Německé listy poslední dobou v plačtivých
sloupcích uvádějí na paměť českému národu, že
císař Karel I. dlel kdysi v Praze ještě jako
arcikníže v letech 1909 až 1910, že se učil v té
době česky a skládal zkoušky na české právnické
fakultě. Zde bližší podrobnosti:
Roku 1910 udržoval arcikníže Karel intimní
známost s hraběnkou Purgstall von
Hammer-Purgstall, s baronkou Butsche, s
hraběnkou von Kromsdorfa, slečnou Mizzi Loyi,
která tančila jeden čas v kabaretu hotelu
"Central" v Hybernské ulici v Praze.
Jednou, když veselá společnost jela v noci na
Hradčany do císařského hradu automobilem,
potkala u Karlova mostu starou prodavačku
olejových sardinek paní Marii Líznerovou z
Břevnova, naložili ji do automobilu a na hradě v
salonku číslo XXIV., v tak zvaném žlutém pokoji,
opili ji šampaňským, svlékli do naha a obalili
do čokoládového těsta. Jistý Roušek, dlící nyní
v Argentině, který té doby byl přidělen k
hofmistrovskému úřadu, vyvedl z císařských
komnat paní Líznerovou a někde za svatovítským
chrámem ji potkala policejní hlídka. Stará
prodavačka sardinek byla nějaký čas zavřena,
když toto vše vysvětlila; – později zakoupila si
v Davli pěknou vilku a malé hospodářství.
Proto na rychlo, pokud ještě císař Karel panuje,
bylo by třeba napsat do školních čítanek článek:
"Karel I. jakožto dobrodinec".
Událost ta nebyla příliš velkým tajemstvím.
Sděloval ji sám známý z "Bohemie" redaktor Pavel
Kisch. "Právo lidu" v té době uveřejnilo též
tento zajímavý článek: "Novinka na Hradčanech".
Hned po příjezdu arciknížete Karla zavládl na
Hradčanech čilý ruch. Pěstují se tam mezi jiným
orchideje a i jinak je postaráno o výzdobu
císařských komnat."
Po několika dnech pak v různých zprávách byla
tato poznámka: "Do čísla 128. vloudila se nám
tisková chyba. Čti tam místo orchideje – orgie."
Tyto orgie prováděly se dále již veřejně. Po
císařském hradě v noci potloukaly se celé
hloučky opilých důstojníků, odcházejících z
večírků "Beim Karl".
"Morgenblatt" nyní píše, že arcikníže Karel byl
znám na Hradčanech pro svou bodrou povahu.
Svědectví o tom by mohl dát jistý profesor,
který se svou paní seděl ve známé restauraci "Na
Vikárce" v "císařském hradu" a pozdě v noci
odcházel ze společnosti domů. Na nádvoří setkal
se s hloučkem důstojníků, z nichž jeden choval
se sprostě k manželce profesora, a když ten
hájil čest své paní, tu byl oním důstojníkem
ztýrán. Byl to sám arcikníže Karel, který ráčil
vložit svou vznešenou ruku na tvář plebejce. To
je přece důkaz takové bodrosti, která se
nevyučuje a která je vrozena a je to také jistá
známka atavismu, jus manuarum, právo pěstní,
když ještě někdy ve století dvanáctém předkové
tohoto Habsburka okrádali někde v lesích kupce
jako loupežní rytíři.
"Morgenblatt" též psal, že již tenkrát měli
někteří příležitost viděti Karla "seděti na
Hradčanech v jeho majestátu", totiž ve vší
skvostné úpravě jeho důstojenství. To je též
chyba tisku. Pan Roušek z hofmistrovského úřadu
ho totiž viděl ležet v jeho majestátu, a to pod
stolem. To ostatně není tak závažné, nám se
jenom zdá, že to nepatří ke slovu majestát a pod
stolem natažený budoucí panovník není žádný
zevnitřní lesk nejvyšší moci a její příznaky. Na
to zbylo by "Morgenblattu" odpověděti jen tolik,
že se strašně mýlíme a že právě panovník
dokazuje tím svou nejvyšší moc, aby si lehl, kam
chtěl, a třebas pod stůl. To mu přece nemůže
zakázat ani redakce našeho listu. My bychom jim
zase mohli odpověděti, že jest-li redakce
"Morgenblattu" přináší inserát, že se přijme
střízlivý sluha do obchodu, tu rakouští Němci by
měli totéž žádat od svého panovníka a nikoliv
jen od chudého dělníka.
