S občanem F.J.I. je to celkem, pokud se týče
jeho tělesné schránky, již odbytá věc. Z toho
rodu může nás zajímati leda K.I., kterému
nepřejeme nic jiného, než aby zahynul někde jako
jockey na dostihách, vyhnán ze zemí, k jichž
úpadku tak trpělivě až do své smrti pracoval
F.J.I. Přejeme mu však též, aby někde v cizině
mohl si přečíst tento článek o Karlu Douděrovi
ze Škvrňova.
O Douděrovi schválně neuvádím jeho zaměstnání.
Kdybych napsal, že byl rolníkem, ohradili by se
proti takovému špinění stavu všichni agrárníci,
stejně kdybych napsal, že byl holičem, nebo
uvedl jiné zaměstnání, došly by pravděpodobně
protesty od jiných.
A jedno je mně ještě líto, že až se vrátíme,
nebudou již existovat čítanky pro školní mládež,
vydávané c. k. knihoskladem. Jak by se tam
krásně vyjímal tento článek: "Karel Douděra ze
Škvrňova a F.J.I." Byl by asi tohoto znění:
Ve světové válce, milé dítky, málo bylo vidět
opravdových hrdinů z řad českých, kteří by,
nedbajíce na různá hesla, stáli věrně po boku
císaři Františkovi Josefovi prvnímu, a nejen na
bojišti, ale i v daleké cizině v zajetí, do
kterého upadli nešťastnou náhodou, nezapomněli
na milovaného mocnáře. Mezi ty hrdiny patřil,
milé dítky, Karel Douděra ze Škvrňova.
Abyste si učinili představu, jak tenkrát byla
říše rakouská ohrožena, musíme vám říci, že
stařičkému mocnáři, když viděl tolik prolité
krve, puklo srdce lítostí. A byli též mnozí
Čechové, kteří chtěli se odtrhnouti od Rakouska
a nepomáhalo ani zavření mnohých buřičů, z nichž
někteří odsouzeni k smrti a jmění jejich
zabaveno, a zejména ti, kteří přešli na ruskou
stranu k nepříteli, ozbrojili se a velkou silou
táhli na Rakousko.
Ale Karel Douděra ze Škvrňova nepatřil mezi ně,
milé dítky. Jakmile přišel do zajetí, stranil se
jejich společnosti, poněvadž vedli o naší
rakouské říši ošklivé řeči, sedával sám někde v
koutku, vzpomínaje, co dělá asi šlechetný,
stařičký mocnář, jehož začáteční písmena F.J.I.
nosil na plechovém knoflíku na své čepici. V
nepohodě ruské země zrezavěl ale F.J.I.
Několikráte psal si domů, aby mu poslali
krabičku leštidla kovů "Amoru", ale marně, neboť
víte, že v době všeobecné nouze a hladu i "Amor"
byl obětován do obecních kuchyní.
A tu Karel Douděra ze Škvrňova dal se do práce.
Přihlásil se k čištění kanálů ve městě, kde se
nacházel v zajetí, a věnoval těžce vydělané
peníze na zakoupení křídy a každý den, milé
dítky, zatím co druzí se mu vysmívali a vedli
bohapusté řeči, seděl v koutku a leštil odznak s
F.J.I. Vyleštiv stařičkého mocnáře, zapěl před
spaním píseň, kterou sám složil a jejíž první
sloka zněla: "Austriáčku švarný, nedej se
zlákati". Pomodliv se ještě za císaře pána,
usnul jako spravedlivý hrdina, uprostřed těch,
kteří F.J.I. dávno již sňali z čepic.
Ale přišly ještě horší doby. Stařičký mocnář
zemřel a tu, milé dítky, zakoušel Karel Douděra
ze Škvrňova ještě horší útisky. Vytýkali mu, že
když císař pán zemřel, je to zbytečné, ale on
statečně a hrdě jim vždy odporoval tvrdě, že se
s F.J.I. narodil a s ním také že umře.
Naléhali na něho krutěji a krutěji, ale on řekl
své statečné: "Nikdy, nikdy ho nesundám."
A opět večer po namahavé práci vzal křídový
prášek a se slzami v očích leštil stařičkého
mocnáře, až se svítil jako zlato.
Ale jednoho dne večer byl obklopen mnohými
nepřáteli Rakouska, kteří proti němu zvedali
ruce a vyhrožovali mu. A již jeden z nich
prohlásil, že mu stařičkého mocnáře strhnou z
čepice.
Tu Karel Douděra ze Škvrňova, aby jejich ruce
neposkvrnily ten odznak a nezahodily, nezničily,
sám ho sňal s čepice za hrobového ticha a k
ustrnutí všech ho spolkl.
Tak bych si asi představoval ten článek.
Bohužel, c. k. knihosklad nebude již nikdy
vydávat čítanky pro školní mládež.
*
Karel Douděra tedy spolkl F.J.I. Spolkl ho asi s
tou odvahou, jako onen člověk před léty v Praze
zlatou dvacetikorunu, kterou našel na pultě
krámu, kam šel žebrat.
Spolkl ho s onou hrdou odhodlaností starých
heroů, kteří polykali důležitá písemná sdělení.
Bylo v tom mnoho tak dojímavého hrdinství, že
jeho čin byl hodným dlouhé epopeje.
Bohužel, praktický svět dívá se na celou událost
trochu jinak.
F.J.I. s čepice byl předmět, který se nedal
dobře strávit.
Karel Douděra ze Škvrňova, celý bledý, vyhledal
druhého dne lékařskou pomoc.
"Já ho spolkl," řekl temným hlasem, sedaje
malomyslně na židli.
A historie se vrací. Dopadlo to jako s tím
člověkem v Praze, který spolkl dvacetikorunu,
jak o tom bylo psáno v Národní Politice.
Karlu Douděrovi ze Škvrňova dali vypít hořkou
sůl. Lžička soli dává se králíkům, stiženým
gregarinosou. Douděra dostal 70 gramů.
*
Karel Douděra ze Škvrňova nalézá se dnes v
ústavu duševně chorých v Saratově. Když je
příznivá pohoda, sedává Douděra venku na
lavičce, leští nějaký plíšek rukávem a při tom
si zpívá: "Austriáčku švarný, nedej se zlákati". |