Kdykoliv slyším mluvit soudní znalce, tu
vzpomenu si vždy na pana Špálu, soudního znalce
v oboru petroleje a krup.
Všichni, kteří chodili do téže kavárny s ním, co
byli proti němu? Pohlížel na ně s despektem,
spatra. Byli u něho bídnými pozemskými červy,
neboť nerozuměli petroleji. Díval se na ně jako
na obmezence, poloviční idioty, neboť nerozuměli
též ani kroupám.
Považoval všechny ty lidi za pouhé nuly,
nepotřebná individua, nad kterými stál tak
vysoko jako Himalaja nad Řípem.
Byl nedůtkliv vůči svému okolí, které skládalo
se z takových mas ignorantů, nad kterými on
zářil jako slunce. Pohled jeho byl ledově
chladný. Chápal, že on, tak slavný muž,
povznesený nad své okolí, nemůže se přátelsky,
sdílně usmívat kolem sebe, když má v kapse své
vizitky:
Václav Špála
soudní znalec z oboru
petroleje a krup,
komerční rada a soukromník
Co je věda a umění proti petroleji a kroupám?
A když v soudní síni podával svůj znalecký
posudek, tu jeho hlas zněl nadšeně, oduševněle:
„Předložený mně petrolej jevil se mně jako čirá,
jasná tekutina, na jazyku hořce chutnající po
naftě.“
Pak jsem si vysvětloval již jeho melancholický
pohled. Když musil v zájmu spravedlnosti lízat
petrolej…
A jak nadšeně hřímal do soudní síně, podávaje
posudek o kroupách zvýšeným hlasem:
„Předložené mně kroupy byly na omak mastné, což
se vysvětliti dalo nedostatečným vysušením. Při
bližším ohledání krup zjistil jsem, že byly
nadrobené, kusé, tedy zúmyslně znehodnocené.“
To byl pan Špála. Později ztrácel paměť a
jednoho dne při svém znaleckém posudku o
kroupách řekl: „Předložené mně kroupy jevily se
mně jako čirá, jasná tekutina, hořce chutnající
na jazyku po naftě.“
Slavný soud ovšem ničeho nepozoroval a
obžalovaného odsoudil pro padělání potravin.
Pan Špála ztrácel však čím dále tím více paměť a
jeho poslední znalecký posudek zněl: „Kroupy ty
nebyly v plombovaných lahvích a též nebyly
označeny nápisem ‚Ku svícení‘.“
Jiný soudní znalec, kterého jsem dobře znal, byl
pan Havel. Řízením osudu stal se soudním znalcem
z oboru kynologie. Patřil tedy mezi ony, kteří
jsou na slovo vzatými odborníky ve psech. Tento
pán náležel mezi tak zvané prorocké, jasnovidné
soudní znalce a v Bělé pod Bezdězem neobyčejně
krásně se to ukázalo ku překvapení všech
přítomných. Jednalo se o spor mezi dvěma
sousedy. Hráli karty a nešťastnou náhodou
vypadla jednomu z nich jedna karta z rukávu.
Tím byly společenské styky mezi nim přerušeny a
došlo to tak daleko, že jeden zastřelil na svém
pozemku psa toho neobratného hráče. Poškozený
udával, že pes ten měl cenu tři sta korun a pan
Havel po třech letech po této události byl
vyzván jako soudní znalec, aby podal své
dobrozdání. Přijel k stání, poručil kosti psa
vykopat. dlouho to trvalo, než skutečně nalezli
místo, kde pes byl asi zakopán. Soudní znalec
prohlédl bystře zbytky kostí i řekl:
„Pes ten byl velkého druhu, bernardýn,
čistokrevný, bílý a žlutý a jmenoval se, jak
vidím…“
„Děkuji,“ řekl soudce, „to už stojí v
protokole.“
Jsou ovšem soudní znalci méně nadšení. Jeden
soudní znalec z oboru žhářství, jak se říká u
soudu žertovně, prohlásil při posudku: „Nemohu s
dobrým svědomím prohlásit, že by stodola ta byla
zapálena politím slámy domněle petrolejem,
neboť, jak zjištěno, nebyla nalezena žádná
prázdná láhev po petroleji, a za druhé bylo
zjištěno, že se ve stodole žádná sláma
nenacházela, a za třetí, jak jsem slyšel, udeřil
do ní blesk.“
To jsou tedy znalci, kteří za žádnou cenu
nechtějí mlčet a považují za svou povinnost
hodně toho říci slavnému soudu i veřejnosti.
Při jednom porotním líčení dokazoval soudní
znalec písma, že obžalovaný určitě tu směnku
podepsal, poněvadž b má kulaté bříško.
„Vy máte také kulaté bříško a nejste b,“ zvolal
na to obžalovaný, přitěžuje si v očích porotců.
Docházívá tedy často k rozepřím mezi soudními
znalci a obžalovanými i jejich právními
zástupci.
Povinností advokáta, zdá se, že jest vždy
pochybovati o důležitosti soudních znaleckých
posudků. Nejvíce těchto chyb dokázáno při
posudcích písma. Obhájci mají lehkou práci.
Poukáží například přitom na velký vídeňský
proces (1897), kde teprve po dvou letech po
odsouzení obžalovaného přihlásil se dobrovolně
pachatel, že skutečně sám psal dopis, pro který
byl jeden člověk nevinně odsouzen, ku
dvacetiletému žaláři. Šlo tenkrát o vraždu. Oběť
byla dopisem vylákána na místo zločinu a posudek
znalců písma souhlasil v tom, že dopis psal
nevinně odsouzený.
Jeden obhájce dotkl se váhy posudků soudních
znalců písma i z této stránky:
„Dnes totiž všude na školách, zejména
obchodních, užívá se stejného systému písma.
Přes 50 % lidí má stejný rukopis. Dokázáno dále,
že 20 % lidí nemá svůj určitý rukopis a každou
chvíli píší jinak.“
Jeden soudní znalec písma prohlásil, že to psala
mladá dívka v rozčilení. Psal to však její
dědeček.
Nedávno se u jednoho senátu stal omyl. Povolali
soudního znalce písma v případě, kde šlo o dopis
psaný na psacím stroji.
Co měl chudák dělat? Udal, upamatován jsa na
svou přísahu, že je to psáno na psacím stroji,
na systému, který nerozeznává, a že neví, jestli
obžalovaný umí psát na stroji.
(Soud obžalovanému uvěřil, že neumí psát na
psací stroji, poněvadž absolvoval
českoslovanskou obchodní akademii.)
Zajímavé bývají posudky soudních lékařů. Na jich
posudcích v 90 % případů závisí osud
obžalovaného.
Jak divně tedy vypadá, když soudní znalec lékař
jeden den praví v posudku: „U obžalovaného byl
nápadný neobyčejný klid,“ a za čtrnáct dní v
jiném případu: „U obžalovaného byl nápadný
neobyčejný nepokoj.“
Bývají však slyšet věci, při kterých posluchačům
vstávají vlasy hrůzou na hlavě.
Znám jednoho soudního lékaře, který vypadá velmi
dobromyslně, ale který nedávno řekl při posudku:
„Vím ze své vlastní zkušenosti, že po ráně
sekyrou každý hned neupadne…“ |