Slečna Mary pravila panu Wilsonovi:
„Milý Wilsone, třeba být k sobě upřímnými, neboť
považme, že zítra budeme již manžely. Každý z
nás má nějaké chyby. Nuže, vypravujme si celý
náš život.“
„Já mám začít, není-liž pravda?“ tázal se pan
Wilson.
„Začni,“ děla miss Mary, „ale nevynechávej nic.“
„Dobrá,“ řekl pan Wilson, pohodlně jsa natažen a
zapaluje si doutník, „narodil jsem se v Meries v
Kanadě. Můj otec byl dobrý člověk a silný, milá
Mary. Proháněl po kraji medvědy. Zkrátka dobrák.
Tak jsme spokojeně žili pět let. Ačkoliv jsem
byl teprve pět let stár, pamatuji se, že mého
otce tenkrát zavřeli na 10 let do vězení. Otec
nám vydělával peníze, jak mohl. Od Meries až
dolů k jezerům nebylo bohatšího člověka, který
dodnes nevzpomíná na bandu tatíka Wilsona.
Přepadáváním bohatých farmářů nám vydělal dost
peněz. Pamatuji se, že mně jako čtyřletému
hošíku daroval nejkrásnější dárek k jmeninám,
vzav mne, abych se podíval, jak přepadnou kupce
u jezera. „Za rok tě zas vezmu s sebou,“
sliboval mně, ale bohužel, jeho i mé přání se
nesplnilo, neboť dostal 10 let, jak jsem již
řekl.
Ale i v té době se osvědčil chladnokrevný, neboť
po prohlášení rozsudku řekl: „Pánové, děkuji
jménem svých dětí. Denně jsem utrácel průměrně
dva dolary. Rok má 365 dní, utratil bych tedy za
rok 730 dolarů. A za deset let 7.300 dolarů.
Děkuji, pánové, ještě jednou jménem svých dětí
za těch 7.300 dolarů. Hurá!“
Hospodářství pak vedla má matka. Usmyslila si,
že nebudeme žít na venkově, ale že se
přestěhujeme dolů do města. Bylo však spojeno s
obtíží prodat statek, neboť matka chtěla velkou
částku peněz, mnohem vyšší nežli bylo možné
dostat. Dala tedy jednoduše statek pojistit.
Zásoby jsme tajně prodali. Mně bylo právě šest
let v té době, kdy mne matka zavolala a pravila
mně: „Milý hochu, tvůj otec, myslím, bude mít z
tebe velkou radost, neboť i svém mládí jevíš
tolik chytrosti. Víš co, chtěl bys vidět velký
oheň? Víš, takový oheň, jako kdyby hořel náš dům
a všechno?“
„Zajisté, že bych si přál vidět něco podobného,“
pravil jsem.
Má matka pak pokračovala: „Přál sis mít krabičku
zápalek, zde máš pět krabiček, a když ti to dělá
radost, jdi ke kolně, zapal tam kus slámy, ale
říci nesmíš nic, sic by tě tatínek, až se vrátí
z vězení, zabil, víš, zastřelil, jako Thoryho,
černocha.“
Zapálil jsem celou farmu. Vydělali jsme tenkrát
přes 60.000 dolarů. Za odměnu mně matka koupila
bibli, skvostně v kůži vázanou, jeden čtvereční
centimetr kůže stál 1 dolar 25 centů. Byla to
prý kůže z náčelníka kmene Siouxů. Později však
jsme shledali, že náčelník je živ a že obchodník
s biblemi nás podvedl.
Moje matka totiž po našem přestěhování do New
Yorku nezaložila ruce v klín. Tato podnikavá
žena si umínila, že se stane majitelkou velkého
cirku, kde budou vystupovat i praví Indiáni.
Dala tudíž do západních časopisů inzeráty, že se
přijmou k produkcím rudoši slušného zevnějšku a
dobrých hlasů. A tak se stalo, že se jich
přihlásilo asi třicet. A mezi nimi náčelník
Siouxů jménem Godadlasko čili Zvoneček, právě
ten, jehož kůží nás podvedl obchodník s biblemi.
Byla to velká náhoda, a má matka si toho rudocha
zamilovala. A tak jsem v osmi letech měl nové
bratříčky, roztomilé Siouxkanaďany, s pletí
trochu bronzovou, dvojčátka.
