Konečně se pan Hartl odhodlal, že vydá sbírku
básní, líčících jarní přírodu. Ovšemže v tom
žena opět měla prsty. Tím tvorem byla slečna
Milena, která četla někde v jakémsi módním
žurnálu, že milenky inspirují své milence k
velkým dílům. - Zprvu jí odporoval tvrzením, že
muž, který stavěl rozhlednu, neměl milenky.
Dala se do pláče, do takového obyčejného
prohnaného pláče, a vzlykajíc rafinovaně, jak ti
tvorové ženští umí, mluvila o banálnosti prózy
životní a pak úlisně zašeptala: „Viď, kdybys ty
chtěl, já bych tě inspirovala k velkým dílům.
Kdybys tak uměl psát básně a kdybys mně je
věnoval.“
Od té doby cítil v sobě touhu stát se básníkem,
a poněvadž Milena měla takové něžné oči a
takovou hebkou ručku, když ho pohladila, cítil v
sobě proměnu. Dočetl se, že slavný ruský básník
Kolcov byl pasákem vepřů, nežli počal skládat
verše, došel k přesvědčení, že on, účetní v
obchodě barvivy, tím spíše mohl by to někam
přivést.
Procházel zatím v hlubokém přemítání skladišti a
skloněn nad fakturami zanášel do knih inventáře:
„200 kg indiga, 500 kg sloní černě, 200 kg
košenily ...“
Ale přitom cítil, že jest přec jen inspirován
Milenou ku provedení velkého díla o tom, že
venku, daleko za skladišti, je jaro, že tam
kvetou stromy, pučí křoviny, zatímco sluha
František chrápe na pytlích sloní černě tak
nevinně, bez všech inspirací, jako je celé
ovzduší prozaického skladiště.
Pak přišly sudy se sviňobrodskou zelení. Když je
otevřeli a pan Hartl uviděl tu jemnou jedovatou
barvu měděnky, vzpomněl si na zeleň luk a
modřínů, na sytou zeleň nekonečných mladých
polí, na zelenou masu lánů.
Byl to tedy druhý předmět, který ho inspiroval.
Prvně Milena a nyní sviňobrodská zeleň.
Pak viděl po ulicích děvčata s fialkami, na trhu
ošatky s petrklíči a jinými jarními květy.
Uléhaje ten večer na lože, dospěl k pevnému
přesvědčení, že se v něm rodí básník a že to
půjde lehce s tou sbírkou básni, opěvajících
krásy přírody.
Koupil si předně 1000 archů papíru a dva večery
strávil tím, že rozřezával je na 4000 čtvrtek.
Zaopatřiv si pevné desky, francouzským písmem
krásně napsal na ně: „Jarní nálady, vypozorované
Oldřichem L. Hartlem.
O svátcích s několika bloky papíru a čtyřmi
plnicími péry vydal se na honbu po náladách.
Vystoupiv na malé opuštěné stanici z vlaku,
vydal se do stráně naproti strážnímu domku.
Byl přímo ohromen, jaký dojem na něj činí
březový háj. Drobné zelené mladé lístky bříz,
naklánějící se na tenkých větvích nad ním,
přinutily ho, že usedl do mladé trávy a v duši
cítil neznámou touhu, že teď přišel ten pravý
okamžik.
Upravil si pero a rád by něco velikého sdělil na
první stránky bílého, nevinného bloku.
Ale nešlo to. Napadaly mu čistě jen věty
kupeckého slohu: „Sděluji s vámi, že břízy mají
barvu chromové zeleně čís. 26, jejímiž vzorky
vám mohu posloužit.“
„Jak od firmy Drügner v Štrasburku,“ vzdychl,
„budu musit tam dopsat.“
Sedl si kousek výš na pařez a zadíval se do
údolí. Při pohledu na lány žita, zeleně se
rozprostírajícího v pruzích přes údolí, vzpomněl
si na kobaltovou zeleň čís. 3, objednávanou z
Berlína.
