Heslo:

stájový pinč | Lux | Fox | Max

Výklad:

Psí plemeno Knírač střední, vyšlechtěný v Německu ke hlídání statků a chytání hlodavců ve stájích - odtud i název. Tato rasa asi patřila mezi favority Jaroslava Haška. Vyskytuje se v románu, kde jeho krádež je vyvrcholením prvního dílu, ale nalézáme o něm zmínku i v některých povídkách.

Se jménem románového stájového pinče je to záhada. Takto je psáno v rukopise i prvním vydání - poprvé jeho jméno vysloví služka ve větě: „Náš Lux si strašně vybírá, jeden čas nechtěl vůbec jíst maso, až teď opět.“ Hašek to asi popletl, protože Blahník sdělil Švejkovi: „Jaký mu mám dát jméno do rodokmenu?“ otázal se Blahník, „jmenoval se Fox, tak něco podobnýho, aby tomu hned rozuměl.“ „Tak ho nazveme třebas Max, podívej se, Blahníku, jak zvedá uši. Vstaň, Maxi. Dál už je psáno o Foxovi a Maxovi. I Bedřich Kraus von Zillergut říká Lukášovi, že ten pes: „Patří mně, pane nadporučíku,“ přerušil ho drsně plukovník, „je to můj Fox.“  V některých vydáních se tuto nesrovnalost snažili editoři napravit a jméno sjednotit a milého Foxe všude přejmenovali na Luxe. Na těchto stránkách ponechávám vše tak, jak to je v Haškově rukopise a v prvním, sešitovém vydání z roku 1921.

I-02

Pátý muž, který, jak sám řekl, že sedí "kvůli té vraždě na panu arcivévodovi v Sarajevu", měl ještě dnes zježené vlasy a vousy hrůzou, takže jeho hlava připomínala stájového pinče.

I-14-03
Neobyčejně rád měl zvířata. Měl harckého kanárka, angorskou kočku a stájového pinče. Všichni sluhové, které vystřídal, nakládali s těmi zvířaty ne hůře, než nadporučík Lukáš nakládal se svými sluhy, když mu provedli nějakou podlost.
Kanárka mořili hladem, jeden sluha angorské kočce vyrazil jedno oko,
stájový pinč byl od nich práskán na potkání a nakonec jeden z předchůdců Švejka odvedl chudáka na Pankrác k pohodnému, kde ho dal utratit, nelituje dát ze své kapsy deset korun.
I-14-06
„Je to opravdu stájový pinč? Můj obrlajtnant jinýho nechce.“
„Fešák
stájovej pinč. Pepř a sůl, dovopravdy čistokrevnej, jako že ty jseš Švejk a já Blahník. Mně jde vo to, co žere, to mu dám a přivedu ti ho.“
I-15

„Pane nadporučíku,“ pokračoval plukovník, „považujete za správné jezdit na ukradeném koni? Nečetl jste inserát v ,Bohemii’ a v ,Tagblattu’, že se mně ztratil stájový pinč? Vy jste nečetl inserát, který dal váš představený do novin?“

Kam to vede, když člověk vystoupí z církve
A došlo na jeho slova. Konipásková porodila malého čerta, po celém těle hustě černými chlupy porostlého jako hrubosrstý stájový pinč. Jazyk měl čertík dlouhý čtvrt metru, svítící fosforem a rohy úplně krásně vyspělé, rozkošně zahnuté kupředu a ohon měl aksamitový, velice hebký, ale také, drazí křesťané, neobyčejně dlouhý!
Má drahá přítelkyně Julča
Čížek utřel si prakticky rukávem slzu i nos zároveň: „To vždycky říkám, pane šéf, když mně v pondělí uteče nějaký pes, pak se začnou přes týden ztrácet jeden po druhém. Jako hned nato v úterý ten stájový pinč toho inženýra, který nám ho sem dal, abychom ho za deset korun odnaučili kousat.
O jednom hrozném psu
Nádherný byl! To jsem hned zpozoroval. Vypadal trochu jako drahocenný skyteriér nebo stájový pinč. Ti mívají korektně přistřižené uši do výšky a krátký, useknutý ocas. Tenhle však byl dle mého zdání ještě hezčí.
Román novofoundláka Oglu
Něco z nich také z furiantství spolkl a to jeden podpatek, který mu dlouho ležel v žaludku, takže mohl zcela rozšafně říci komickému dlouhosrstému stájovému pinčovi, s kterým denně číhal u vedlejšího uzenářského krámu: „Víte, milý příteli, varujte se bot.“
Rekův románek
Možná, že jste také znali Reka. neboť ten pes byl každému nápadný svou zvláštní podobností k několika čistokrevným rasám. Jeho otec mohl být bernardýnem nebo leonbergrem, a jeho matka mohla být stejně skotskou collií nebo ohavně krásnou stájovou ostnosrstou pinčlicí.