PROJEVY K ZALOŽENI STRANY

 

I.

„Musí to být strana pokroková, protože hlas lidu, který právě vyvrávoral oněmi dveřmi, mluvil pro pokrok. Ale, přátelé, především se musíme zeptat: Jaká strana pokroková?! Protože, abych mluvil slovy Albína Bráfa, pokrok může být všelijaký. Není pochyby, že pokrok má budoucnost, ale musíme si říci, jaký pokrok. Když například někdo vystoupí z církve, je to pokrok, ale když vzápětí nato je odsouzen na čtyři neděle pro krádež pivních trubek a pak poslán postrkem do rodné obce, kde ho všichni znají, přátelé, ruku na srdce, to je krok zpátky. Pokrok je dvojsečná zbraň jako pivo. Lidé se do toho dají a nevědí, kdy mají přestat. Pohleďme kolem sebe, jak takový pokrok Volné myšlenky přivádí lidi do vězení a pokut pro různé neprozřetelné výroky, zatímco člověk opravdu pokrokový a zbavený všech předsudků může v kostelích všech vyznání svobodně pěstovat svůj pokrok tiše a třebas i za hudby varhan nebo koncertů jako v karlínském kostele. Nad námi bdí řádné zákony a bezpečnostní úřady, bez jejichž ochrany nám ani vlas s hlavy nespadne, a to je pokrok. Podíváme-li se jinam, například do Číny, kde bezpečnostní orgány stínají lidem hlavy, tedy musíme sami uznat, jaký je u nás pokrok. A proto s pokrokem opatrně. Strana pokroková, ano, ale jen zkušený člověk ví, kam až může ten pokrok jít. Znal jsem jednu vdovu, jmenovala se Zelenková. Ta se dala zlákat hospodářskou hlídkou Času a objednala si párek yorkshirských prasátek, protože v Čase tvrdili, že yorkshirská prasátka jsou pokrok proti našim českým prasatům. Bydlila v Strunkovicích u Vodňan, ta vdova. Ale za rok napsala redakci Času, aby jí dali s pokrokovými prasaty pokoj. Ze jednou měla od české svině šestnáct selat, ale tahle pokroková svině že jich svrhla s bídou pět. Tedy, přátelé, aby to s námi nedopadlo také tak ...“

II.

„Vážené obecenstvo! Voličové!

Pravím voličové, a opakuji ještě jednou: Voličové! Když mám k vám pronésti svou první kandidátní řeč, tu maně zalétá můj zrak do minulosti, když Kryštof Kolumbus, o jehož existenci mnozí pochybují, ačkoliv jméno Kolumbie dokazuje, kde asi hledati jeho rodiště, nuže, vzpomínám si, že Kryštof Kolumbus, když se chystal k odplutí ze Španěl přes moře, aby objevil Ameriku, tu stoje na palubě svých tří lodí, prohlásil v poslední chvíli před zdvihnutím kotvy: „Planými frázemi a planými slovy se Amerika neobjeví.“

Vážení voličové! To, co pravil onen Kryštof Kolumbus, pravím já také. A pravím to ještě jednou a ještě důrazněji: Neobjeví. Žijeme uprostřed námořní katastrofy v Halifaxu a zemětřesení v Mexiku, tedy v době velmi vážné. (Výkřik z obecenstva: „Naopak!“) Možná, že se mýlím a je to naopak a námořní katastrofa byla v Mexiku a zemětřesení v Halifaxu, ale ať ten sprosťák, který vykřikl, uváží, co z toho může být, máme-li po jedné straně zemětřesení a po druhé námořní katastrofu. Do čeho se vrhneme? Ne, přátelé a voličové, my nemáme zapotřebí, abychom chodili se vrhnout do Mexika nebo do Halifaxu. My vrhneme tady. A sice vrhneme do tváře svému nepříteli rukavici a vyzýváme ho k volebnímu boji, v kterém nemíníme ustoupit ani o krok. A nehodláme vést svůj boj planými frázemi a planými slovy, jak již řekl můj předchůdce Kolumbus.

