Slovníček

Slangově velitel světnice neboli cimry [z něm. das Zimmerkommandant]. Jaké že to má velitel povinnosti? Nahlédněte do knížečky Karla Poláčka "Čtrnáct dní na vojně", která nabízí zajímavé pohledy do vojenského života. Z několika vět, které zde naleznete si můžete udělat o velitelích světnice a jejich činnosti alespoň rámcovou představu.

Však také vojenský slamník je předmět v mnohém směru pozoruhodný. Není stvořen proto, aby poskytl odpočinku unavenému tělu. Naopak: jeho charakter je zlovolný. Je nepřirozeně vzdutý jako člověk umírající cholerou. Chrastí jako kosti umrlcovy. Pozornosti zasluhuje také podhlavník, jenž za Rakouska nazýval se „kolpostr“, což je zkomolenina z německého Kopfpolster. Podhlavník je tvrdý jako kámen, jejž vyvolil si patriarcha Jakub k odpočinku, když byl jej předtím polil olejem, pro krásné sny. Kolpostr ve své komisní zlomyslnosti se snaží, aby způsobil vojínovi všemožné nepříjemnosti. Však také předvídaví a rozšafní záložníci přinášejí si z domova pruhované podušky. Kdo zapomněl, ten se strašným proklínáním hodí podhlavník na zem a dá si pod hlavu tornistru. – A přitom je nesympatický podhlavník i se slamníkem předmětem zvláštní péče výkonných rotmistrů a velitelů světnice. Na lůžko si během dne nesmí nikdo lehnout, aby slamník neztratil své půvabné tvary. Neboť podle názoru intendance musí žíti v plné svěžesti a kráse nejméně třicet let. Ale jeho život je delší. Život vojenského slamníku je věčný jako carství, samovláda a juchtové boty.

Za Rakouska i za republiky jsou mezi desátníkem ode dne a velitelem světnice spory ohledně probouzení vojínů: Velitel světnice, odvolávaje se na ustanovení služebního řádu, žádá od služby, aby nejprve postavila se do pozoru u jeho lůžka, zasalutovala a hlásila: „Pane veliteli světnice, poslušně hlásím budíček!“ Načež velitel světnice měl povinnost vzbuditi podřízené mužstvo. Toto psané právo naráží však na právo zvykové. Tradice dovoluje veliteli světnice, aby pohověl si na kavalci o několik minut déle než ostatní mužstvo; a setrvá tak dlouho na lůžku, až mu jeho osobní služba přinese černou kávu. Vojíni se probouzejí, poškrabují se ve vlasech, krkají, zívají žalostným hlasem, jenž rozléhá se jako houkání sýčka v českých lesích, chrchlají a umělecky odplivují do dálky. Pak sáhnou na věšák po čepici a vytáhnou odtud špačka cigarety. Odedávna byl záhyb na čepici zásobárnou pro nedopalky, ačkoli předpisy o výzbroji vojínů to nepřikazují. Hned první den propuknou spory o to, kdo půjde pro kafe. Na „basu“ položí každý vojín svou misku ochotně; pak ale, jde-li o to, kdo půjde ke kuchyni, zatváří se nepřítomně. Ozvou se četné hlasy, které říkají, že je to ostuda, takhle se dát prosit. Velitel světnice pokřikuje z kavalce: „Tak, mládenci, vezměte dva tu basu.“ Ozvěna praví: „Tak, mládenci, vezměte dva tu basu.“ Jeden hlas je, že je to hanba, že nikdo nechce pro kafe. Tohle by nemělo býti mezi starými válečníky. Nejvíc se ozývají dva tlustí frajtři. Vynořují se vzpomínky o tom, jak za starého Rakouska chodilo se pěkně po pořádku pro menáž. Nikdy prý nebylo sporů; velitel světnice měl notes a v něm měl zapsáno, kdo už byl pro menáž a na koho je teď řada. To, že nikdo nechce jít pro kafe, vysvětluje se poválečnou demoralizací.

Sotva jste hotovi s mytím, už zase vřítí se do světnice služba s hrozným pokřikem: „Strojit se! Opasek, sumky, pušky a všecko na dvůr!“ – Velitel světnice: „Tak, páni, honem, honem! Opasek, sumky, pušky a všecko na dvůr!“ „No, no!“ bručí záložníci. „Jaký tady honem-honem? Jen pomalu na nás. Stará vojna není žádný rychlík! A vůbec: Copak jsou to ty ‚sumky‘?“. – „Sumky?“ povídá velitel světnice, růžolící aktivní svobodník. „To máte, jak jste tomu říkali za Rakouska, ‚patrontašky‘.“ – „Aha!“ kývají záložníci. „Tak to řekni zrovna a mluv s námi česky!“