|
Některé věci nedají se srovnat
takřka vůbec s lidským rozumem. A to je právě
to, o čem chci mluvit. Ačkoliv celá věc i
záležitost připadá mně víc než vážnou, hodlám o
ní promluviti způsobem jistě nenápadným, aby
události, které se zběhly, nenarazily nikde a
nijak.
Předesílaje tuto jistě skromnou předmluvu, míním
tím celou teorii i otázku, jak já, prostý člen
české společnosti, používal jsem různých triků,
abych stal se hezkým nejen snad v očích p.
Waltnera, Hamleta, ale i v očích jiných pánů
hostů.
Přikrádal jsem se k nim úlisně, a výsledek toho
všeho byl, že opakovala se ta stará historie,
při které jednotlivci, cítíce se poškozenými,
krčili prostě rameny.
Z vlastní zkušenosti mohu vzdáti více
nejmenovaným díky, že mně věřili na slovo to, co
jsem vykládal o své chudobě.
Byli to zejména mí vlastní přátelé, kteří
použili té příležitosti, aby se ukázali pravými
džentlmeny. Na svá vlastní konta objednávali mně
káranskou vodu, případně i jiný druh vod, kteréž
vody neměly nikdy nic společného s ohnivou vodou
cestovatele Frice v Jižní Americe. Přesto však
neúprosně dál trval jsem na svém programu.
Přicházely doby, kdy přítel Waltner vlastnoručně
dával mně na hlavu čepici, což znamenalo, jak
přirozeně se děje průběh všech věcí, náhlý
nucený odchod.
Pamatuji se s určitostí, že při té příležitosti
upadl jsem čirou tehdy náhodou do jednoho
automobilu, jehož šofér, okamžitě strašně
ulekán, odvezl mě až do Libně, kde jsem mu ovšem
marně snažil se onu věc vysvětlit.
Po všech těch různých zkušenostech neustal jsem
však v obtěžování některých návštěvníků
Montmartru, žádaje od nich kupříkladu k ránu,
aby mně zaplatili cestu do Monte Carla a půjčili
mně do rulety 20.000 korun, i jiné případy se
udály. Kdy jsem totiž požádal jednoho poslance,
aby byl tak laskav a přimluvil se za mě, abych
nemusel, až přijdu do Vídně, zúčastnit se v
kuloárech naslouchání o obstrukci. Tak to šlo
jedno po druhém.
Waltner i Hamlet byli z toho již nervózní a
celou mou činnost v Montmartru nenazývali jinak
než „pumpování“! Nebyl jsem si ovšem vědom, co
to slovo vlastně znamená. Během času byl jsem
však poučen náležitě o významu toho slova.
Přišel ke mně totiž jeden můj dobrý kamarád Egon
Kisch a ironicky se usmívaje se sarkastickým
úsměvem řekl ke mně: Zaplať za mne, Hašku, jedno
pivo.
Pochopiv tedy neúplně, co to vlastně „pumpování“
znamená, počal jsem některé hosty obtěžovat,
abych nezůstal pozadu, dokonce o dvě piva. Má-li
býti má zpověď úplnou, prohlašuji tímto veřejně,
že v některém případě jednalo se dokonce i o tři
piva. V některém i o pět piv. Odhadoval jsem
návštěvníky prostě podle nálady. Dosáhl jsem té
praxe, že jsem je žádal i o trabuka. Jeden z
návštěvníků, který neměl při sobě tolik, aby mně
kromě své útraty mohl zaplatiti deset piv,
daroval mně místo toho stavební parcelu.
Události pokračovaly tou měrou, že Waltner i
Hamlet nespali v dobách, kdy jim sama příroda i
hosté popřáli klidu. Nejhůř ovšem na tom byl
Waltner.
Jestli Hamlet s klidem cynika snášel průběh
těchto událostí, byl to Waltner, který, jak se
sám často vyjádřil, měl ve spánku takzvané
„Alpendrücken“. A jednoho dne se Josefu
Waltnerovi zdálo, že jsem úplně sám v Montmartru
a vedle mne že sedí nějaký host, který samým
šampaňským polévá stoly i mne samotného. Útrata
toho hosta již činí 2 000 - 3 000 korun, a
najednou že vytáhnu na něj browning.
Josef Waltner vtom vykřikl: „Hašku, co to děláš,
vždyť nám zkazíš našeho nejlepšího hosta!“ Když
to vykřikl, šel se přesvědčit dolů. A přišel
právě včas. Jaroslav Hašek, totiž já, pumpoval
jsem právě Hamleta, aby mně dal na hotel!
Kolkolem bylo už prázdno, bylo jedenáct hodin
dopoledne.
Portýr Funk pak vyváděl mne do osvětlených ulic
velkoměsta. |
