I
Bylo kolem druhé hodiny noční, když pan
Hurych vracel se ze schůze abstinentů, odbývané
v jedné restauraci na Malé Straně. Schůze tato
protáhla se proto tak dlouho, že v ní byla
probírána rezignace předsedy, který byl zapleten
do ošklivé aféry. Byl totiž usvědčen, že v jedné
restauraci vypil sklenici plzeňského. Jako
čestný muž odstoupil.
Pan Hurych šel tedy domů po Karlově mostě.
Šel s blahým vědomím, že pracuje pro dobro
lidstva. Ve svém žaludku cítil sice doposud
chlad sodové vody, ale trochu výše, tam tlouklo
teplé, vřelé filantropické srdce, které málem
bylo by ztučnělo, kdyby mu byl lékař nezakázal
pít pivo. Tak byl půl roku abstinentem, vrhl se
odhodlaně do boje proti alkoholu, stal se
jednatelem spolku abstinentů, předplatil se na
Zájmy všelidské, učil se esperantu a jedl
zeleninu.
Úvahy jeho přerušil výkřik na řece. Byl to
patrně jeden z oněch křiků za noci, jež milují
mladí básníci a které jim vynášejí šestnáct
haléřů, neboť tolik se platí za řádek s
výkřikem, tajemným, neznámým, plynoucím od řeky
v nočním tichu.
Pan Hurych naklonil se dolů přes zábradlí mostu
a zvolal ku hladině Vltavy, pln neblahého
tušení:
"Přejete si něco?"
Nic chytřejšího mu přítom nenapadlo v okamžiku,
kdy jeho lidumilné srdce naklánělo se z mostu.
V té době, kdy pan Hurych díval se pátravě dolů
do vody, kráčel po mostě směrem k Malé Straně
kadeřník Bílek.
Byl to pán, jenž sice nebyl abstinentem, zvláště
toho dne, ale který měl ne méně šlechetné srdce,
prodchnuté pravou láskou k bližnímu jako pan
Hurych, srdce zlaté a obětavé.
Bystrým zrakem rozeznal, že pan Hurych naklání
se podezřele z mostu. Pan Bílek byl muž činu.
Tiše jako kočka přiblížil se rychlostí rysa
zezadu k panu Hurychovi, chytil ho za ruce a
pokoušel se strhnout ho k zemi. Pan Hurych však
nelenil, chytil neznámého muže za krk a za
volání "Patrol!" zápasili oba šlechetní mužové
spolu, zatímco kadeřník křičel: "Uklidněte se,
proč byste si zoufal?"
Policejní hlídka sem běžela klusem a pan Bílek,
drže ze všech sil pana Hurycha v náruči, volal
jí vstříc udýchaně: "Pánové, tento pán chtěl
skákat do řeky a já ho zachránil!"
Pana Hurycha zmocnily se nyní čtyři zkušenější
ruce, vzaly ho pod paží a jeden ze strážníků
otcovským hlasem jal se panu Hurychovi
rozmlouvat sebevražedné myšlenky.
Pan Hurych překvapen touto situací křičel jako v
hysterických záchvatech: "To je mýlka, pánové!"
Nato se dal do podivného, nuceného smíchu a
opakoval: "Mýlíte se, pánové, já opravdu
neskočil do řeky."
Šlechetný kadeřník šel vzadu a přerušoval ho:
"Já už několikrát zachránil lidem život, když
chtěli skákat do řeky, ale nikdo se ještě tak
zuřivě nebránil jako vy. Je vidět, že jste
strašlivě rozčilen. Vždyť jste mně roztrhl
vestu."
Pak hučel do pana Hurycha druhý strážník:
"Můj bože, kdyby člověk pro každou malichernost
měl si brát život! Všechno zas bude lépe! Ať
byla příčina vašeho rozčilení jakákoliv, všechno
se zas napraví. A uvidíte, až ráno
vystřízlivíte, že ten svět je přece jen hezký."
"Svět je krásný," mluvil do pana Hurycha
strážník po pravé straně, "kdyby každý, když mu
vleze něco do hlavy, chtěl hned skákat do vody,
musil by se každý druhý člověk utopit."
Pan Bílek tahal přitom za kabát pana Hurycha a
důrazně dodával: "Abyste věděl, kdo vám
zachránil život, vzpomeňte si, až vystřízlivíte,
že se jmenuji Bílek a jsem kadeřník ze
Smíchova."