Prohlédněme kolem sebe a uvidíme, že v tomto volebním boji, o kterém kolega Soukup, kandidát sesterské strany sociálně demokratické, o které nemohu zde říci nic dobrého, správně prohlašuje, že všichni vyšli, aby nám vykopali hrob, padla slova, že je nejvyšší čas, aby se česká politika provětrala. Přátelé! Nepleťme se do práce, do které nám nic není. Ale tolik zde mohu říci, že sotva se mi dostalo cti, abych kandidoval za stranu mír-ného pokroku v mezích zákona na místo poslance za království a země na říšské radě zastoupené, už se mne zmocnila pomluva, a abych mluvil s básníkem“ Mickiewiczem (narozen r. 1798 po Kristu), jsem na ní vláčen blátem ulic. Neboť z protivné strany padla o mně slova, že jsem byl již dvakrát trestán.

Voličové! Prohlašuji zde před vámi, že to je podlý výmysl a sprostá lež. Nebyl jsem dvakrát trestán. Byl jsem trestán třikrát! A ovšem jen policejně a pokaždé nevinně, jako například loni o podzimních demonstracích, kdy bylo u mne po zatčení nalezeno několik úlomků žuly ze středního toku Vltavy a kousky růžového a modrého mramoru, pocházejícího ze Slivence, které jsem čirou náhodou nalezl na ulici a odnášel do své sbírky nerostů, které však mineralogie naprosto neznalý policejní úředník pokládal za kousky pražského dláždění, které slouží k tomu, aby jím bylo házeno po policistech; že se mezi tyto nerosty připletl kus cihly, vysvětlil jsem omylem, protože v tlačenici, v které jsem ji se země zdvihl, abych ji zachránil před rozšlapáním, považoval jsem ji za tuf vápenný. Nebo stejně nevinně jsem byl odsouzen pro vměšováni do úředního výkonu, když jsem doporučoval strážníkovi, který zatýkal na ulici občana, jenž znečisťoval ulici, aby se zatčeným zacházel hodně surově. V tomto případě komisař uznal, že jsem snad jednal v dobrém úmyslu, ale že strážník neměl mé rady zapotřebí, a byl jsem odsouzen k pokutě šesti korun, v pádu nedobytnosti k jednodennímu vězení, což jsem uznal pro českého spisovatele, placeného za řádek, za výhodnější. Konečně potřetí jsem byl odsouzen pro článek napsaný do Omladiny, orgánu hnutí teoretických anarchistů jazyka českého, a to opět nevinně, protože tento článek propadl konfiskaci a mně proto kamarád redaktor nevyplatil žádný honorář.

Přátelé, to je vše. A proto mám být označován jako člověk zvrhlý, který nedovede hájit zájmy svých voličů na říšské radě a případně v delegacích? Přátelé, uvažujte!

Co se týče obvinění, které o mně roztrušuje kandidát nemravného kartelu nár. soc.-mladočeského a které se opírá o krádeže psů na Smíchově a v okolí, vidím se nucen prohlásiti, že to je opět jedna z nízkých lží, které nejlépe charakterizují naše nepřátele. Především to nebyly krádeže, ale pouhý kynologický zájem o vědecké bádání, o tom, jaké druhy psů jsou nejvíce rozšířeny v okrese smíchovském a jaký vliv na toto rozšíření má dlouhosrstý pinč z vrhu „Graf Wittenberg“, kterého chová majitel kynologického ústavu, Leopold Čížek. Ale nejen to, přátelé voličové. Byl jsem pro tyto krádeže žalován. Ale, vážení voličové, byl jsem z nich osvobozen pro nedostatek důkazů. Ať někdo z nepřátelských stran okáže svého kandidáta, jehož počestnost by byla takto soudně ověřena’ osvobo-zením! Nemohou ukázati žádného, proti kterému by důkazy tady nebyly. A i kdyby nebyly, přátelé, my ty důkazy na něho uděláme. Tedy vidíte, že jsem v tomto nevinné jako Hilsner a že moji protivníci by stejně mne mohli obvinit z vraždy Anežky Hrůzové, zavražděné Hilsnerem.

