny za osvobození v původním nářečí:

My jsme Podskuláci,

zahnali jsme Smíchováci...

A to je tak dávno...

Živly přistěhovalé z Podskalí jaly se naráz zpracovávat Podoláky a vymýšlely si různá rčení Vyšehradských o Podolských. Že jsou prý mouchožrouti.

Doopravdy nebylo na tom mnoho pravdy. Žil totiž jednou v Podolí-Dvorcích jeden kluk jménem Vačkář a ten pro zábavu výletníků chytal mouchy a za odměnu jednoho krejcaru snědl jich pět. Pak zpyšněl a počal stávkovat, neboť chtěl za krejcar polykat vždy jen jednu.

To je národní pověst. S podobnou možno se setkat i v Uhlířských Janovicích.

Zatímco podskalští utečenci rozpínali sítě diplomatických intrik na Vyšehradě, bylo usneseno, že se poměr k nejsilnějším sousedům Podolákům rozluští jich násilným přepadením.

Hlavní slovo vedl Baluška. A jsou to slova hodná Bismarcka: „My je musíme překvapit!“

Na Baluškovi bylo, by provedl toto dílo až do konce. Předně měl v Podolí styky společenské, neboť jeho otec chodíval vždy ve čtvrtek do Podolí na kuželky, a se synem toho hostinského měl Baluška smlouvu, kdyby někdy došlo k tomu a srazili se na poli válečném, že bude Baluškovým osobním zajatcem a tím bude ochráněn od výprasku.

Ve čtvrtek Baluška vypravil se s otcem do Podolí a bystře pátral po tom, kde se Podoláci scházejí. Vypátral na svém budoucím osobním zajatci, že v sobotu vždy chodí podolští bojovníci hrát čáru, o peníze doma zpronevěřené, za lomy v Podolí-Dvorcích.

Přesvědčil se osobně o terénu a zjistil, že je možno přepadnout je neočekávaně směrem od Pankráce po úzké cestě do skal.

Baluška Vyšehradským sdělil svá pozorování a své pátrání, a když bylo usneseno, že tedy v sobotu přepadnou nic netušící Podolské, odebral se na lože. Zdálo by se, že usnul na vavřínech spánkem spokojených. Ale nebylo to pravdou. Válel se po posteli a před očima neviděl vítězství, ale malé černé kotě, které s ostatními koťaty si hrálo v Podolí na dvoře hostince, kde odpůldne hrál si se svým druhem-nepřítelem na železnou bábu.

Kdyby to kotě měl... V pátek po škole šel, puzen touhou po kotěti, oklikami do Podola. Když ocitl se na dvoře známého mu hostince a optal se po Frantíkovi, řekli mu, že ten kluk mizerná si hraje na vorech. Šel za ním a odvázali pak nějakou pramičku a přepluli rameno k Švarcenberskému ostrovu. Tam ve vrbinách, skryt zrakům zvědavců, zradil za černé kotě z Podolí Baluška Vyšehrad, a když si přinesl kotě domů, tu ponejprv zaplakal nad svou zradou. Ale nebylo to nic platno. Podoláci již věděli vše.

Tiše, ale radostně plížili se Vyšehradští za sobotního odpůldne s Baluškou od Pankráce úzkou stezkou do lomů nad Podolí, a když přišli do prvé soutěsky, tu nad jejich hlavami ozval se válečný pokřik Podoláků. Nebyl u toho žádný válečný zpravodaj, ale bylo to hrozné. Poražení Vyšehraďáci utekli, vlekouce s sebou jediného zajatce, Frantíka z hospody, který spadl ze skály do jejich řad.

Když byli v bezpečí, Frantík tiše zaplakal a obrátil se k Baluškovi:

„Baluško, pamatuj na kotě a že jsem tvůj osobní zajatec.“

A Baluška, aby zachoval svou pozici, zmateně řekl: „Jen ho řežte.“

A tu Frantík mluvil...

Ubohý Baluško! Vidíš, kam vede touha po mamonu, byť i bylo to jen kotě. Ta touha přivedla mnohé větší muže do podobné situace.

Po šestašedesátém roce vytloukli okna v paláci Clam-Gallase, a tobě jen vyprášili kalhoty, zrádče Baluško!