|
Cetlička měl zakázanou Prahu a proto stál asi k jedenácté hodině dopoledne na
nároží Perštýna a Ferdinandovy třídy a díval se se zájmem, jak nějaký nezkušený
venkovský učedník, táhnoucí vozík, strčil, neuměje se jinak vyplést, vozíkem do
strážníka dbajícího o pořádek na této frekventované křižovatce.
Strážník si tedy alespoň z pomstychtivosti poznamenal do notesu, že vozík, který
ho pošoupl několik kroků hlouběji do jízdní dráhy, není označen tabulkou s
firmou majitele, jak předpisuje jízdní řád.
Cetlička měl z toho dvojí potěšení. Předně jako divák, který konečně něco na
ulici uvidí po dlouhém chození a za druhé jako člověk, který má radost, když se
jeho nepříteli stane něco nepříjemného.
A tento druh lidí byl jistě Cetličkovi málo nakloněn, jak poznal několikrát,
když dělal výtržnost u Věnce na Ovocném trhu.
Všechno šlo vždy dobře za dne. Chodil po Praze, nikdo ho nepoznal, až přišly
ošklivé noci zkázy. Jednou chtěl vzít zimník u Hvězdiček, podruhé chtěl odejít
bez zaplacení útraty z Kalifornie, pak rvačky u Věnce, to všechno dohromady
vyneslo mu vždy pro reverzi po měsíci.
Přece však miloval matičku Prahu, poněvadž z ní dovedl těžit. Nikde nevisí tolik
sukní u výkladních krámů, nikde nedají se tak dobře otevřít závěsy obchodů,
nikde se nedá tak dobře krást jako v Praze.
Stane-li se na ulici sebevětší pitomost, nikde se neshromáždí tolik obecenstva,
které je hluché a slepé a cpe se kupředu, aby vidělo, že skutečně z římsy domu
spadlo vrabčí vajíčko na klobouk nějakého vážného pána, který nyní rozhorleně
ukazuje zástupu svůj černý tvrdý klobouk se žlutou skvrnou na temeni.
Pak se dají vybírat obsahy kapes u zimníků, neboť málokdo uschovává tobolky v
šatech, aby se nemusil rozepínat, kromě toho neměl by to potěšení být okraden.
Cetlička vrhal se do sběhu lidí, do zástupů obdivujících, jak opice dělají
závody. Dřevěné mechanické opice v hračkářských krámech, před kterými se tlačili
dospělí, ačkoliv to bylo pro děti, které se pro ty velké klacky nedostaly
kupředu, aby něco viděly.
Byl mezi zápasícími o místa ve vozech elektrické tramvaje. A všude sahal hluboko
do kapes a odcházel nepozorován. Přitom byl však pověrčivý jako všichni
zlodějové, vojevůdcové i diplomati.
Když se mu nepodařilo ponejprv získat kořist, neopakoval útok podruhé, což
ostatně dělá i domnělý hrdina zvířecí, lev.
Dnešního dne měl smůlu.
U příležitosti sběhu lidu nad přejetým psem sahal do kapsy nějakému pánovi,
který hlasitě odsuzoval rychlou jízdu automobily. Měl už tobolku napolovic
nahmatanou, když pán sebou zavrtěl. Vytáhl tedy bleskurychle ruku a za chvíli
opět ponořil ji do kapsy rozčileného pána. Ten však chtěl současně vzít z kapsy
kapesník a byl podivně překvapen, když tam našel cizí ruku, která rychle však
zmizela. Vykřikl tedy: „Kapesní zloděj!“
„Ježíšmarjá,“ vykřikl dle metody chyťte zloděje Cetlička, „mně ukrad někdo
tobolku. Měl jsem tam kolky. To musím říct strážníkovi!“
Nikým nerušen odešel a za rohem si odplivl: „Pěkně to začíná, dnes raději nehnu
ani prstem.“
Potkal také vůz se slámou a tak bloudil po ulicích. Zabloudil do jednoho výčepu
kořalky jen tak mimoděk a tam nalezl jednoho obětavého přítele, který mu hlásil,
že má už jen na to, aby si dal za tři žitnou s rumem.
