PO STOPÁCH STÁTNÍ POLICIE V PRAZE

 

I

Bylo to v době, kdy císař František Josef I. měl opět přijeti do Prahy, aby klepal kladivem na základní kámen k nějakému mostu. V české otázce se totiž starý monarcha specializoval výhradně na mosty. Přijel, zaklepal na kámen, poznamenal: „To jest zajímavé, že tento most vede z jedné strany na druhou,“ nato ještě řekl: „To mne češí, že jste Těši“, a po takové návštěvě měl vždy celý český národ dojem, že ten starý pán má paralýzu.
Byly to takové slavné doby, kdy státní policie v Praze vyvíjela dalekosáhlou činnost a zavřela z restaurace U dvojky starého chromého harmonikáře Kučeru, který před nějakými třiceti lety před projektovanou návštěvou císaře vydal se pěšky z Prahy do Vídně a tam se někde vrhl pod koně císařova kočáru při jeho projížďce, aby si vymohl audienci, neboť měl fixní ideu, že musí dostati trafiku, když mu italská kulka u Custozzy přerazila nohu. Místo trafiky dostal na základě „prügelpatentu“ pět dní, pak pozorovali asi měsíc jeho duševní stav na jedné vídeňské psychiatrické klinice a pátrali, zdali si nedopisuje s podezřelými lidmi za hranicemi. Když zjistili, že neumí psát a že je úplně příčetný, dopravili ho na hnaneckou stanici a odtud již šel normální cestou šupem do Prahy, kde na památku své nezdařené audience u císaře pána složil na harmoniku píseň:

Mě ve Vídni nic netěší,
je to samý blázinec
a velká menažérie,
ó jemine, ó jemine ...

Tu písničku hrával a zpíval po třicet let u Dvojky, a kdykoliv měl císař pán přijeti do Prahy, odvedla vždy státní policie harmonikáře Kučeru do „čtyřky“ na policejním ředitelství, takže život Kučerův byl jakousi matematickou formulí a on měl dojem, že císař František Josef I. má strach z něho, ze starého Kučery, a to mu vždy dodávalo nové životní síly.
Pražská státní policie velice se zajímala též o potulného fotografa Netečku, který bloudil po ulicích Prahy v starém ošumělém haveloku, s velkou černou zamaštěnou vázankou a s hroznou hřívou lví pod obrovským širákem. Vyhlížel jako loupežník z Abruzz. Ten muž vláčel stále s sebou sešlý, rozbitý fotografický aparát, stokrát snad přeražené a stokrát snad svázané motouzem dřevěné nohy stojanu a láhev rumu.
Kdysi před lety při císařově návštěvě prodral se špalírem a pronikl, hrozný svým zjevem, až k samotnému mocnáři, ke kterému prohodil: „Není libo dát se vyblejsknout? Račte se tvářit co možná přívětivě.“
Byl okamžitě odstraněn a na policejním ředitelství pomalu v separaci vyprchávaly z hlavy jeho sny o titulu dvorního fotografa. Policejní lékař vydal mu pěkné svědectví, že je alkoholik, dědičně zatížený, neškodný idiot. A tak mohl se opět Netečka vrátiti do lidské společnosti, dál bloudil Prahou, fotografoval staré paláce, pil rum u památníků naší staré slávy, a kdykoliv přijel císař pán do Prahy, putoval Netečka za mříže, referuje tam o své aféře druhům v neštěstí prostinkými slovy: „Von nechce, abych ho fotografoval.“
Před návštěvou císařovou v Praze bývaly totiž separace policejního ředitelství pravidelně plny. Státní policie si nevybírala. Zavřela všechny potulné brusiče, kteří mají tak hloupé řemeslo, že brousí nože, jako kdyby ty nože brousili jedině na císaře pána.
Z oken na ulici musely být odstraněny květináče, aby nespadly snad císaři pánu na hlavu. Pro italského prodavače zmrzliny, který nevinně točil klikou přístroje na zmrzlinu, přišli detektivové a odvedli ho do separace, kde již ležel na pryčně drožkář Macek, podezřelý tím, že jednou před léty v Černém pivovaře vyhrál v nějaké tombole sádrový odlitek císaře Františka Josefa I., dával mu připíjet, vedl s ním dlouhé řeči a nakonec mu urazil hlavu, kterou pohodil na oddělení „pro pány“. Dokázal sice, že byl opilý tak, jak to zákon vyžaduje, ale byl přece veden v evidenci, stejně jako hubatá květinářka z Uhelného trhu, která před každou ohlášenou návštěvou císařovou v Praze vykřikovala, že to císaři pánu pěkně poví do obličeje, jak s ní zachází magistrát.
V těch dobách mívala tedy státní policie plné ruce práce, aby dokázala veřejnosti, co to znamená slovo „milovaný mocnář“. S jednou návštěvou císařovou v Praze spojena jest i tato obdivuhodná detektivní historie, vyjadřující důvtip státní policie, její kombinace a její nezdar.