Nemohla je kojit, poněvadž Godadlasko si nepřál,
aby byli kojeni mlékem Francouzky, má matka
byla, jak známo, z Kanady; Francouzové totiž
postříleli několik indiánských vzbouřenců. Dal
je tedy kojit černoškou. A tu se stalo, že otec
mých nových bratříčků se zamiloval do té
černošky, a když mi bylo devět let, ujel s ní na
západ, zrušiv smlouvu o vystupování v cirku mé
matky. Ta ovšem požádala o právní ochranu.
Godadlasko čili Zvoneček byl zatčen v jistém
městě a při konfrontaci s mou matičkou ji urazil
hrubou nadávkou; ona vytáhla revolver a
zastřelila ho.
Porota ji osvobodila, a její cirkus se stal
dostaveníčkem nejlepší společnosti z New Yorku a
z Brooklynu. Za vstupné 50 centů mne ukazovala,
neboť já, devítiletý hošík, jsem to byl, který
při porotním líčení s mou matkou křičel: „Pakli
ji odsoudíte, postřílím všechny porotce z třídy
IX., X. a XI“.“
„Oh,“ pravila slečna Mary, „jak si vás vážím,
Wilsone!“
„A pak,“ pokračoval pan Wilson, „v desíti letech
jsem utekl z Brooklynu s devítiletou holčičkou,
vzav si z domova 10.000 dolarů. Šli jsme podél
řeky Hudsonu nahoru od farmy k farmě bez
zastávky, leda té, že jsme si někde sedli pod
strom, objímali se a říkali si drahoušku...“
„Ach, drahý Wilsone,“ jásala Mary.
„Několik chlapíků,“ vykládal dále, „spatřilo za
Oldebay, že měním stodolarovou bankovku, i
přepadli nás, oloupili o všechny peníze a hodili
do řeky. Holčička mně uplavala, poněvadž měla
příliš měkkou hlavu, a rána kladivem od těch
chlapíků ji omráčila, já pak, ač jsem měl též
rozbitou hlavu, jsem vyplaval z řeky a k večeru
dorazil do nějaké obce, kde jsem tamějšímu
pastorovi, který se mne ujal, vzal všechny
úspory, a odjel z nejbližší stanice do
Chicaga...“
„Podejte mi, prosím, ruku,“ žádala miss Mary.
„Tak! Jak jsem šťastna, Wilsone, že vy budete
mým chotěm!“
„A pak,“ vypravoval Wilson, „byl jsem odkázán
úplně na sebe. Pokračovalo to takto: V deseti
letech cídič bot, o podobných případech jste
snad již slyšela, a poznamenávám, v Evropě se
vždy užívá ve vypravování o Americe věty: „Byl
cídičem bot“. V jedenácti letech ještě cídič
bot, ve dvanácti taktéž, ve třinácti jsem stál
již před porotou, poněvadž jsem těžce postřelil
svého soka v lásce. Té, kterou jsem miloval,
bylo 12 let, a denně jsem jí cídil boty. Potom,
považte si, na druhé straně ulice se do ní
zamiloval rovněž leštič bot, hoch čtrnáctiletý a
aby mne dopálil, snížil cenu o cent za vyleštění
jednoho páru. Moje zbožňovaná byla velmi
praktická. Aby ušetřila denně cent, chodila k
mému konkurentovi.
Koupil jsem si revolver, poněvadž ten, který
jsem nosil stále s sebou od osmi let, nezdál se
mi dost způsobilý, aby mohl zastřelit člověka.
Bohužel však, ani nový revolver soka
nezastřelil. Jen jsem ho těžce ranil...“
Pan Wilson povzdechl a řekl: „Proto vám radím,
milá Mary, nekupujte si nikdy revolver systému
Griany. Při porotním líčení vyšlo najevo, jak se
vlastně jmenuji, že jsem utekl před třemi lety z
domova a stal jsem se hrdinou dne. Časopisy se
přimlouvaly, budu-li odsouzen, že v mimořádných
případech, jako byl ten můj, může lid vězně
osvobodit a pány porotce ztýrat. Sám jsem měl
řeč, kterou jsem se obhajoval a kterou jsem
ukončil: Občané! Ve vašich hlasivkách již,
možná, tkví tlumené ano, velmi dobře, jsem tedy
odsouzen. Občané, ve vašich hlasivkách již,
možná, tkví tlumené ne, velmi dobře, jsem tedy
osvobozen.
Tento klid způsobil nejen všeobecný podiv, ale
měl za následek, že jsem byl obžaloby zproštěn a
páni porotci nechodili si dávat cídit boty jinam
než ke mně.