Posilněn k novým činům, dal se dál na pouť ulicemi a když se dost pokochal
pohledem na strážníka na křižovatce, tu vypravil se do hostinců žebrat.
Poněvadž to bylo po jedenácté hodině dopoledne, našel málo hostů. A ti ještě
byli střízliví a nedali mu nic. Prochodil tak již nejméně půl tuctu místností,
když dostal se do hostince, kde bylo velmi hlučno.
Sňal klobouk a postavil se k jednomu stolu. Nežli však řekl, že je chudý tovaryš
na cestách, sáhl nějaký tlustý pán do kapsy, vyňal odtud šest známek na pivo a
řekl k vedlejšímu stolu: „Zapište toho pána!“
„Jmenujete se?“ tázal se jiný pán vedle Cetličky.
„Čeřovský,“ řekl ulekaně revertent.
„Dobře, pane Čeřovský, jděte dozadu a vyměňte si tam známky za pivo.“
Cetlička byl by nejraději utekl, ale když za jednu známku dostal skutečně půl
litru piva, upokojil se a sedl si mezi ostatní pány, kteří vykládali o něčem,
čemu nerozuměl a pili přitom jako žíznivci z pouště.
„Jednou jsem šel v mysliveckém obleku, podruhé ve vysokých botách a čepici,“
vykládal jeden suchý muž tlupě, „a komise, ta se tě ani nevšimne. To jsou naše
lidi, rozumíš? Sebrali nám dosud jen jednoho, kulhavého Macnera. Chlap ožralá
šel dvakrát za sebou odvolit a zapomněl, že je přece jen tím kulháním nápadný. A
Viktorovi spadly před volební místností falešné vousy. Ještěže mu je jeden
obecní starší hned na záchodě zas přilepil.“
„Tak, pane Čeřovský,“ přistoupil k Cetličkovi jeden pán, „zde máte svrchník, zde
volební legitimaci a volební lístek, tady cylindr a už jděte. Zde jsou tři
koruny. Skočte do fiakru a vraťte se hned a převlečete se za profesora. Pan
Pávek vám dá paruku a brejle. Tachlíku, doprovoď toho pána do volební
místnosti!“
Pan Tachlík vzal Cetličku za ruku a vsadil ho do kočáru. Pak ho vedl, když
přijeli před velkou budovu, po nějakých schodech a před jednou místností mu
řekl: „Tam půjdete a odevzdáte napřed legitimaci a pak tenhle volební lístek.
Pamatujte si, že bydlíte na Moráni, že se jmenujete Kalous a jste úředníkem u
Kolbena a že je vám 35 let.“
Cetlička-Čeřovský-Kalous ještě zaslechl, jak vedle jiný pán povídá nějakému
muži: „Jen se nebojte, máte brejle, tak vás nepoznají, že jste tam byl už
dvakrát. Teď se jmenujete Vyskočil.“
Pan Tachlík všoupl Cetličku do volební místnosti a šel po schodech dolů.
Cetlička bez obtíží vyplnil svěřený mu úkol a vmísil se rychle do zástupu, neboť
viděl v tom celém jednu šťastnou náhodu ze svého života.
„Ani mně nenapadne se vracet se svrchníkem a cylindrem,“ řekl k sobě, „nevím
dobře, oč se jedná, ale chvála bohu i za to. Mám to alespoň poctivě vydělané.“
A tak octl se v Národních listech tento inzerát: „Onen pán, který omylem
přivlastnil si ve volební kanceláři spojených stran národních svrchník s
cylindrem, žádá se, by jej odevzdal do téže místnosti, neb jest jméno jeho
známé.“
Cetlička-Kalous-Čeřovský nečte však Národní listy, neboť od té doby již
nezakročil v zájmu spojených stran národních. Sedí pro reverzi pod věží a
vzpomíná na onen obdivuhodný den 19. listopadu.
Možná však, že k němu posadí nějaké pány z radnice, kterým odpoví na otázku,
proč sedí, stručně: „Inu, pro Prahu!“
A pak bude na nich, aby odpověděli: „My také, kamaráde!“ |