Zdržel jsem se trochu déle u své osoby, ale bylo zapotřebí, abyste poznali svého kandidáta. Ostatně byl to jen kratičký úvod k mé řeči.

Než však přistoupím k jádru věci, řeknu vám jen tolik, abyste se nedali strhnout k žádnému spravedlivému skutku. Mezi námi sedí totiž několik policejních konfidentů, na které mohu ukázat prstem a kteří zneužili zákonem zaručené svobody volebních schůzí a dostavili se sem jako obyčejní voličové. Na adresu těch špiclů prohlašuji, že je mi dobře známo, jak se k nim má počestný občan chovat. Ale přitom pravím tolik, že při krčním hmatu, při kterém nelze od sebe odlišovat policejní konfidenty a občany vydané všanc zákonu, se uchopí zároveň odpůrcova levá ruka v zápěstí a zkroutí se dozadu, pravá noha se ochromí kopnutím pod tzv. čéšku, ale levá se nechá nedotknuta a úplně volná, aby jí mohly být při vynášení otevřeny dveře této místnosti a nepoškodily se, poněvadž jednak jsou skleněné a jednak jsou majetkem mého starého přívržence, pana restauratéra Zvěřiny.

(Ozývají se hlasy „Ať žije pan Zvěřina!“)

Souhlasím s vámi, ať žije!

(Hlas opozičníka MUC. Vaníčka: „Hašku, kdy mi vrátíš tu korunu?“) Prosím, aby se koruna do debaty nezatahovala.

(K předsedovi a řečníkovi se naklonil Grünberger a něco mu šeptal. Nato Hašek pokračoval:)

Voličové a přátelé! S velikou radostí pozoruju, jak živě sledujete moje výklady a shledávám s uspokojením, že nikdo dosud po mně nehodil sklenicí piva, ani sklenicí vypitou, nebo dokonce po mně nestřelil z revolveru, jako se minulý týden stalo poslanci Dasczyňskému, když v petrolejovém okrese kolomyjském doporučoval sedlákům, aby hojně svítili svíčkami vlastní výroby z kravího loje, čímž by byl podporován domácí průmysl a započat bojkot petrolejových těžařů. V naší straně, přátelé, není zapotřebí na řečníka střílet ihned. My jsme totiž, jak mi právě sděluje kolega Grünberger, nalezli zcela jiný způsob, jak se každý může vměšovat do debaty, aniž by zastřelil řečníka. Dovolujeme totiž každému, aby podal místo pokřikování řečníkovi dotazy, který tento je povinen zodpovědít. První dotaz je úplně zdarma, za každý další platí se půllitr piva pro volební fond strany. Spočtete-li, kolik stojí výstřel z revolveru, přičemž k usnadnění výpočtu připomínám, že výstřel z lodního děla ráže 22 cm stojí 1 723 K 27 h, jak bylo sděleno v posledním zasedání delegací, a kolik stojí sklenice piva, shledáte, že je to pro vás výhodné.

Než přistoupím k ventilování programu strany, prosím, aby bylo zavřeno okno do ulice, aby netáhlo. Tak, děkuji.