Jeden nakladatel v Chicagu vydal pohlednice s
mou fotografií a jeden známý boháč, který
nevěděl, jak utratit k stáru peníze, chtěl mne
přijmout za vlastního. Již jsem se k němu také
stěhoval.
Poněvadž jsem však byl příliš volně vychován,
nedal jsem se od něho napomínat, čímž se tou
měrou rozčilil, že ho ranila mrtvice.
Sebral jsem, co jsem mohl a ujel na západ, kde
jsem si jako čtrnáctiletý hoch v San Francisku
obarvil tváře na žluto, dal si udělat dlouhý cop
a vstoupil do šantánu jako Číňan, který, a to
snad jediný Číňan v USA, umí správně zpívat
americké písně.
Mé inkognito bylo dost brzo prozrazeno skutečným
Číňanem, který po představení spustil na mne
pravou čínštinou. Zmlátil mne ve svém hněvu tak,
že jsem ležel přes půl roku v nemocnici. Pak,
miss Mary,“ vypravoval nedbale, „po propuštění z
nemocnice jsem se dal najmout na loď čistě
obchodní, která však prováděla podloudnictví. A
potom, když naši loď vyhodili do povětří,
vyletěl jsem přirozeně s ní, ale padl jsem tak
šťastně, že mne vytáhli rybáři z vody, vysadili
na pevninu a já se octl v pravém slova smyslu na
souši, i pokud se týče mé kapsy. To mi bylo
patnáct let. Ten dobrý farmář, který mne přijal
za pasáka, měl veliká stáda. A poněvadž do města
bylo jen asi pět hodin, nedělalo mi velkých
obtíží, když jsem jednoho dne hnal celé stádo do
města a všech 120 zvířat prodal obchodníkovi
dobytkem a pak jsem utekl na východ.“
„Drahý Wilsone,“ obdivovala se Mary, „takového
muže, jako jste vy, přála jsem si vzít...“
„Obchodoval jsem s ručnicemi,“ pokračoval, „mezi
Indiány, prodával jsem dále kořalku, bible a
modlitební knihy, ve věku 17 let jsem byl
nejmladším kazatelem jedné sekty, ctěn a vážen
mezi Indiány, a poněvadž jeden můj konkurent,
také kazatel jedné sekty, dělal větší obchody
než já, zejména pokud se týče kořalky whisky,
dal jsem ho skalpovat...“
„Znamenitý Wilsone...!“
„A pak jsem střídal různá zaměstnání, ve
rvačkách jsem zabil pět lidí...“
„Vy jste zabil pět lidí, můj drahý,“ jásala
Mary, „jaký jste roztomilý člověk...“
„Dvě banky obral a nakonec, milá Mary,“ řekl
jemně Wilson, „jsem se stal spolumajitelem
bankovního závodu Wilson a spol. a majitelem tak
krásné dámy, jako jste vy, miss Mary Oweyová,
majitelka renty v částce 2,000.000 dolarů.
Vypravujte nyní vy...“
„Co mám vyprávět?“ pravila miss Mary, „jen tolik
mohu říci, že jsem byla bohatá a jsem bohatá, že
můj život plynul zcela klidně a že jsem si přála
muže takového druhu, jako jste vy, nikoli
všedního jako ti ostatní. A vy jste přišel.
Podejte mi ruce... Mám vás ráda od prvního
setkání.“
Ještě chvíli hovořili a pak, když se loučili,
promluvil pan Wilson:
„Dobrá, zítra o 11. hodině dopoledne kočár,
pastor, kostel, a svoji, Mary, navždy svoji...“
„Výborný člověk,“ pravila si slečna Mary, když
opustil palác, „znamenitý člověk, s ním ještě
mnoho užiji... A copak zde nechal za knihu?
Vypadla mu asi z kapsy.“
Zvedla s úctou knihu, ležící na zemi, otevřela a
četla titul: „Umění omráčiti mladé dívky, aby si
gentlemany zamilovaly.“
„Hm,“ řekla zklamaně. Otevřela první stránku a
viděla podtrženou větu:
„Na romantické vypravování se chytí každá...“
V devět hodin ráno druhého dne dostal pan Wilson
tento dlouhý telegram:
„Podvodníku! Informovala jsem se o vás. Vy jste
nic nespáchal pěkného, jak jste vyprávěl, vy
jste nikoho nezabil a neokradl, vy jste zcela
obyčejný syn Charlesa Wilsona, obyčejného,
poctivého občana! Utvořila jsem si o vás pěkný
úsudek bídníku! Mezi námi je konec. Ať vás už
nikdy nespatřím!“ |