Ale, jak říkám, to je věcí vedlejší. Přítomnost
arciknížete Karla pod stolem v císařském hradě
na Hradčanech je opět jen bližší podrobností o
jeho slavném a "nejvyšším pobytu v Praze".
Podle vyjádření nejvyššího dvorního komořího
barona von Klanzdegg hodí se čeština nanejvýš
jen do koníren, a poněvadž v císařském hradě na
Hradčanech byly též konírny, učil se arcikníže
Karel česky.
Učil ho kanovník Bauer z hradčanské kapituly.
Nejvyšší obtíže dělala Karlovi věta: "Červený
tulipán patří mezi tulipány", říkal "Zerveny
culipán páci mezi culipány". Češtinu chápal
rychle. Za dva měsíce uměl kromě věty o tulipánu
ještě větu: "Kočka chódy po dóme, chódy váš
kočka táke po dóme?" a během dalšího měsíce
přisvojil si bystře s vrozeným důvtipem i třetí
větu: "Selynášská sáchrada je u pótok. Máš vy
táke selynášská sáchrada u pótok?".
S touto větou obtěžoval později obyvatelstvo v
Brandýse nad Labem.
O Karlovi píší německé listy, že jest to
pokrokový císař. Pokrok ten bylo vidět i v jeho
češtině. Říkal-li jeho praujec František Josef
všude, kam přišel, známou větu: "To mne češí, že
jste Teši", Karel byl tak upřímný a pokrokový,
že ho ani Češi netěšili a když byl u osmých
dragounů v Brandýse, řekl rytmistrovi Grafovi:
"To mne nečeší, že jste Téši."
"Karel jest dědicem všech vzácných vlastností
svého praujce," píší německé listy, a tak on
zdědil i jeho znalost češtiny a dokonce ho i
překonal, naučiv se ještě během dalšího měsíce
dvěma pěkným větám: "Kun sčíchá úšima, sčícháte
vy táke úšima". A konečně: "Vrábec skákala po
strome a kočka ho sežral".
Když se Karel naučil této poslední větě, chtěl
darovati kanovníku Bauerovi z vděčnosti slečnu
Mizzi Loyi.
To by byl též pěkný článek do školních čítanek
pod názvem: "Jak vznešený žák se vděčil svému
učiteli".
Nevím, jest-li kanovník Bauer slečnu Mizzi Loyi
přijal darem, ale jednomu redaktorovi z "Čecha"
zmínil se kdysi, že čím vyšší je pán, tím větší
škrob.
Když tedy Karel vnikl do tajemství českého
jazyka, jednoho dne, provázen hofmistrem,
komořím, maršálkem a podkoním, vyšel z hradu,
aby promluvil česky s českým lidem, poněvadž to
bylo v programu onoho týdne, vzhledem k chystané
oposici českých poslanců ve vídeňském
parlamentu.
Do cesty mu přišel jakožto zástupce českého lidu
policejní strážník číslo 672, stojící u vchodu
do hradu. Arcikníže se ho optal zprva německy,
co tam dělá. Číslo 672 odpovědělo třesoucím se
hlasem, že tam stojí, poněvadž ho tam postavil
pan inspektor Zumr z Prahy-IV. Karel po tom
úvodu pokračoval česky: "Zerveny culipán páci
mezi culipány. Kočka chódy po dóme, chódy váš
kočka táke po dóme." Pod strážníkem zatřásla se
kolena a tento zástupce českého lidu odpověděl
ulekaně: "Ano, vaše císařská výsosti: Naše kočka
chodí také po domě." Karel se dobrotivě usmál a
klepaje mu na rameno, řekl: "Selynášská sáchrada
je u pótok. Máš vy táke selynášský sáchrad u
pótok?" "Nemám, vaše císařská výsosti,"
zadrkotal policejní strážník. "To je dobše. Kun
sčíchá úšima, sčícháte vy táke úšima?" "Stříhám,
vaše císařská výsosti."
A Karel řekl poslední větu: "Vrábec skákala po
strome a kočka ho sešral." Policejní strážník se
vypjal, horko projelo mu tělem a on zakoktal:
"Ano, vaše císařská výsosti, kočka ho sežrala,
ale já zde nestál, to se musilo stát ráno."