„Už nám dochází,“ pomyslil si, dělaje si
poznámky, „bude záhodno objednat větší
množství.“
„Byla by to pěkná tapeta,“ řekl rozvážně,
pozoruje odtud mladé obilí dole. „Hořeji to
vyhlíží jako šťavnatá zeleň. Může jí tam být na
třicet kg á 5 korun, to dělá 150 korun. Od srpna
zas bude dražší, prozatím ale necháme to za 150
korun. Otázka je, bude-li tu na místě srážka
jako při hotovém placení.
Zvedl se a kráčel do lesa. Přišel na nějakou
cestu v jedlovém háji a napadlo ho ihned, že to
je zelený cinobr číslo 4 d. „Jsem žádostiv,“
bručel pro sebe, „zdali svaz továrníků barviv v
Rakousku postará se o to, aby nebylo zrušeno clo
na barviva přicházející z Německa, jak má vláda
v úmyslu. Ať ale také zruší kartel,“ zvolal
hněvivě, mlátě holí do mladého smrčku, „na tuhle
zatracenou malachitovou zeleň přirazili již od
února.“
Právě přerazil stromek, když ho někdo zezadu
chytil za límec kabátu.
„Pozoruji vás už hezky dlouho,“ řekl, otáčeje si
ho k sobě, „půjdete s sebou na obecní úřad,
vidíte to znamení?“
„Ráčíte být hajným, není-liž pravda?“ mírně řekl
pan Hartl, „jsem ochoten na obecním úřadě vám tu
malachitovou zeleň vysvětlit.“
„Tak jen lezou,“ pravil přísný strážce lesů.
„Malachitová zeleň je nesmírně drahý produkt,“
mluvil pan Hartl po cestě, „radím vám, abyste se
zásobili včas, poněvadž ještě možná na ni
přirazí.“
„Tak jen lezou, blázne jeden.“
Přišli na úvozovou cestu.
„To je krevel,“ řekl pan Hartl, upozorňuje na
barvu cesty. „Naše firma vám dodá promptně jeden
kg za 1 korunu 20 haléřů.“
Na obecním úřadě bez dlouhých okolků zavedli s
ním protokol. Jako v snění zaplatil 20 korun
pokuty.
Vrátil se však za chvíli a tajemníku obce
odevzdávaje svou navštívenku řekl: „Budete-li
někdy potřebovat chromovou zeleň, kobaltovou
zeleň, šťavnatou zeleň, zelený cinobr nebo
malachitovou zeleň, obraťte se na naši firmu.
Obcím dodáme bez dobírky. Splatno a žalovatelno
v Praze. Při hotovém placení 5% srážky. Obcím
vyplacené.
A pan Hartl vydal se dál na cestu. „Opravdu to
obilí vypadá jako chromová zeleň,“ řekl k sobě,
blíže se k městu, „budu musit jim sem poslat
nějaké vzorky a ceník.“
Večer ocitl se v okresním městě a zašel do
hotelu Na poště, poznamenav si po té dlouhé
cestě některé důležité poznámky, týkající se
rozeslání ofert jednotlivým firmám.
V restauraci udělal se starým zákazníkem,
tamějším materialistou, obchod na dodání pěti
sudů okru a ráno vracel se do Prahy.
Když byl již před Prahou, vyhlédl z okna a
spatřil nějaké políčko, zoufale zabíhající do
rozestaveného předměstí.
A náhle mu napadlo, proč vlastně jel ven, a
skvělá myšlenka se objevila.
Vzal tužku a napsal do bloku:
Osení mladé zelená se v kraji . . .
A to bylo vše. Pak viděl jen domy a domy,
tovární komíny, na pavlačích zadních traktů domů
rozvěšené prádlo.
A tak v knize Jarních nálad, vypozorovaných
Oldřichem L. Hartlem, objevilo se:
Osení mladé zelená se v kraji . . .
a pod tím: Dodat R. Voštárovi v Kamýku 5 sudů
okru, dostanu 19 K provize. Dráha mne stála 7 K.
Útrata na výletě 10 K, pokuta 20 K, hajnému na
pivo, aby mne nevedl za límec, 1 K - prodělávám
na Jarních náladách devatenáct korun. |