PŘÍTEL JIŘÍ MAHEN A JOSEF MACH |
|
|
| Tím, čím byli ve francouzské revoluci nejzuřivější jakobíni, tím
byl Mahen mezi celou společností. Byl nesmiřitelný, poněvadž se nikdo na něho
nehněval. Byl ukrutný, poněvadž neměl nikdy příležitost někomu ublížit. Kromě
toho studoval na filosofické fakultě. Jeho duch sám o sobě mnoho myslel, ale my
jsme o něm nemysleli nic, takže nakonec si sám o sobě již nic nemyslel, a to
bylo jeho štěstí; a stal se etickým anarchistou. Stal se tímto anarchistou právě
tak, jako se stávají anarchisty sedmnáctiletí mladíci v gymnasiích i reálkách,
kteří tvoří mezi sebou tajné spolky, aby měli příležitost sdružit se někde v
hospodách; takovým anarchistou býval kdysi také Mahen. Ačkoliv prohlašoval zcela
správně, že jest individualistou, byl přece jen etickým anarchistou v nejširším
smyslu toho slova, což znamená dle slov přítele básníka
Macha: Odvahu a sílu pro budoucí činy dodávaly nám hlavně lihoviny. Anarchista Vohryzek byl Mahenovi trnem v oku, neboť Mahen byl káchovec a neumannovec dohromady. leč zbytečno mu na to vzpomínati, kde zůstal dlužen, tam už nezaplatí. Tato věta týká se též přítele Josefa Macha. Co tyto řádky píši (a mohl bych je psát věčně), jest mně dlužen K 27, - . Vohryzek slíbil Machovi pár facek za báseň Anarchisti, která kdysi vyšla ve Švandu dudákovi a nyní v knihovně Slunovrat, kterou pořádá inženýr Rudolf Ptáčník v Turnově. Jisto je, že Vohryzek musí se tedy vyrovnat nejen s Machem, nýbrž i s panem Herrmannem a inženýrem Ptáčníkem. - Josef Mach býval tedy kdysi anarchistou. Tím anarchistou byl jsem i já a děkuji tímto policejnímu radovi Petráskovi z Královských Vinohrad, že mně to vymluvil. Bylo to před posledním příjezdem Jeho Veličenstva do Prahy, když jsem byl redaktorem anarchistické Komuny. Byl jsem volán na policejní komisařství na Královských Vinohradech a nebožtík rada Petrásek, správce policejního komisařství na Královských Vinohradech, s jehož synem jsem se dobře znal, zavolal mne k sobě a řekl mi vskutku otcovskými slovy, přičemž mně poklepal na rameno a žoviálně stiskl ruku: „Milý příteli, pamatujte si toto: vídeňská státní policie vede vás v seznamu anarchistů.“ „Dovolte, pane rado, snad pražská.“ „Pražská i vídeňská, milý příteli.“ „A což brněnská, pane rado?“ „Brněnská není státní, milý příteli.“ „Přestěhuji se tedy do Brna, pane rado.“ „Vy se do Brna nepřestěhujete, vy zůstanete na Vinohradech, jako já zůstávám na Vinohradech.“ „A dovolte, pane rado, nesmí být člověk anarchistou?“ „Ale pročpak by nemohl být anarchistou,“ odvětil pan policejní rada, „jenomže to má vzápětí nepříjemnosti. Jste mladý člověk a byla by vás skutečně škoda. Tohle všechno jsem já kdysi také prodělal. Já byl také hrrr ... Jednou jsem řekl svému představenému ,no dovolte’ a prásk jsem dveřma. Ale já jsem jimi nechtěl prásknout, mně se jenom zachytila kapsa kabátu o kliku, jak mne vyhazoval. A když jsem přišel do svého pokoje na starém policejním ředitelství, tak jsem si to rozvážil, co jsem vyved. Šel jsem k šéfovi a požádal ho o prominutí a ta anarchie jako kdyby ze mne spadla. Teď jste v Komuně, mladý příteli,“ vstal a pohladil mne po hlavě. „Dejte si to vymluvit, kamaráde. Máte matku, pořádnou ženu, máte bratra, který čeká na místo v bance Slavii, dejte se k mladočechům. Vypusťte z hlavy ten petrolej a dynamit, vždyť vám to neslouží ke cti, a když vy chcete být v nějaké straně, která hodně křičí, dejte se k národním socialistům. A když už máte nějaké revoluční smýšlení, dejte se k sociálním demokratům. Ti chtějí všeobecné právo hlasovací, ale my jim ho nedáme. Ale my vás taky za to nezavřem. Jenom vypusťte bomby z hlavy. Ať se podíváte, kam chcete, vidíte, že musí být pořádek. Když přijdete domů, hodíte boty do kouta a nemůžete je najít, tak nadáváte, že není žádný pořádek. Tak je to v celém politickém životě. Podívejte se na mne, já jsem starý člověk, leccos jsem prodělal, ale abych volal ,pryč s králi’, to se nikdy nestalo.“ Usmál se a řekl: „Leda takhle, když jsme hráli jednadvacet a já jsem si vytáh na dvacet ještě krále, když jsem držel bank, a to jsem pak volal ,pryč s králem’, poněvadž jsem měl dvaadvacet.“ Pohladil mne po vlasech ještě jednou a řekl: „Tak si to dejte konečně vymluvit. Vystupte z toho anarchistického časopisu Komuna, přejděte do jiného politického časopisu, když už bez politiky nemůžete existovat. A teď můžete jít.“ Tak jsem tedy vystoupil z Komuny, založil jsem stranu mírného pokroku v mezích zákona a stal se redaktorem časopisu Svět zvířat.
|
 |