Slovníček

Drašner Ladislav byl známý policista, který se zabýval hlavně potíráním prostituce. Narodil se v Novém Bydžově nebo Náchodě 6.3.1877. Bohužel se nepodařilo objevit matriční zápis o jeho narození. V indexu matriky Nový Bydžov N 115-3532 je záznam z 20.9.1880 o narození Aloise, otec Antonín Drašner, matka Adleta a důležitá poznámka "první dítky narozeny v Náchodě". Pátral jsem v indexu narozených pro farnost Náchod a objevil jsem tyto záznamy 20.1.1873 se narodil Jaroslav Drašner, 25.5.1874 se narodila Jindřiška Drašnerová. V obou případech byl otec, stejně jako v případě Aloise, Antonín Drašner, advokátní koncipient v Náchodě, matka Adleta dcera Ant. Hella c.k. krajského registranta. Lze tedy předpokládat, že to jsou rodiče i Ladislava, ale záznam o jeho narození není ani v indexech ani v samotných matrikách Nového Bydžova, či Náchoda.

K policii nastoupil v roce 1900, jako konceptní praktikant na policejním ředitelství v Praze. V roce 1904 byl již jmenován do funkce policejního koncipisty v bezpečnostním oddělení. Specializoval se na boj s prostitucí a v této oblasti byl uznávanou autoritou v Čechách i zahraničí. Podle svědectví, které bylo zveřejněno v Nár. politice dne 10.1.1939, při příležitosti jeho penzionování. "...Byl přísný, nekompromisní, ale mnohou z těch ubohých holek v pravém slova smyslu zachránil. Znal je skoro všechny osobně a ty pouliční oslovoval křestními jmény. Měly ho rády, ač někdy se před ním skrývaly a před ním utíkaly." Vypracoval se do funkce vrchního policejního rady a působil jako šéf policejního komisařství na Novém Městě pražském. Z této funkce odešel ve svých 61 letech do důchodu. Bohužel se nepodařilo nalézt, jaký ho potkal osud po ukončení své služby v policii, ani kdy umřel. Byl ženat s Cecílií rozenou Váchovou *1880, se kterou měl dceru Cecílii *1905, která však zemřela †5.3.1909. Kromě práce u policie, Ladislava Drašnera proslavila "Píseň o Mařeně", na kterou si zavzpomínal Švejk při návštěvě hospody "Na Kuklíku". Podruhé se pan Drašner objevuje ve Švejkově vyprávění o Mestekovi.

Švejk vžil se ve vzpomínky, když tu často sedával do vojny. Jak sem chodil policejní komisař Drašner na policejní prohlídku a prostitutky jak se ho bály a skládaly na něho písničky s obsahem opačným. Jak právě jednou zpívaly chórem:

Za pana Drašnera
stala se tu mela,
Mařena byla vožralá
a Drašnera se nebála.

Vtom přišel Drašner se svým průvodem, strašný a neúprosný. Bylo to, jako když střelí do koroptví. Civilní strážníci seřadili to všechno do houfu. I on, Švejk, byl tenkrát v tom houfu, poněvadž při své smůle řekl komisaři Drašnerovi, když ho vyzval, aby se legitimoval: „Mají na to povolení od policejního ředitelství?“

Mládež do šestnácti let tam neměla přístupu a všichni, kterým bylo přes 16 let a zaplatili si vstupný, moc si libovali, že ta mořská panna má velikou zadnici, na který byl nápis ,Na shledanou!’ Co se týká ňáder, to nebylo nic. Házely se jí až na pupek jako utahanej flundře. V sedum hodin večer pak Mestek zavřel panorámu a řek: ,Mořská panno, můžete jít domů,’ vona se převlíkla a v deset večer už ji bylo vidět chodit po Táborskej ulici a zcela nenápadně každýmu pánovi, kterýho potkala, říkat: ,Hezoune, šel si to zafilipínkovat.’ Poněvadž neměla knížku, tak ji při šťáře s druhejma podobnejma myšema pan Drašner zavřel, a Mestek měl po kšeftě.“