Program strany je velice jednoduchý a při veškeré pokrokovosti pro všecky stavy, vyznání, hostince a povolání naprosto přijatelný. Shrnuli jsme jej v tato stručná hesla:

1. Mírný pokrok v mezích zákona.

2. Větší přísnost na chudý lid.

3. Zestátnění domovníků a kostelníků.

4. Pryč s laickými kridatáři.

5. Záložny do rukou duchovenstva.

(Zezadu se ozývá výkřik „Ohó!“) Zaslechli jsme právě hlas, který nás zarmoutil. Hydra opozice tamto vykřikla, nezaplativši povinnou sklenici piva na dobrý účel. Ale prohlédněme si blíže toho pána. Nechci o něm říci nic dobrého, ale všem je známo, že jsem tomu individuu již několikrát v Bendlovce upřel vzdělání a že jeho činnost v Českém slově, kde byl redaktorem ženské hlídky, byla přerušena tím, že byl odsouzen pro krádež kapesních hodinek nebo pro dvojženství, nepamatuji se již určitě, protože takové detaily mi neuvíznou v paměti. Podotýkám ještě, že dotyčný je mojžíšského vyznání. Sapienti sat! Ale taková je ta opozice v pravém světle.

Avšak vraťme se k programu strany. Kdo je a co chce strana mírného pokroku v mezích zákona? Jaké jsou její cíle a prostředky, z kterých vrstev lidu a občanů se skládají její přívrženci?

Nuže, kdo je a co chce strana mírného pokroku v mezích zákona, doví se čtenář z mé brožurky stejné velikosti a ceny, jako je bezmála brožurka o straně pokrokové, a která vyjde v nakladatelství Kotrbově, ačli mi pan Kotrba doplatí ještě dvacet korun k foršusu třiceti korun, který jsem si už vybral a který jsem včera prohrál v ramšlu u Petříků. Tím bychom měli první bod vyřízený.

Co se týče dalšího, vidíte, že naše strana je stranou lidovou, což se zejména týká naši zásady postarati se o zestátnění domovníků a kostelníků. Nemůžeme sice domovníky a kostelníky naprosto směšovat, ale jedno je jisté, že k oběma stavům vládne jistá nechuť a je tedy v zájmu lidí opravdu mírně pokrokově cítících, aby nechuť tato byla potřena, čehož podle mého mínění by bylo možno dosáhnouti tím, kdyby byli tito zasloužilí členové lidské společnosti zestátněni a postaveni naroveň například policejním komisařům nebo exekutorům. To pravím já, o němž se odjakživa tvrdilo, že jsem s domovníky v poměru nepřátelském. Ano, páni voličové, přiznávám se, že je to pravda. Od té chvíle, co jsem vystoupil z Českoslovanské obchodní akademie a oddal jsem se cestovatelství a spisovatelství, a shledal jsem, že domovníci zavírají domy o desáté hodině, v zimě dokonce prý o deváté, o čemž jsem se osobně však nepřesvědčil, protože jsem domů nikdy o deváté nebo o desáté hodině nepřišel, od té doby jsou mi domovníci živlem protivným.

Řekněte sami, jak je něco takového možno? Jak je to možno v spořádaném státě, že hospody se zavírají o druhé hodině noční, kdežto domy v devět nebo deset? Kam má člověk z hospody jít, když jeho dům už je zavřen? Něco jiného by bylo, kdyby hospody byly otevřeny až do rána, kdy se zase domy otvírají. Ale to není všechno. Mají-li domovníci zálibu v tom, aby otvírali v noci nájemníkům, kteří se vracejí choří a oslabení nebo ožralí domů a touží potom již sebou seknout na kanape i s botama, nikdo by jim v té zálibě nemohl bránit. Ale domovníci v těch nočních hodinách pokládají dům za svůj majetek a vybírají od nich vstupné deset haléřů před půlnocí a dvacet haléřů po půlnoci, jako by tam byla výstava uměleckého spolku Mánes, který má svůj pavilón pod Kinského zahradou a do něhož se nedávno večer dobývala jedna americká Češka, která myslila, že je to veřejný záchodek, jichž je v těchto místech nedostatek.