II

Na Žižkově vycházel v těch památných dobách časopis Chuďas a Nová Omladina. Oba názvy vystihovaly program. Psával jsem tenkrát do těch časopisů články, ve kterých jsem si dělal legraci ze slavných úřadů, a přicházíval na besedy s vydavatelem těch časopisů redaktorem Knotkem, který nyní rediguje Ostravský deník.
Tenkrát když měl císař přijet do Prahy, měl na programu i návštěvu Žižkova. Soudil jsem, že císař pán chce usmířit Žižkováky, kteří nikdy nejevili nějakých sympatií k habsburskému rodu, a v tom smyslu hovořili jsme jednoho odpoledního dne u redaktora Knotka v jeho bytě, když přišel administrátor Chuďasa Kalina, provázený nějakým zasmušile vyhlížejícím mužem.
„Přátelé,“ pravil Kalina s nadšením, „naši redakci navštívil tento pán, já se s ním nemohu dohovořit, neboť je to Talián. Přijíždí z Ruska.“
Zasmušilý host přistoupil k nám blíže, když byl se předtím opatrně rozhlédl kolem. „Jsem,“ řekl italsky ledovým hlasem, „Pietro Perri, dítě Florencie. Politicky činným v Oděse. Utekl. Pronásledován úřady. Caramba! Těžká cesta přes hranice. Porco maladetto! Prosím o pohostinství. Budu pracovati. Přijede císař, porco maladetto!“
„To je pěkná věc,“ řekl jsem redaktoru Knotkovi, „patrně nás asi všechny zavřou.“
„Caramba,“ mluví dále Pietro Perri, „psal jsem již ve vaší redakci ostrý článek proti císaři. Německy napsal, Madonna mia. Třeba něco provésti. Chystáte něco? Nedůvěřujete? Madonna mia. Dokumenty na hranicích ukradli.“
Redaktor Knotek mezitím poznamenal ke mně, že italština Pietra Perriho je trochu podivná, načež Pietro Perri odpověděl: „Zapomněl mnoho italsky, žil v Rusku. Utekl, porco maladetto.“ „Umíte rusky?“ „Zapomněl, Ital, dítě Florencie, caramba.“ A Pietro Perri počal mluvit německy. Mezitím přišlo několik známých, básník G. R. Opočenský s Rosenzweigem - Moirem.
Němčina Pietra Perriho byla jako jeho italština. Bylo v ní tolik příbuzného k češtině, jako když slovo za slovem překládáš.
„Pardon,“ ozval se Pietro Perri, když v tom smyslu mluvil jsem k Moirovi, „jazyk český neznám. Ani slova nerozumím. Těžká řeč. Neměl příležitost.“
Opočenský počal bručet píseň „Milión paží“ a Pietro Perri řekl: „Pěkná píseň, caramba, Million Hände im Dunkel falteten, Madonna mia.“
Vstal jsem, a vyzdvihuje šálek s čajem, pronesl tento přípitek česky: „Nechť žije Pietro Perri. O půl šesté zatáhnem ho do koupelny a tam ho podřežem.“
Pietro Perri zbledl, vytáhl z kapsy hodinky, a třesa se na celém těle, zakoktal německy: „Necítím se zde bezpečným. Jest mně špatně, odejdu. Budu spáti venku.“
Vzal klobouk. Řekl jsem: „Pietro Perri, přítel Rosenzweig-Moir vás bude doprovázeti a půjdete k němu na Vinohrady spát. Nevím, co se vám zde nelíbí. Doprovodím vás na Žižkov.“
Šli jsme. Na chodbě upustil, vytahuje šátek, Pietro Perri z kapsy několik patron do revolveru. Podal jsem je s poznámkou, že jest to typ Buldog 16.
„Mám dobrý revolver,“ odpověděl Pietro Perri, vytahuje z kapsy starý revolver systému Lefoche. Měl smůlu. Patrony Buldog nevejdou se nikdy do revolveru Lefoche. Po cestě na rozhraní Žižkova a Vinohrad odporučil jsem Moirovi vřele Pietra Perriho. „Rozumím,“ řekl Pietro Perri, „neumím česky, tuším.“ A utřel si pot z čela.