Karel, usmívaje se dobromyslně, odešel s
průvodem a policejní strážník dlouho vytřeštěně
se díval za nimi. Pak se naposledy podíval na
dlažbu, kde stál, a rychlými kroky odešel ke
Strahovu a v strahovských lomech zastřelil se ze
služebního revolveru, zanechav lístek, že se
střelil kvůli tomu vrabcovi. Ve služebních
spiscích čísla 672 stojí, že se zastřelil z
náhlého pomatení mysli.
Přejdeme ještě k tomu, jak Karel studoval na
české právnické fakultě v Praze.
Jednou, za celou dobu přednášek, přijel
automobilem do budovy umělecko-průmyslové školy
naproti Rudolfinu, kde byla umístěna právnická
fakulta, a tam vstoupil do druhého patra a řekl
doktoru Bráfovi, který ho uvítal: "Merkwürdig,
stramme Stiege, mit Lift wäre das bequemer."
Po tomto projevu sestoupil opět ze schodů a
odjel. Vícekrát ho právnická fakulta neviděla.
Jeho učiteli byli doktor Ott, který mu měl
přednášet "Rakouské právo", ale nikdy se k tomu
nedostal, nebožtík ministr doktor Bráf, který mu
chtěl přednášet "O české samostatnosti" a
kterému, jako v prorockém tušení, jako by věděl,
že jednou jeho osoba bude naprosto vyloučena z
osudu českého státu, Karel řekl: "Das werde ich
nie brauchen," takže sešlo i z těchto přednášek.
Pak ho vyučoval doktor Goll "Dějinám Rakouska" a
při první a též i poslední hodině probrali, že v
Pardubicích na koňských dostihách zvítězí v běhu
pánů kobyla Stella barona Emleryho.
Konečně tu byl šlechtic doktor Heyrovský,
zkostnatělý byrokrat, který se nabídl, že
arciknížeti bude chodit přednášet o právu
římském a o jiných právech všeobecně
prospěšných, jako je na příklad právo na věci
cizí: "jus in re aliena", což se dobře mohlo
Karlu I. hodit, a o právu odvetném; to se opět
dnes hodí velmi dobře nám.
Šlechtic doktor Heyrovský, který již dvacet let
před tím, než mu byl propůjčen titul šlechtice,
nosíval licousy, které nosí buď šlechtici nebo
lokajové, byl u něho dvakrát, za kterouž dobu
dal si šít asi čtyry fraky u krejčovské firmy
Křížovy v Praze. Při prvé přednášce udělil mu
arcikníže asi pět minut času a vyjádřil se o
římském právu: "Das ist aber doch ein uraltes
Blödsinn." Při druhé přednášce ráčil rozkázat,
aby místo něho poslouchal přednášku doktora
Heyrovského nějaký komorník. Pak dostal rektorát
university Karlo-Ferdinandovy v Praze přípis z
kanceláře arciknížecí o bezodkladném zaslání
vysvědčení na právnické fakultě nejvyššímu
hofmistrovskému úřadu ve Vídni.
Proto sestavena komise, která se bezodkladně
vypravila podrobiti arciknížete Karla zkoušce z
práv. Komise té zúčastnili se pánové doktor
Heyrovský a doktor Ott.
Arcikníže Karel komisi přijal velice originelně
v císařské jízdárně, kam je pozval. Byl velice
roztomilý a ukázal pánům profesorům svého
oblíbeného hřebce Enrika.
Následovala malá přesnídávka, při které byla na
stole tak dobrá stará benediktinka, že starý
doktor Heyrovský v kočáře, který je odvážel do
Prahy, vykládal po celé cestě doktoru Ottu § 2.
mlýnského řádu z roku 1814, při čemž doktor Ott
spal.
Při celé návštěvě na hradě nebylo ani sebe menší
zmínky o nějaké právnické otázce. Vše šlo hladce
a v rukavičkách. Bylo to krásné odpůldne, kdy po
dlouhé řadě let pan profesor Heyrovský a
profesor Ott nezavadili ani slůvkem o práva.
Tím myslím, že je náležitě doplněna zpráva v
německých časopisech o složení právnické zkoušky
císařem Karlem v Praze.
Ne ty s námi, ale my s tebou, Karle, promluvíme
po česku! |