První všeorlí slet na Svatém Kopečku u Olomouce

I

Předsletový den

„Srdce každého upřímného katolíka zajásá, když vzpomene si na první všeorlí slet na Svatém Kopečku u Olomouce. Již předsletový den podával důkaz toho, že vše, co v lidu katolickém touží po zdatné tělesné výchově, aby zdravými, silnými pažemi byla víra ubráněna, podalo si zde ruku v Olomouci, v tomto slavném sídle staré kanonie.

Jediné, co rušilo onen krásný průběh slavnosti, bylo, že některé farské kuchařky zdráhaly se vejít do kasáren, které byly propůjčeny velitelstvím osmého sboru k přenocování. Pravíme na tomto místě a doufáme pevně, že příště se nebude opakovati ono porušení disciplíny, neboť vojsko bylo z kasáren pryč a tak odpadly jisté obavy, že by naše členky z far byly nuceny pod jednou střechou s vojskem přenocovat v kasárnách.

Až na tento rušivý příběh daly již všechny přípravy tušiti, že katolickému lidu bude poskytnuta pravá pastva pro oko již ve dnu předsletovém, který tak krásným způsobem celou manifestaci zahájil a jest naší povinností konstatovat, že až na malé výjimky bylo vskutku důstojně manifestováno pro myšlenku všeorlí, že jediné silou paží možno podepříti naši víru.“

Tuto zprávu klerikálního Našince dovolujeme si doplnit zprávou svého zvláštního zpravodaje, ve které každý se dočte, že opravdu byly tu malé výjimky, které jistý rušivý tón vnesly do slavných dnů všeorlích.

Z prvé zprávy, kterou nechceme kvůli délce citovat celou, vysvítá, že když přibyla na nádraží olomoucké orlí župa z Mor. Budějovic, její členové byli v takovém stavu, že páter Šillingr, který jim jel naproti, nemohl se dívat na jejich řádění a po celou dobu seděl ve vlaku v onom oddělení, o kterém pěje čarokrásná píseň: „Tam okénko je maličké a pod ním jeden sitz.“

Ta nešťastná moravská slivovice! Udělala z orlů kondory a ještě jaké!

Když vylezli z vozu a děkan Vaněk, který naproti nim vyšel s praporem a družičkami, objal jejich vůdce kaplana Kaňourka a vdechl ty výpary do sebe, počal také brebtat, ale župa Moravskobudějovická toho nedbala, chytili družičky pod paží a jako když rekruti jdou k odvodu, táhli do města, držíce se kolem krku, každý měl v ruce láhev slivovice a všichni zpívali: „Morava nikdy věřit nepřestane, dědictví otců zachovej nám, pane!“ Strážníci salutovali.

Vneslo-li toto rušivý tón do dne předsletového, musím konstatovat, třebas bych byl proti klerikálům, že druhá deputace se chovala mnohem důstojněji.

Byla to deputace křesťanko-sociálního sdružení pro Moravu a okolí z Brna, která přibyla v úplném pořádku. Měli s sebou své tělocvičné nářadí, velké voskové svíčky, kterými, jak později z programu jsem se dozvěděl, provedli doopravdy pěkné věci.

Sdružení kostelníků přibylo v dlouhých černých kabátech a vedl je kostelník Tobiáš, to jest ten, který na opravdu cenném zábavném večeru toho dne přednášel svou báseň:

Jsem kostelník, jsem sluha boží

a opatruji kostely,

ač v život můj se samé vpletlo hloží,

já se modlím i v posteli.

A ulehne-li spánek na mou hlavu,

i ve snu vidím světlo svic,

ty rozsvěcuji pro tu boží slávu.

Jsem kostelník, a kdo je víc?

II

Den sletu

Předsletový den zakončil tedy nádhernou slavností a deklamací a podávám nyní program vlastního sletu.

1. Zdvíhání faráře Troníčka se země. (152 kg.)

2. Přeskakování štóly.

3. Závody v rozsvěcování svíček.

4. Házení modlitbami do dálky.

5. Defilování kostelníků.

6. Prostná cvičení svíčkových bab.

7. Upalování Julia Myslíka a Pelanta  pod širým nebem. Dramatická báseň, sehraje dramatický odbor Orlů z Valašských Klobúk.

8. Šplhání kaplanů o závod.

9. Skok farářů prvé třídy bez rozběhu.

10. Skok pátera Šillingra s rozběhem.



Hospodářská výstava

1. Předvádění nebeských koz sánských.

2. Vystavení ve zvláštních odděleních poslanci křesťansko sociální a katolicko lidoví.

Lidové panoptikum

V tom zejména poutavá vosková figurální skupina: Václav Myslivec s redaktory XX. věku rdousí židovského podomního obchodníka, který omylem vlezl do jejich redakce.

Program tento byl přesně dodržen.

Ve veliké restauraci žida Gallichera umazávali jednotliví borci, celkem jich, bylo 120, čárky na tácku, aby udělali aspoň nějaký pogrom.

Faráře Troníčka vůbec se nepodařilo zdvihnout se země, poněvadž třikrát obědval. Z kaplanů vyšplhal se nejvýše kaplan Jakubíček. Na tyči nahoře byl připevněn kruh, na kterém byly rozvěšeny různé cenné předměty. Láhev koňaku a láhev lurdské vody. Kaplan Jakubíček vybral si koňak a vypil ho ještě nahoře a pak nemohl dolů a zpíval hrozným hlasem, drže se křečovitě tyče, kterou vítr klátil: „Od ducha hříšného osvoboď nás, pane!“

Konečně spadl do klína jedné farské kuchařky jako zralá hruška, což vzbudilo velkou veselost.

Zatím u Gallichera pustily se do sebe svíčkové báby a kostelníci, na stranu kostelníků přidali se dva venkovští faráři a jedna farská kuchařka ulámala nohu od stolu a začala do farářů mlátit.

Nastala všeobecná rvačka, páter Šillingr držel si kapesník u nosu a zoufale křičel: „Podejte mi Pelanta!“

V osm hodin vyklidilo četnictvo cvičiště. To jsou mé dojmy z všeorlího sletu.