Voličové, já jsem charakter. A já jsem odpíral platit vstupné do domu, kde jsem bydlil a měl uloženy své svršky a někdy i přítele Opočenského. Raději jsem se z domu vystěhoval, než abych byl vydán všanc zvrhlým chtíčům domovníků a jejich potměšilosti, kteří jen takto terorizovali náemníky a podnájemníky, a raději jsem již po dva roky se nevrátil domů před sedmou hodinou ranní, kdy dle doslechu jsou již domy otevřeny.

Můžete říci, že jsem snad mohl nalézti dům, kde domovníci nemají té drzosti a kde nepočítají s duševním stavem člověka vracejícího se po druhé, třetí nebo čtvrté hodině domů a nevymáhají na něm poplatek. Mýlíte se. Požádal jsem přítele Miroslava Vencu, truhláře z Prahy IV., s nímž jsem byl organizován v tajném sdružení anarchistů, známém na policii pod jmé-nem ,ti ožralí chlapi z hospody u Volše’, aby pro mne nalezl byt s takovým domovníkem. Kamarád Venca několik nocí zvonil ve všech domech, kde visela nějaká tabulka ,Byt pro svobodného pána k pronajmutí’, tázal se domovníků, zda vybírají poplatek za otevírání domu, a byl později nalezen s vyraženými sedmi zuby, boulí nad levým okem, tržnou ranou za pravým uchem, přičemž na policii vypověděl, že byl surovým způsobem ztýrán od jedenácti domovníků postupně. Vidíte, že jsem jednal jen obezřetně, že jsem dům s nevyděračným domovníkem nehledal osobně.

Nuže, voličové, právě pro tento teroristický rys v povaze domovníků, který uplatňují vůči všem partajím, svěřeným jejich ochraně důvěřivými majiteli domů, je nutno postavit se jako jeden muž do čela domovnictva a organizovat je pod heslem: „Jeden za všechny a všichni za hovno!“ Takový domovník svým terorem dovede k nám přivésti hlasy všech partají v činžáku, které jsou mu podřízeny a nad kterými vykonává hrůzovládu. Takový domovník, pravím, uvědomělý domovník, který se u nás prosytí zásadami strany mírného pokroku, může vykonávat nemravný nátlak na všecky nájemníky, aby odevzdali hlasy mně. Nuže, je-li zde takový domovník, a myslím, že jím je tamhleten pán, který už chvíli volá platit a chce rozhořčeně odejít, nuže ať jde na Vinohradech dům od domu a řekne svým pánům kolegům, že vrata strany mírného pokroku v mezích zákona jsou jim otevřena zdarma do půlnoci i po půlnoci, pokud náš vážený pan restauratér a můj starý přívrženec, pan Zvěřina, nezavře svou oblíbenou restauraci. A přitom může svým kolegům dodat, že postarají-li se, aby nájemníci jejich dozoru podrobeni volili kandidáta strany mírného pokroku v mezích zákona, postarám se zase já, aby všichni domovníci v Království českém a na družné Moravěnce byli zestátněni a zařazeni do kategorie definitivních státních úředníků a postaveni naroveň profesorům středoškolským, jakož i vyšším úředníkům od okresních hejtmanství, sedmou hodnostní třídou konče. Není to žádné bezpráví, protože co dovede takový pitomý domovník, dovede i ten nejposlednější c. k. okresní hejtman. Vyzývám tedy pány domovníky, pokud jsou na schůzi přítomni, aby se organizovali a složili k rukoum pokladníkovým příspěvky ve výši deset haléřů. V našem boji proti Vídni se blíží hodina dvanáctá a po dvanácté hodině bude vstup do strany stát dvacet haléřů.

