Slovníček

Jméno svatého Jana Nepomuckého se v románu vyskytuje pouze ve Švejkově "kázání" o dřívějších vězeňských poměrech v kapitole I-02. V kapitole I-10-02 se na tohoto světce objevuje narážka v mučednické touze ožralého Feldkuráta Katze, aby ho hodil Švejk v pytli do Vltavy. Neboť svatý Jan Nepomucký právě takto dokončil svou životní pouť. Podrobnosti o jeho životě, práci a konci, nechť dychtivý čtenář studuje v příslušné odborné literatuře. Pro nás je důležité, že při jeho kanonizaci byl uznán jako zázrak jeho neporušený a svěží jazyk, který byl nalezen v 18. století ve světcově lebce. To byl podnět pro skvělý epigram Havlíčka Borovského "Česká motlitba" za záchranu českého jazyka v dobách Mettrenichova absolutizmu. V roce 1972 se ale zjistilo, že se žádný zázrak s Nepomuckého jazykem nekoná. Dne 17. října 1972 byla otevřena zlatá schránka s domnělým jazykem, uložená v honosné monstranci. Účelem bylo zjistit, zda je relikvie organického původu, o jakou tkáň jde a zda náleží ke kostře Nepomuka. Optickým a elektronově-mikroskopickým histologickým vyšetřením (Dr. Čihák a Dr. Grim) bylo zjištěno, že sice jde o organickou tkáň, nikoliv však svalovou, jak by odpovídalo jazyku, ale o zbytek obsahu mozkovny. Serologická skupina je shodná s kostrou. Ať je to, jak je to, nebýt toho "zázraku", nenapsal by Havlíček ten epigram. A za to Ti, svatý Jene, patří poděkování.

Svatý Jan Nepomucký je i ozdobou několika dalších prací Jaroslava Haška.

Našel jsem ho dole u Křížovníků. Stál a koukal na dva holuby, kteří se prali na střeše. V světlil jsem mu co se stalo. Vzal zápisník a pravil: „Vy tedy říkáte, že to byla vaše teta. Víte to určitě?“
„Mohu na to přísahat.
„Dobře, a vy tedy chcete klič od těch záchranných předmětů a víte, na kterém místě skočila?“
„U sochy sv. Jana Nepomuckého, ona byla vždy jeho velká ctitelka.“
„Pak se, milý pane, nedá nic dělat na této straně. Já vám klíč nemůžu dát, poněvadž nejsem nejbližší. Nejbližší je v tomto případě strážník u Mostecké věže. Běžte k tomu pro klíč, ale rychle, vždyť jde o lidský život.“

Konzervativní živel v městečku říkal, že jsou to všechno zbytečné věci, pomníky a parky; žili lidi bez toho, a nemuseli platit sto korun za metrák bramborů, takové okrašlování města že je pro kočku a že mohlo to stačit, když už vystavěli ten pomník, že už jsou na náměstí pomníky tři, počínaje odzdola: Před kostelem sv. Jan Nepomucký, proti radnici Panenka Maria a před školou Mistr Jan Hus, a přitom jsou čím dál větší daně.

Jenže nešli už věřící a nevěřící odděleně, nýbrž nevěřící vzali pod paží staré báby a dědíky a za zpěvu Rudého praporu táhli k arcibiskupskému paláci na Hradčany. Já sám vlekl jsem kostelníka od Sv. Štěpána. Dědek se modlil hlasitě otčenáš, a když jsme přicházeli ke Karlovu mostu v tom ječícím davu, z něhož ozývaly se výkřiky: „Pryč s církví,“ myslel, že udeřila jeho poslední hodina a třásl se jako osika, neboť myslel, že teď to naházíme všechno do řeky za sv. Janem Nepomuckým.

Zbožní věřící mohli pak právem býti hrdi na myšlénku katolíka Fügnera a Tyrše, když uzřeli vzorně a bez chyby na dané znamení požehnati se křížem župu sv. Aloise, v níž zastoupeni jsou vikáři českoslovenští, župu světice Gertrudy s ženskou odbočkou sv. Blažeje a konečně s pýchou upřeli zraky na župu sv. Jana Nepomuckého, k níž patří chovanci všech ústavů hluchoněmých.