* * *

Druhého dne přišel Rosenzweig-Moir zřejmě rozčílen do redakce Chuďasa. „Pietro Perri mně zmizel z bytu,“ hlásil rozechvěle, „šel jsem si pro cigarety, a když jsem se vrátil, byl již Pietro Perri pryč. Mé papíry byly na stole přehrabány a mně se ztratil svazek dopisů, obsahujících korespondenci s paní Mlíčkovou.“
To byla velmi vážná věc, neboť paní Mlíčková ve dvanácti dopisech upomínala Moira o zaplacení nějakých večeří, krému na boty, rozbitého cylindru a zmizelého plivátka, kterým v tom bytě hleděl se Moir zachrániti před zmrznutím.
A tak Pietro Perri zmizel s těmi dokumenty, zanechav po sobě v našich rukou jen rukopis svého článku, který den předtím napsal hroznou němčinou v redakci. Jednu větu si pamatuji: „Nejlepší by bylo použít návštěvy císařovy k tomu, aby nikdy se již neodvážil přijeti do Prahy.“
Část rukopisu uchoval u sebe administrátor Kalina, onu nevinnou část, druhou, pro kterou jsme mohli dostat dvacet let, jsme spálili právě včas, neboť večer byla vykonána v redakci policejní prohlídka úředníka státní policie. Prohlídka byla bezvýsledná, ačkoliv prohlédli i klec s kanárkem.