Přikročíme-li nyní od domovníků ke kostelníkům, můžeme směle říci, že přistupujeme nyní k zástupcům náboženství, které ať je třebas mohamedánské, buddhistické nebo fetišistické kmene Ňam-Ňam v oblasti řeky Tul v portugalské Africe, chováme ve smyslu stanov strany mírného pokroku paragraf tři, bod sedmý, v náležité úctě. Statistika nás poučuje - a já se vždy držím úřední statistiky, poněvadž je pečlivá, a i když je falešná, žádné jiné nemáme - že v Praze a okolí je 58 kostelníků, z čehož připadá na volební okres vinohradský 1,3, počítáme-li i muže posluhovačky, která uklízí v kapli na náměstí krále Jiřího. Mezi oněmi 58 kostelníky není však počítán kostelník chrámu sv. Alfonse, který je zatčen pro podezření, že vykrádal kostelní pokladničky a zhoršil tak statistické poměry. Nuže, milí přátelé, řekněte si, co nám bude platno 1,3 kostelníka připadajícího na náš okres? Ale, přátelé, jste na omylu a já vás z něho vyvedu: Ten jeden a tři desetiny kostelníka znamenají pro našeho kandidáta 800 hlasů.

Kostelníci totiž mají volný přístup do zádušních úřadů a tím i k seznamu mrtvých voličů. Tyto seznamy, jak dokazují dosavadní a doufám, vážení voličové, že zároveň poslední úspěchy národní strany svobodomyslné, nabývají v den volby mimořádné důležitosti. Když je volební kampaň v proudu a dobře organizovaná, a ovšem i štědře financovaná, ví i takový mrtvý volič 10. volebního okresu vinohradského, jaká je jeho povinnost dne 13. června, a budou-li v naši straně organizováni na náš volební okres připadající kostelníci, odevzdá svůj hlasovací lístek vyplněný mým jménem, i kdyby byl snad chůze neschopný a musil se dát k volebnímu osudí dovézt v drožce, které všechny má na den 13. července již pronajaty kandidát nemravného kartelu mladočeskonárodněsociálního, o němž ani já nemohu říci nic dobrého, čímž jej nejlépe charakterizuju.

Naše heslo je: kostelníci celé Prahy spojte se do jednoho šiku a pod-porujte nás ve volebním boji, začež vás nemine zařazení do vyšší hodnostní třídy, jakmile uskutečníme důležitý bod našeho programu, totiž zestátnění domovníků a kostelníků. A tak zároveň odrazíme nemravný krok kartelu namířený na nás, od něhož byl včera jeho vrchní korteš pan Novák z Karlovy ulice poslán do pohřebního ústavu p. Fuchse v Žitné ulici, aby zjistil, kterým voličům 10. volebního okresu vinohradského byly za poslední dobu dodávány rakve, a tak zjištěn jejich cenný seznam.

Vážení voličové! Pokud se pamatuji od dob poslední korunovace Ferdinanda V. Dobrotivého, který byl poslední korunován za krále českého, neviděla Praha takového nadšení jako za těchto voleb, kdy opětně mírný pokrok v mezích zákona, právě tak jako onoho památného dne roku 1835, začíná ovládat celý český národ. „Jsme proti násilí, a proto mu ustupu-jeme“, pravím já stejně jako doktor Kalabis, když v Národním domě spadl se schodů, zatímco policie mu rozháněla schůzi a vytlačila jeho stoupence na chodbu ze sálu. Ale přece jen bych nerad, aby někdo pochyboval o našem nadšení a naší mírumilovnosti, protože právě včera jsem rozbil hubu jednomu člověku, který mne urazil a pravil, že jen s mravní převahou nic nepořídím.

(U stolu ‚starých mediků’ se opět ozvaly jakési hlasy: „Hašku, pan Zvěřina prohlašuje, že už netočí.“)

Přátelé, jsme tam, kde jsme nechtěli být, jak řekl pan Lustig, když chtěl jet do Budějovic a sedl si do vlaku, který jel do Liberce, a byl přistižen kontrolorem Supíkem, že sedí v druhé třídě, ačkoli měl lístek pro třetí, a byl v Bakově z vozu vyhozen. Protože jeden z prvých předchůdců strany mírného pokroku, pan Galileo Galilei, pravil se mnou: „A přece se točí!“ Slečno Boženko, mně ještě tři piva, Machovi dvě a koňak, Opočenskému dvě a jeden alaš, Langrovi čtvrtku bílého, Divišovi pivo a magador a Gottwaldovi jednu sodovku. Čímž jsou slova Galileiho dokázána, že se přece točí, a je vidět, že strana mírného pokroku dovede si své pozice uhájit a stará se o zájem svého voličstva.

