Píseň o latríně

 

Též jedna věc je, která důležitou
úlohu hraje za válečné vřavy:
tak často uzříš jámu nezakrytou
a dojem na ni nevyjde ti z hlavy.
Prostinká jáma, delší nebo kratší,
jak vykopala kde ji ruka pilná
a jak též pro potřebu všeobecnou stačí,
lať přes ni zapuštěná silná
a na té větvi, jako za podzimních tahů
na telegrafní ptactvo sedá tyče,
to už uzříš i zde společenskou snahu,
leč snaha ta se jiné věci týče.
Sem druh si vedle druha na okamžik sedá,
neb člověk tvor je společenský věru,
a za chvíli se zase od bidélka zvedá,
je-li uspokojen plně v každém směru.
A někdo krátce tam a jiný déle sedl,
což okolnostmi různými se řídí,
někdo se usmívá a druhý nevesele
se tváří tak, jako když se stydí.
A někdo mlčí, urputně se tváře,
bolestně při tom obličejem kroutí,
a jiný hvízdá si oduševněním záře,
ten ani tam nikoho nezarmoutí.
Zas mlčky s tváří filozofa jiný
a s klidem stoika starého Říma
dozadu zahledí se na své činy
a jiný takřka nad jamou tou dřímá.
A mnohý odbývá to v horečnatém chvatu,
by za chvíli zase přiběhl sem zpátky.
Též jiný znalecky o činech druhých soudí
neb ústa lidská kritizují ráda
a často i sem nesváry se vloudí,
a k vůli tomu, co v tu jámu padá!
A jáma plní se, až zasype se zcela
a místo ní zas vykope se nová,
jí zasvětí zas nová rána z děla
a historie pokračuje znova.
A včela zatančí a muší roje
i různých broučků oživí ty jámy,
jim nové vzejdou živobytí zdroje
a nejvíc vytěží z nich chrobák známý.
A jeho potomstvo, to bude vzpomínati
na dobu latrin, na žeň přebohatou
a bude vždy tu dobu vděčně zváti
čarovnou, bájnou dobou zlatou.
A na latrinách v dáli
hrách z jara rozpučí i fazulové květy
a zahradní tam záhon vzkvete nový-
pro básníka zas vzejdou nové vzněty....

 

Báseň přepsaná z deníku šikovatele Vaňka, který si jí zapsal dne 15.19.1915 u vesničky Pogorelcy u Dubna.