III

Za dva dny nato objevil se v redakci Chuďasa a Nové Omladiny nějaký nešťastný člověk. Měl hlavu obvázanou tak strašně, jako by mu ji rozmačkalo parní kladivo. Z celé hlavy bylo vidět jen jedno oko a špičku nosu. Nikdy jsem neviděl tak ideálně obvázanou hlavu. Nešťastný muž mluvil hlasem tichým, že přichází ze severu, kde pracoval politicky mezi českým dělnictvem na dolech. Vylíčil nám své utrpení.
V Bruchu ho zřezali němečtí nacionálové. Musíme něco udělati. Ukradli mu dokumenty na jméno Matějíček. Přichází k nám s prosbou, abychom mu zaopatřili nějaké místo, jemu, oběti surového násilí německého. Jest ochoten vše vykonati.
„Teď má přijet císař,“ prohodil významně a dál se rozhovořil o tom, že bude třeba vystoupiti. Může nám dělati třebas sluhu v administraci nebo kolportéra. Je cele náš. Má hlavu úplně rozbitou. A podával nám a tiskl ruce.
Všiml jsem si, že ten nešťastný mladý muž s rozbitou hlavou má ruce úplně studené a chladné. Člověk s rozbitou hlavou má přece horečku. A pak ten jeho hlas a nápadné chování. Vzal jsem stranou redaktora Knotka a žádal ho, aby dal nešťastnému muži pětku zálohy na jeho kolportérské práce, aby nám potvrdil podpisem příjem, poněvadž potřebuji jeho rukopis. Nešťastný muž podepsal: „Stvrzuji tímto příjem deseti korun, Miřička.“
„Vy jste tuším řekl dříve, že se jmenujete Matějíček.“ Ubožák zakoktal, že se mu ukradly dokumenty. „Proto tedy nevíte, jak se jmenujete,“ pravil jsem, „to je přirozené, a víte, že jsme již váš rukopis někde viděli? Kalino, sundej mu obvaz z hlavy.“ Když Kalina po úporném zápase s nešťastníkem strhl mu obvaz z hlavy, objevil se před námi - Pietro Perri. Klekl před námi. Počali jsme mu mačkati prsty a vyklubovati ruku, dotazujíce se, jak se vlastně jmenuje. Mučili jsme ho dle starých krásných vzorů španělské inkvizice. „Já jsem Alexandr Mašek,“ vykoktal ze sebe mučený, „a jsem ve službách státní policie. Neubíjejte mne, já vám všechno povím.
V kapse u kabátu najdete u mě papírek s receptem, jak se vyrábí pumy. Ten měl jsem někde nenápadně zastrčiti. Večer bude u vás opět policejní prohlídka a oni ho mají najiti. Já mám 190 korun měsíčně a mám za vás dostati 300 korun.“
Alexandr Mašek, sloup státní policie pražské, dal se do pláče.
„Kdo vám obvázal hlavu?“
„Pan doktor Prokop na ředitelství.“
Abychom zjistili, zdali skutečně se jmenuje Mašek, došel Moir na policejní ředitelství to vypátrati. Přišel klidně do místnosti, kde se scházejí detektivové, a ptal se, není-li tam pan Mašek. „Mašek odešel na Žižkov do Táboritské ulice,“ řekl mu tam nějaký pán velmi prozíravě. Když se Moir vrátil, pustili jsme zmučeného Maška, který nevěřil ani svým očím, že nebude zabit.
Vyžádal si ještě od nás potvrzení, že byl od nás prokouknut, a to kvůli tomu, aby ho vícekrát mezi nás na Žižkov neposílali. To potvrzení jsme mu vystavili. Znělo:
Policejnímu ředitelství!
Stvrzujeme tímto na žádost Alexandra Maška, agenta státní policie, že týž byl námi objeven a zjištěn jako Pietro Perri a i jako z práce na severu propuštěný a ztýraný český dělník Matějíček-Miřička.
(Následovaly podpisy.)
Od té doby jsme měli pokoj od státní policie.

IV

Alexandr Mašek byl zapleten též do antimilitaristického procesu. Jednou ho poznali v Hybernské ulici v Praze a zmlátili ho tak, až ho odvezli do nemocnice.
Policie rozšířila o něm zprávu, že Alexandr Mašek dotrpěl někde v Jičíně a že mu nějaká jeptiška zatlačila oči.
Alexandr Mašek zůstal však naživu a nalézá se nyní v Rusku, kde velice se zajímá o českou otázku. Slyšel jsem, že jest zavřen a že má býti pověšen.
Bude-li pověšen, kladu mu tuto vzpomínku do hrobu.

 

Jaroslav Křížek o tomto fejetonu napsal v knize Jaroslav Hašek v revolučním Rusku, Naše Vojsko 1957:

Dozvuky tohoto fejetonu spočívali v tom, že detektiv Mašek byl v té době skutečně v Rusku. Byl tam poslán rakouskými úřady jako zajatec; měl v Rusku provádět špionáž a podávat zprávy o těch, kteří vystupovali proti Rakousko-Uhersku a dávali se zapsat do čs. Brigády. Hašek, který se s ním opravdu seznámil tak, jak to ve fejetonu napsal, ho však odhalil. A Maška nezachránilo ani to,že se rychle stáhnul až do Taškentu, kde se stýkal s českými a slovenskými zajatci. Na výzvu „Čechoslovana“ [Čechoslovák č. 26, 25.6.1917] byl Mašek zatčen a dopraven do žitomirské věznice. Oficiální zprávy pak potvrdily, že za ústupu čs. legií z Ukrajiny v únoru 1918 byl legionáři „detektiv Mašek z Prahy zabit bez soudu.“[Čechoslováci ve válce a v revoluci, Moskva-Kyjev 1919, str. 149].