Po této odbočce vrátíme se k našemu tématu a věnujeme několik příjemných okamžiků tupeni protikandidátů.

Právě dnes na počátku schůze bylo zde přítomným básníkem Louisem Křikavou, který má nejen stejné jméno, ale i důvěrné styky s policejním ředitelem, vládním radou Křikavou, učiněno výkonnému výboru strany mírného pokroku sdělení, které jsme čestným slovem slíbili uchovat v naprosté tajnosti. Podle toho sdělení, které je naprosto důvěrné a známé v Praze jen asi třem lidem, zaklepal včera odpoledne o 2. hodině mladočeský kandidát dr. Funk na fortnu kláštera barnabitek vedle Svarcenberského paláce, aby se prý u abatyše řádu ucházel o vliv na volební hlasy hradčanského duchovenstva i hradčanského voličstva. To učinil, ač mu jako svobodomyslnému mladočeskému kandidátovi musely býti známy církevní předpisy, dle kterého je barnabitkám zakázán jakýkoli styk s mužem, zejména o druhé hodině odpolední. Avšak dr. Funk spáchal svým vtržením do útulku těchto nevinných žen volební podvod: On totiž sám přišel - jak bezpečně jsme zjistili - s prosbou, aby se barnabitky denně dvě hodiny ráno a dvě hodiny odpoledne modlily za vítězství jeho a Chocovo. Přátelé, to je nekalá soutěž. Máme sice nabídku od uršulinek a od rabína z Maizlovy synagógy, že se budou modlit za nepatrný poplatek za mne a moje vítězství, ale, přátelé, my nehodláme ve své mírné pokrokovosti jít tak daleko, abychom ve volebním boji spoléhali na pomoc boží, která je v tomto případě nejistá. Jen ať si naši nepřátelé s ní zahrávají!

Voličové, vím stejné, ba daleko horší věci na poslanecké kandidáty Viktora Dýka a F. V. Krejčího, nemluvě o nich, že pokládají činnost poslaneckou za snadnější živobytí než činnost spisovatelskou, s kterou oba dva pohořeli. Mohl bych říci všecko, co vím o ovdovělé švagrové nevlastní sestry bratrance pana Dýka z matčiny strany a o jedné vdově v Satalicích z příbuzenstva pana Krejčího. Ale dbám slušnosti i ve volební kampani a řeknu to až příště. Co se týče kandidáta nemravného kartelu, mám s panem Chocem dnes důvěrnou schůzku o čtvrté hodině u Zežulků a nepřiměju-li ho, aby odstoupil od své kandidatury, pak pryč se všemi ohledy a s pravdou ven, jak stojí v záhlaví Casu. Ale všechno má svůj čas.

Dnes, přátelé, mám-li rekapitulovat statistické údaje, jež jste ode mne slyšeli, tedy si musíme říci, že číslice nelhou. Naše zásady jsou takové, že se podle nich musí řídit každý uvědomělý volič, ať již se rozhodne pro kterou chce stranu, třebas pro zkartelované strany, které se spojily, aby nám vykopaly hrob, do kterého padnou samy. A tyto zásady, přátelé a voličové, ať se na ně podíváme ze stanoviska národního, menšinového, sociálního, živnostenského nebo náboženského, tyto zásady volají k vám jménem mírného pokroku v mezích zákona tak, že tomu musí každý blbec rozumět, jen jedno slovo: Volte mě!“
 

Převzato z  "Strana mírného pokroku a jiné příhody s Haškem", F. Langer, J. Mach