Pan Hurych počal opět hystericky volat:
"Prosím vás, pánové, pusťte mne, vždyť já neměl
nic v úmyslu, já se jen nahýbal přes zábradlí,
poněvadž se mně zdálo, že dole na řece někdo
volá."
"Prosím vás," vyvracel mu to kadeřník, "vy že
jste nechtěl skákat? Já mám, pane, zkušenosti.
Jak se na někoho kouknu, vím hned, chce-li
skákat nebo ne. Pane, kdybyste byl nechtěl
skákat, nebyl byste se tak zuřivě bránil. Až si
na to ráno vzpomenete, poděkujete bohu, že mne
strážný anděl vyslal vám do cesty."
Pana Hurycha přešla již trpělivost, otočil se
dozadu a vmetl šlechetnému a obětavému muži do
tváře několik hrubých urážek.
Pan Bílek zarmouceným hlasem počal vykládat
strážníkům: "To má člověk za svou dobrotu! Až
ten pán ráno vystřízliví, zastydí se za to, jak
se odměňuje svému zachránci."
Pan Hurych učinil pokus vrhnout se na kadeřníka,
ale ustal, když mu strážníci sdělili, že by
poslali pro truhlu. Blízko policejního
ředitelství pokusil se naposledy vyjasnit
situaci a řekl: "Vy mně tedy nevěříte?
Zapřísahám vás, že je to náhoda."
"Jen se uklidněte," konejšili ho strážníci, "až
se vyspíte, až se vám to vykouří z hlavy, budete
se zcela jinak dívat na život."
"Pro Ježíše Krista," zabědoval pan Hurych.
II
Je celá řada duševních chorob, které
provázeny bývají sebevražednými pokusy, jako
například paralysa progresiva, paranoia,
melancholie, různé druhy mánií, hysterií a
psychóz.
Policejní lékaři přivolaní k zachráněným
sebevrahům užívají tázacího systému jako
nejdůležitější psychiatrické pomůcky.
Odpovědi, které zachránění sebevrazi dávají,
jsou lékaři vodítkem k rozpoznání druhu duševní
choroby, které vždy bývají provázeny zmateností
pojmů a představ. I v tomto případě povolán byl
policejní lékař, aby prozkoumal duševní stav
pana Hurycha.
Než se však dostavil, vyslechl úřadující
strážmistr obětavého kadeřníka a sepsal s ním
protokol.
Nezdržel se též, aby panu Hurychovi nerozjasnil
pochmurnou náladu poukazem na rozkoše, které
svět poskytuje.
"Bude všechno zase dobře, pane, všechno se
urovná, i je-li v tom nějaká nešťastná láska. To
se poddá. Vždyť se říká: Pro jedno kvítí slunce
nesvítí! Až vystřízlivíte ráno, půjdete pěkně
poděkovat panu Bílkovi, že vám zachránil život.
A jsou-li v tom rodinné nesváry, odstěhujte se,
neberte to tak vážně. A jsou-li v tom snad
finanční nesnáze, já přece nemohu vidět do
vašich poměrů, tu poctivý člověk se uživí. Práce
člověka jen šlechtí."
A co na to odpovídal pan Hurych? Zakrývaje si
rukama tvář, volal: "Pro Ježíše Krista, vždyť já
to nechtěl udělat!"
Potom zase do něho hučel pan Bílek: "Já jsem
kadeřník Bílek ze Smíchova, mně se můžete
přiznat, co vás k tomu vedlo."
Pan Hurych dal se do pláče.
III
Přišel policejní lékař a řekl: "Přiveďte sem
vyšetřovaného!"
Přivedli pana Hurycha. Tvář jeho byla vyděšena,
pysky měl bledé, vlas rozcuchaný.
"Proč jste chtěl skákat do řeky?" "Přísahám, že
jsem nechtěl."
"Nezapírejte, dokazuje to pan Bílek i páni
strážníci. Když vám zachraňovali život, zuřivě
jste se bránil."
"To je strašné," zabědoval pan Hurych. "Řekněte
mně, proč slunce zapadá!" "Proboha vás prosím,
pane doktore!" "Znáte nějaké svobodné státy v
Asii?" "Prosím vás, pane doktore!"
"Kolik je šestkrát dvanáct?"
Ale tu pan Hurych se již nezdržel, a místo aby
řekl: "Sedmdesát dva," vlepil policejnímu lékaři
nehorázný pohlavek.
Ráno ho odvezli do blázince, kde je ošetřován
již půldruhého roku, poněvadž doposud u něho
lékaři nezjistili vědomí duševní choroby, což
dle psychiatrie jest známkou zlepšení duševního
stavu. |